Tvoje oči ledový

Tvoje oči…byly tak krásné, ale když jsem se na ně podívala, tak neroztály. Byly zmrzlé jako kus ledu. A ty si nechtěl aby byly otevřené….milé…..a aby se na mě pořád dívali. Ale kdyby se na mě ty oči alespoň ještě jednou podívali…tak bych byla moc šťastná. Já asi nikdy nebudu šťastná……protože se na mě už nikdy nepodíváš…..
Zdá se mi to jako ironie…..když někdo….koho opravdu milujete….o vás ani tím okem nezavadí……A ještě, když vám způsobí…obrovskou bolest….bolest, která nejde vymazat z paměti….a jestli ano…tak ne hned…..a vy tu bolest tolerujete a nevšímáte se jí jako kdyby byla vzduch…..

,,Už tě nemiluji Tenten‘‘ řekl a odešel……Řekl to tak….tak jako kdyby mu na mě nikdy nezáleželo…možná že mám pravdu….Odcházel tak tvrdě….jako kdyby mi šlapal po duši…po lásce nás dvou….
Za každým jeho krokem se prášilo…..odcházel a já čekala že se vrátí a že si to rozmyslí….Že to byl jen hloupý žert….nebyl to žert….
Koukala sem na jeho postavu, jak se stále stává menší. Nevracel se. Čím déle jsem čekala tím déle jsem se cítila opuštěnější…a….stále víc sama…..Neodcházej Lee…..Prosím tě o to…….
Když nechtěl jít on za mnou…..musela sem jít já za ním. Stopovala jsem každý jeho krok. Ty si mě ignoroval. Jako kdybych byla vzduch, který kolem tebe stále poletuje. Vzduch, který jenom dýcháš a nesleduješ jaké v tom jsou nečistoty. Takový ty si….a asi se už nikdy nezměníš……
Byla jsem jako ocásek, který pozoroval jeho kroky. Vždy když jsem na něho promluvila, viděla jsem ty jeho oči. Oči, které jsou jiné než těch ostatních. Jsou plné zloby a smutku?....ne smutek to nebyl….byl to vztek. Oči plné zloby a vzteku. Vysílal na mě vražedné pohledy. Jako na člověka kterého se právě chystá opustit, kterého chce možná i zabít……
Měl si mě plné zuby a možná proto……..

Proto ses vrátil…..po nějaké době….ale přece. Vrátil se, on se vrátil? Je to pravda…Není to je moje hloupá domněnka?.....Ne není….
,,Lee vrátil ses? Už nikam nechoď….....udělám co bude chtít‘‘ řekla jsem mu. A on nikam nešel……
Náš vztah už nebyl jako dřív. Viděli jsme se jen párkrát za měsíc. Nikdy nepřišel on za mnou vždy jsem chodila já za ním, dokonce i několikrát denně. Ale Lee si vždy našel nějakou výmluvu. Bylo jich tolik a stále se opakovaly. Já jsem je korelovala. Bylo mi to jedno. Jednou dokonce řekl že musí na důležitou misi na dva týdny. Já po jeho odchodu jen bloumala ulicemi a lidé se na mne dívali jako na chudáka. Asi jsem tak vypadala. Došla jsem k lesu. Opřela jsem se o mohutný dub, který stál na kraji. Vzhlédla jsem nahoru. V korunách stromu se do větru ševelili lístečky. Vítr byl stále silnější. Ze země se zvedali různé předměty a větve stromů se čím dál tím víc ohýbali do aerodynamických tvarů. U jednoho domu jsem zahlédla známou postavu. Ač jsem tomu nemohla uvěřit byl to Lee….Stál tam a bezstarostně se díval před sebe. Srdce mě rozbolelo z toho zjištění. Na žádnou misi nešel. Lhal mi, tak jako celou tu dobu. Před tím to nebylo tak…tak intenzivní. Teď to bylo špatné….
,,C-co tady děláš Lee?....měl si…měl si se vrátit až za týden….?!‘‘ zeptala jsem se a dychtivě čekala na jeho odpověď…
,,Ahoj Tenten…já…byl jsem odvolán…to je celý…‘‘ zdálo se že je zaskočená že mně vidí. Byl zaskočený a vůbec nebyl rád. …
,,A…..a proč si mi nic neřekl….proč si mi neřekl že si se vrátil….proč Lee?...řekni proč?.....‘‘ moje nervy dostávali pořádně zabrat. Psychicky jsem to nevydržela a hystericky jsem se na něj rozkřičela. Takovou mě neznal. Vždy jsem byla poslušná holčička, která plnila každé jeho přání….
,,Promiň Tenten‘‘ nemohla jsem uvěřit svým vlastním uším. Tak takového jsem ho neznala já. Omluvil se mi…..je to možné?....Možná si mě začne víc vážit a nebude se mnou zacházet jako s kusem hadru. Po omluvě odešel. Běžela jsem za ním a snažila jsem se ho zadržet….
Snaha…..ta mi je k ničemu sakra….Odešel a ani se nerozloučil. Už to byl zase ten starý Lee. Šla jsem domů. Dnešní den byl vyčerpávající. Byla jsem unavená. Lehla jsem si a v duchu se říkala že je vše dobré. Co na tom že mi Lee lže…bože co na tom….
Stýská se mi po tom starém Lee…po tom, který byl úplně na začátku…Ale takový on už nikdy nebude….Usínám….Ponořuji se do té temnoty, kterou vídávám každý den….

