Densetsu no Kunoichi II - 5. Kapitola

KAPITOLA 5 – V PLNÉM ZÁPŘAHU

Ležela jsem ve své posteli a uvažovala nad svým novým životem. Mám skvělé studenty, pomyslela jsem si. Od chvíle, kdy jsem zúčtovala s Madarou, mě obestřela aura klidu. Jedna epizoda mého života tím byla uzavřena.
Dlouhá léta jsem přemýšlela, co mě tak moc tíží, že nedokážu být šťastná. Po Shodaimeho výhře nad Madarou jsem si jako všichni myslela, že zemřel. Krátce před soubojem jsem s ním vedla ostrou hádku. Protivilo se mu podřízené postavení jeho klanu. Naše hádka vyvrcholila soubojem a mírně jsem ho poranila. Cítila jsem zodpovědnost za to, že jsem souboji nedokázala zabránit.
Kdyby tehdy Madara zvítězil, pravděpodobně by došlo k nové válce. Systém ještě nebyl zažitý tak dlouho na to, aby vydržel takový otřes, jakým by byla válka mezi dvěma z nejmocnějších klanů. Madara tohle moc dobře věděl a válku vyprovokovat chtěl. Vědomě chtěl zničit mír, na kterém jsme všichni tak dlouho dřeli.
Na jednu stranu jsem jeho rozhořčení chápala. Na druhou stranu jsem ale naprosto rozuměla tomu, proč Senjuu Hashirama ostřihl Uchihy od cesty k moci. Neskromnost a mocichtivost jsou u nich rodinný rys.
Dlouhou dobu jsem tušila, že s ním něco není v pořádku. Brzy mi i došlo, kde je problém. Kdykoliv jsem pak měla příležitost, snažila jsem se mu jeho nápady vymluvit. A právě jeden takový pokus se zvrhl v tu ošklivou hádku. Tehdy Madara ukázal, jaký doopravdy je. Těžko říct, jestli jsem já byla celou dobu tak slepá nebo jestli to on tak dobře skrýval…
Tehdy jsem ho zranila a láska, kterou jsem cítila, byla zabita vším, co jsme si řekli.
Jeho pozdější prohru jsem si částečně dávala za vinu. Byla jsem tak šokovaná, když se Akira prořekla, že žije, že jsem se málem neovládla a běžela ho zabít ihned. Spousta věcí mi totiž začala dávat smysl. Dost věcí, které se od jeho domnělé smrti odehrály, vysvětlovalo to, že přežil. Znala jsem ho tak dobře, že jsem jeho rukopis ve všech těch událostech podvědomě poznávala. Až Akiřino prořeknutí mi ale dalo zapravdu. Celou dobu jsem si totiž připadala jako cvok.
Svou a nejen svou pomstu jsem nakonec získala. Zabila jsem ho. Po skvělém souboji, který jsem si opravdu užila, jsem mu zlomila vaz. Nesmírně se mi ulevilo.
V myšlenkách jsem se vrátila do současnosti. Mí studenti jsou opravdu pohotoví. Celkem mě baví pozorovat, jak mě sledují s nesmírnou úctou a snaží se opakovat každý úkol co nejprecizněji. Neji Hyuuga už dokáže Kagebushin no jutsu bez použití pečetě. Shikamaru je zase neuvěřitelně inteligentní společník. Je sice velice líný, ale v mé přítomnosti se snaží překonat sám sebe. Chouji je zase velice snaživý. Sice mu chvíli trvá než na všechno přijde, ale o to více zas potom trénuje.
Po asi hodině uvažování nad stále stejnými věcmi mě vyrušilo zaklepání. Sedla jsem si na postel a otráveně návštěvníka vyzvala, ať vstoupí. Byl to posel.
„Promiňte, že ruším, Hiromi-sama. Nesu vám vzkaz od Rokudaime Hokage,“ vykoktal mladík, kterého jsem nikdy dříve neviděla. „Uctivě vás prosí, abyste se dostavila do její pracovny. Co možná nejdříve,“ dodal a prohlížel si mou rozestlanou postel.
