Sen (2. část)

Po pár dnech zotavování se nad tím, co jí osud přichystal, se rozhodla, že se půjde podívat na svůj dům. Trošku se děsila té představy, jestli zase uvidí ten stoupající kouř z jejich domu, ta rozbitá okna a tu spoustu lidí. Častokrát se zastavila a přemáhala se jít dál. Nakonec se jí to podařilo. Ale neuviděla ten obraz, který se jí dříve vryl do paměti. Teď byl sice dům pořád v polorozpadlém stavu, ale už byly uhašeny plameny. Tentokrát vypadal jako obyčejný, dlouho neobývaný dům. Sebrala všechnu odvahu a vstoupila dovnitř.
Vnitřek domu ji překvapil ještě víc, než ten zevnějšek. Představovala si zdi pocákané krví, nábytek rozbitý po úkrutném boji a také spoustu mrtvol na podlaze. Místo toho ji čekal v celku poklizený dům, až na některé poházené věci. Vypadalo to, jako by tu Akatsuki něco hledali. A po prohlédnutí ostatních místností to vypadalo, že to ani nenašli.
Momiji nevěděla co má dělat. Jestli to nechat na Anbu, aby to vyřešili nebo jestli se má pustit do hledání sama. Zvědavost jí však nedala a za chvíli už prohledávala celý dům od horních pater až o sklep.
Po nekonečném a také neúspěšném hledání se Momoji rozhodla, že si na chvilku odpočine. Zrovna prohledávala obývák, již podruhé, a tak se sesula na gauč a přitom přikusovala jablko, které si utrhla na zahradě. Pořád přemýšlela nad tím, co to mohlo být. Co mohlo být tak důležité, aby po tom šli Akatsuki, ale zároveň to také podle ní muselo být hodně nudné, když to vlastnili její rodiče. Najednou si vzpomněla na jednu místnost, kterou ještě neprohledala. Byla to taková tajná pracovna jejího táty. Jako malá ji náhodou našla, když si hrála v kuchyni. Avšak když ji tam rodiče našli, hrozně ji za to vynadali, že tam nemá co dělat, a proto se tam už nikdy později nepodívala a i teď se jí ze zvyku vyhnula.
Došla do kuchyně, otevřela skříň, kde uskladňovali potraviny, šáhla na sklenici kečupu a táhla s ní směrem k ní. Chvíli počkala… a nic se nestalo. Po chvilce zkoušení různých metod od prudkého trhnutí přes pomalé stlačení na druhou stranu až po kopnutí do skříně to nakonec vzdala a odešla zpátky hledat do obýváku. Stejně ale pořád musela přemýšlet o tom, co udělala špatně. Snažila si přesně vybavit ten rok, co se jí stalo to nechtěné nalezení této místnosti. Musely jí být nanejvýš tři roky. I když byla známá jako ta, co si vše pamatuje, nemohla si na to vzpomenout. Dokonce, když už byla naprosto zoufalá, vytáhla pánev, hrníčky a skleničky, naplnila je vodou a začala si zase hrát, jako když byla malá. Doufala, že si konečně vzpomene, co se stalo. Začala si zpívat písničku, kterou si zpívávala, když byla ještě malá.

Pak si náhle uvědomila, co to vlastně zpívá. Hlavou se jí motala jen tato slova: mokrá ruka, síla vody, dostanu se a do skrýše. Namočila si ruku do vody a zkusila znovu otevřít tu tajnou pracovnu. Když se dotkla kečupu tentokrát, trochu to zasyčelo. Trhla s ním k sobě a najednou se začala posunovat skříň směrem nahoru a v podlaze pod ní se náhle objevil otvor. Pomalu začala slézat dolů. Pracovna byla vcelku malá a prázdná. Nacházely se v ní jen tři kusy nábytku; stará, rozviklaná židle, malý čtvercový stolek a pod ním se nacházela malá skříňka. Na stole ležel štos papírů. Momiji se nad nimi sklonila. Velký, ozdobným písmem napsaný nadpis hlásal: Tajné techniky Daichi klanu
'My máme nějaké tajné techniky?' podivila se Momiji.
Najednou uslyšela hlasy. Začala panikařit. Nechtěla, aby ji tu někdo viděl a ani nevěděla proč. Pak se zklidnila, sebrala papíry ze stolu, strčila si je do tašky přes rameno, kterou si vzala s sebou , vylezla ze skrýše, zavřela ji a potichu se kradla k nejbližšímu oknu, které se nacházelo hned v kuchyni. Ovšem nejdřív musela přejít kolem otevřených dveří, které vedly do obýváku a kde se nejspíš nacházely ony dvě postavy, které předtím slyšela. Vykoukla zpoza rohu kuchyňské linky, aby zjistila, kde se nacházejí. S úlevou zjistila, že tito lidé míří do vrchních pater domu a za chvíli je už slyšela stoupat po schodech nahoru. Oddychla si, ale udělala neopatrný pohyb rukou a naneštěstí shodila pánev z kuchyňské linky na zem. Kroky se zastavily. Najednou všechno ztichlo. Jeden z těch lidí začal sestupovat dolů směrem odkud slyšel ruch. Momiji zatajila dech. Rychle přiběhla k oknu a vyskočila z něj na jejich zahradu. I její pronásledovatel zrychlil. Momiji věděla, že mu nemůže utéct. Zastavila se uprostřed zahrady. Tam jen nevinně bublala fontánka. Zoufale přemýšlela, kam se schovat. Nic jiného jí nenapadlo, než se schovat za fontánku. Věděla, že je to chabý pokus, ale aspoň ta zkusila. Stoupla si přesně do takového úhlu, aby ji nikdo neuviděl, když vyskočí z okna z kuchyně. Avšak nepočítala s tím, že ji bude pronásledovat i ten druhý, ale z té druhé strany, odkud byla úplně odkrytá. Když za sebou uslyšela sebejisté kroky, skoro až nadskočila a otočila hlavu. Ztratila rovnováhu a nešikovně padala hlavou na betonovou strukturu fontánky. Čekala na tvrdý náraz, který se však nedostavil. Místo toho začala padat. A padala dlouho. Pak ucítila prudký náraz, jak z vysoké výšky spadla do vody. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kam má plavat, aby se dostala na vzduch. Oblečení jí ztěžklo a stahovalo ji ke dnu. Plíce už se potřebovaly nadechnout, jak už dlouho nedostaly zaslouženou dávku kyslíku. Všude kolem byla tma. Nevěděla, jak dlouho plave a vlastně ani nevěděla, jestli správným směrem. Začalo jí bušit v hlavě. Každým úderem jako by dostala palicí do hlavy. Plíce jí strašně pálily, potlačovala tu chuť otevřít pusu a nadechnout se. Za chvilku už byla nad hladinou. Nemohla popadnout dech. Plácala kolem sebe rukama, aby se ještě aspoň na chvíli udržela na hladině.