Byl to jen můj sen 1-Zpět

„Juchů.‘‘ Zvolal radostně blonďatý muž, skákající z jedné větve na druhou. Cestu znal jak své boty, i když už ní spoustu let nešel, ale na ni zapomenou nemohl. Na cestu domů.
Po několika dlouhých let se konečně vrací do Konohy, je doufal, že se za tu dobu jeho nepřítomnosti nic nestalo. Stále ho trápila jedna věc. Slib, slib který ji dal.
Přivést Sasukeho zpět, jen tohle ,nic víc. Dlouhé roky, hledání ale nic.
Teď se ale vrací plný síly a odhodlání, aby dal zas všechno zpět do pořádku. Před vesnicí se rozmýšlel, zda má jít hned k Tsunade, nebo si nejprve obhlídnout vesnic a setkat se z ostatními, snad budou v Konoze a né na misi. Závěr byl takový, nejprve k Tsunade a pak kamarádi.
„Počkat je pořád ještě Tsunade hokage?‘‘ Zamyslel se před branou do vesnice. Snad ještě je, co by s ním udělal jiný Hokage za jeho útěk. On to nebyl zas takový útěk, jen neohlášený trénink, někde, to sám ani nevěděl. Dostat se tam bylo lehké, ale zpět bez doprovodu byla něco jiného.
Vydal se dál, projít bránou. Nikdo ji nehlídal, co to? Dál už se tím nezabýval, vzhůru k Hokage.
„Jsem tu konečně.‘‘ Zhluboka se nadechl a užil si ten pocit, být zase doma.
Cestu k budově Hokage se nijak nezdržoval, chtěl mít tu návštěvu rychle za sebou. Jen aby na něj Tsunade nespustila ty výchovné řečičku nebo něco horší, aby nemusel ochutnávat omítku.
„Snad bude milejší.‘' Doufal a zaklepal na dveře. Dlouho nic, to zase usnula nebo co.
Vyzkoušel to tedy znovu, tentokrát se mu ozval ze vnitř hlásek zvající ho dovnitř.
„Počkat tohle není Tsunade.´´ Vylekal se a rozvalil dveře. Měl pravdu, Tsunade u stolu neseděla, byl tam někdo jí velice podobný. Stejně jako ona na ni hleděl výrazem překvapení.
Na nějakou dobu zůstali v ohromení, jen se čekala do prolomí to trapné ticho.
„Naruto!‘‘
„Sakuro!‘‘
Oba vyjekli za ráz, Sakura se na to musela i postavit. Než však stačil něco říct, vysela mu kolem krku. Radostně ji přitiskl k sobě. Chyběla mu, moc.
Byla jako Tsunade, ale úplně se vším všudy. Litoval toho, že odešel, mohl být s ní pořád.
Znovu se od sebe oddělili, znovu ji pohlédl do těch nádherných očí. Byli plné radosti, začali se třpytit slzami, trochu posmutněli. Trápilo ho to, tušil proč.
„Promiň.‘‘ Řekl a utřel ji slzy. Byla krásná, tak moc se změnila.
Naklonil se k ní blíž, trochu strnula, pohlédla mu zpět do očí. Slyšel její zrychlené dýchání, celá se třásla. Už nechtěl dál čekat, už tak dlouho ji chtěl. Políbil ji, ona se však od něj odtrhla. Proč?
„Promiň, ale já už jsem zadaná.‘‘ Řekla s klidem a vrátila se zpět na své místo.
„Zadaná, s kým?‘‘ Jen tak se zeptal se zvědavosti. Jen tak se zamyslel, kdo byl rychlejší.
Neodpovídala, dál se vrátila k vyřizování papírů. Naruto tam stál dál jako by ho ani neviděla.
Vydal se k ní, rukama se opřel o stůl, znovu se jí podíval do očí, byl jen pár centimetrů od jejího obličeje. Měl chuť to udělat znovu, jen tak z legrace, moc se mu to předtím líbilo.
Neměl však štěstí jak předtím, místo polibku, dostal facku. Sakuře došla trpělivost, tohle si na ni dovolovat nebude.
Jediné co z toho měl byla ochutnávka omýtky.
„Má větší sílu než před tím.‘‘ Poznamenal Naruto, raději potichu, jednou mu to stačilo.
Když už se konečně odlepil od zdi a setřásl poslední zbytky omítky, sedl si na židli k ní.
„Tak už jsi konečně zpět.‘‘ Navázala Sakuru normální rozhovor. Konečně odložila všechny papíry a pohlédla mu do tváře, přitom se hrudí opřela o stůl. Naruto na chvíli ztratil vědomí, když se začal utápět v jejím výstřihu. Jeho uspokojování si Sakura ani nevšimla, dále se věnovala jejich rozhovoru. Úplně zapomněla na tu hromadu papíru co jí čeká, to, že se Naruto vrátil bylo pro ni přednější.
„Hm…stále si mi neodpověděla na jednu otázku.‘‘ Přerušil ji uprostřed věty. Na otázku mu však dál neodpovídala. Nastalo dlouhé ticho.
Jediné co ho přerušilo bylo klepání. Ona se usmála a pustila toho neznámého dovnitř.
„Tohle ti jako odpověď bude stačit.‘‘ Řekla a pohledla tomu nově příchozímu do tváře.
Naruto trochu váhal, ale nakonec se otočil.
Strnul stejně jako ten nově příchozí.
Nachvíli se mu zastavil dech, nemohl tomu uvěřit, je zpět stejně jako on.
„Sasuke.‘‘ Špitl a postavil se. Vydal se směrem k němu, oba si padli do náruče. Konečně je zpět. Sasuke se cítil podobně, tolik let co na něj čekali. Litoval toho, že nevrátil dřív.
Zůstali si v objetí dlouho dokudje nevyrušil Sakuřin vzlyk.