Akira a uctivě prosí? No… uvidíme. Nahlas jsem žádost raději nekomentovala.
„Jistě, budu tam,“ mávla jsem rukou a on beze slova zmizel.
Pomalu jsem se začala oblékat a chystat se ven.
Když jsem se objevila v Akiřině pracovně, seděla za svým velkým stolem a procházela složky adeptů do Rady a jednotek ANBU.
„Potřebuji tvou pomoc s výběrem do nové Rady. Také si vůbec nejsem jistá, z koho udělat kapitána ANBU,“ složila hlavu do dlaní a mnula si obličej.
„Nevím, co máš proti dosavadnímu kapitánovi,“ namítla jsem jemně.
„Vlastně asi nic. Máš úplnou pravdu,“ přikývla zaraženě. „Jak pokročil tvůj výcvik se Shikamaru, Nejim a Choujim?“ zeptala se se zájmem. „Vypadáš velmi spokojeně,“ dodala a usmála se. „Popravdě jsem uvažovala jestli by se do pozice kapitána nehodil třeba Neji,“ odmlčela se. „Nebo třeba Shikamaru?“
„Oba dva jsou velice talentovaní. Neji Hyuuga by na tomto postu jistě nedělal hanbu svému klanu. Jeho mocné kekkei genkai je velice užitečnou dovedností,“ odpověděla jsem a zpříma jsem na ni pohlédla. Akira mi pohled opětovala a já jsem cítila, jak se mi vrtá v hlavě a hledá útržky vzpomínek na mé tréninky. Zavřela jsem oči a naše spojení přerušila.
„Omlouvám se, neovládám se,“ sklopila pohled. „Poslední dobou je toho na mě trochu moc…“ Zvedla ruku a mávnutím mě vybídla, abych si udělala pohodlí. Posunula jsem hromadu na jejím stole a přisedla si. Naskytl se mi pohled na nejrůznější šanony a složky rozdělené do různě velkých hromad.
„Tady mám rozložené všechny informace o bojeschopných obyvatelích Konohy. Máme velký nedostatek chuuninů a tedy bude potřeba uspořádat zkoušku,“ rukou přejela nad složkami nejblíže k ní. „Jednotky ANBU potřebují nové členy do svých řad. Když jsme přišli nedávno do Konohy, vyrušili jsme je z přijímacího řízení. Musíme tedy uspořádat nové. Chci, aby se tvoji studenti účastnili,“ uzavřela to Akira.
„Dobrá, začnu je připravovat,“ přikývla jsem. „Nyní bych probrala adepty, kteří by stáli za zvážení a pošleme jim oznámení a datum.“ Odmlčela jsem se a začala se rozhlížet po místnosti. Pátrala jsem po Shizune, ale nebyla tam.
„Kde máš asistentku?“ otázala jsem se Akiry a zvedla jedno obočí.
„Shizunéééé!“ zařvala Akira. Za okamžik se jí Shizune objevila za zády. Překvapeně jsem se na ni podívala.
„Přejete si, Hokage-sama?“ řekla s úctou a jemně se uklonila. Akira otevřela pusu, ale já byla rychlejší.
„Shizune, připrav, prosím, vše potřebné pro obeslání ninjů. Musíme je informovat o chuuninských zkouškách a příjimacím řízení do jednotek ANBU,“ řekla jsem vlídně a usmála jsem se. „Seznam všech adeptů, které vybereme ti pak Akira-sama předá.“
„Jak si přejete,“ uklonila se Shizune a zmizela.
Strávily jsme takhle celý den a večer si od nás Shizune převzala dva seznamy. Teď už bylo vše na ní.

Druhý den si mě Akira zavolala znovu. Chtěla se mnou projednat Ayaminu misi a poradit se o Sasukem. Byla jsem u její porady se Sogekihei-senseiem.
„Ten mladík je velice talentovaný,“ říkal zrovna sensei Akiře. „Velice dobře naložil se svou pozicí a včera proběhlo jeho první cvičení s ninji, které si vybral.“
To nebylo překvapivé. Sasuke Uchiha je velice inteligentní a umí si vše zorganizovat. Jediný problém s ním je, že občas neovládne své emoce.