Je ráno, venku svítí slunce a dopadá na moje hnědé vlasy. Obléknu se a jdu ven. Nejspíš půjdu navštívit Rock Lee. On je jako extáze. Musím ho vidět…každý den…Každý den musím vidět jeho oči…Když je nevidím…Jsem jako nemocná….Musím být zase co nejdřív v jeho blízkosti….Ale jaké překvapení bylo, když stál před mým domem….
,,Ahoj Tenten….Nepůjdeme se projít do lesa?....Dnes je tam opravdu krásně….den jako stvořený.‘‘ Řekl a já otevřela pusu dokořán. Chápu to. Miluje mě a už mě nechce nikdy ztratit. Doufala jsem že je to tak. Byl to můj vysněný svět…..
,,Půjdu ráda Lee‘‘ řekla jsem a opět se podívala do těch očí. Dnes byly tajemné….milé…a zamilované….Vzal mě za ruku a celou dobu mi něco vyprávěl. Každou chvíli mě zastavil a políbil. Přes noc musel nastat nějaký zlom. Nepoznával jsem ho. Byl okouzlující. Došli jsme k lesu. Uviděla jsem svůj mohutný dub. Zdál se mi mnohem hezčí než včera….měl víc barev…..Šli jsme do lesa stále hlouběji….
,,Už nemusíme chodit dál Lee….aby jsme nezabloudili…‘‘ přepadli mě obavy….
,,Neboj, mám pro tebe překvapení….a cestu zpátky znám moc dobře…pojď ještě pár metrů…‘‘ řekl a usmál se.
,,Tak….tak pojďmě‘‘ Došli jsme na travnatou mýtinu. Byla tma. Koruny stromů zakrývali sluneční paprsky…
,,Tak a teď zavři oči‘‘ najednou jsem se přestala cítit bezpečně. Moje nohy říkali běž a srdce říkalo zůstaň. Stála jsem a pomalu zavírala oči. Řasy se dotýkali mých tváří…
,,Tak počkej…ještě chvíli..Musím…musím to pořádně připravit.‘‘ řekl a já se pořád cítila jako v kleci z které nelze vylézt….
,,Už to bude‘‘ vyčkala jsem. Stále nic nepřicházelo. Za pár vteřin to přišlo. Místo skvělého dárku jsem ucítila příšernou bolest. Otevřela jsem opatrně oči a bolest mě srazila k zemi. V břiše jsem měla zapíchnutý kunai. Rána byla hluboká. Oblečení jsem měla od krve. Kunai jsem si z posledních sil vytáhla z břicha. Rána začala krvácet ještě víc než předtím. Koukala jsem na něj. Z jeho výrazu na tváři jsem nedokázala nic vyčíst. Najednou se místo Rock Lee stal dým. Zpoza dýmu vykoukla neznámá dívka. Už mi to začalo docházet. Dívka použila Henge no jutsu. Přeměnila se do Leeho . Ale proč?....proč mi to jenom udělala?.........
,,Teď ho budu mít jenom pro sebe a ty mi nebudeš stát v cestě.‘‘ Aha. Chápu. Tak já jsem ti stála v cestě. Nesnáším tě. Zabila si mě…..zabila kvůli lásce. Nechtěla si se s nikým dělit….Vlastně to chápu…Já bych se taky nechtěla o Nejiho dělit…on se asi podělil sám…
Tato slova byla poslední která jsem slyšela….Můj milovaný Lee. Přijď ať můžu naposledy vidět tvojí tvář….tvoje oči….
Dívka odcházela…naposledy se otočila a na tváři měla blažený úsměv. Z břicha mi stále vytékala krev. Čím déle jsem tam bez hnutí ležela, tím více jsem se cítila vypuštěnější. Jako kdyby mi někdo vysál mojí krev. Cítila jsem svoje ledové rty.Snažila jsem se čerpat stále nové síly, zhluboka jsem dýchala, snažila jsem se nehýbat. Ale už jsem žádné síly neměla. Dech mi pomalu docházel. Nebe tmavlo víc a víc. Kolem mě chodila lesní zvěř. Krysy se na mém zmrzlém těle procházeli….
Padala jsem stále hlouběji. Zavřela jsem oči. Už nemá cenu se snažit. Je konec. Naposledy ho v mé mysli spatřím. Způsobil mi tolik bolesti, ale stejně bude v mém srdci napořád. Kéž bys to věděl. Kéž bys byl teď tady se mnou a držel mě za ruku. Ty tvoje krásné oči. Opouštím tě Lee. Umírám