„Kolik jich má?“ otázala se Akira se zájmem a vyrušila mě tak z úvah o mladém Uchihovi.
„Zatím si jich vybral patnáct. Čeká, jestli uspořádáte nějaké zkoušky, aby mohl vidět případné nové talenty. Čekejte, že přijde s žádostí se některé účastnit,“ informoval ji.
„Skvělé,“ řekla Akira. „A jak se chová? Nevycítil jste nějaké nekalé úmysly?“ Se zájmem sledovala senseiovu tvář.
„Myslím, že má dost práce a za chvíli zjistí, že je spokojený. Není čeho se obávat,“ ujistil mě s mírným úsměvem.
„To jsem opravdu ráda,“ řekla Akira a bylo na ní vidět, že se trochu uklidnila.
„Jak jste se určitě dozvěděli, Ayame-sama je na cestě za svým klanem. Vyžádala si ode mě pověření. V Konoze není žádný kvalitní výrobce zbraní,“ začala Akira nové téma konverzačním tónem. Mírně jsem se zamračila.
„To je její cíl po celou dobu, co jí znám. Chce navrátit svému klanu ztracený lesk a slávu,“ poznamenala jsem unaveně. Stejně, jako byl Sasuke odhodlaný pomstít svou rodinu, Ayame chtěla té své vrátit místo, které jí, dle jejího názoru, náleželo.
„Jistě. Nakonec mě přesvědčila. Dříve nebo později budeme určitě dobré zbraně potřebovat. Vyprosila si u mě i povolení, aby mladí potomci klanu směli trénovat v našich přípravkách,“ dodala ještě a zatvářila se kysele. „Své studenty vzala s sebou.“
Pobaveně jsem se ušklíbla, když Akira řekla, že si Ayame něco vyprosila. Když spou tyhle dvě komunikovaly, nikdy neprosily. Hlavně ne poslední dobou, kdy stále přetrvávalo napětí ze smrti Hatake Kakashiho. Dokud je ale nablízku Sogekihei-sensei, k pokračování souboje nedojde. Jakmile ale sensei odejde, mám obavy, že to pro jednu z nich nedopadne dobře. Ani já si netroufla odhadnout pro kterou. Pro jednou jsem ale byla ráda, že se obě umí tak skvěle přetvařovat.
„Nedivím se jí,“ zašeptal sensei a vrátil mě tak zpět do přítomnosti. „Pro ni je to otázka cti. Budete mě muset omluvit, dámy,“ začal veselejším tónem. „Mám ještě poradu s kapitánem Uchihou,“ ušklíbl se. Jemně jsme obě přikývly a on odešel.
Zamyšleně jsem seděla na Akiřině stole a tiše ji pozorovala. Chopila se svého nového úkolu s velkým odhodláním. Myslím si, že i přes všechno to reptání a otrávené vzdechy ji ta práce naplňuje. Všechny jsme toho zažily opravdu hodně ať už dohromady nebo zvlášť. Zvažovala jsem pro a proti našeho nepřirozeně dlouhého života a musím přiznat, že mě ta léta opravdu tížila.
„Měla by sis dát přestávku,“ řekla jsem jemně.
„Nesmysl, nejsem unavená,“ odbyla mě.
„Nemyslela jsem tím, že bys neměla dostatek síly, ale že bych tě vzala třeba na oběd. Mám dojem, že si potřebuješ s někým promluvit. A na to jsem vynikající společnice,“ mírně jsem se zazubila. Povzdechla si a položila právě otevřenou složku na stůl. Zvedla ke mně oči a přikývla.
Vybrala jsem malý útulný podnik, který přesně odpovídal mým požadavkům. Jak co do kvality kuchyně, tak do možnosti mít trochu soukromí.
Sedly jsme si naproti sobě a tiše vybíraly, co si dáme. Po chvíli přišla servírka a převzala naši objednávku.
„Máš nějaké speciální téma, na které se mnou chceš hovořit. Tak mluv,“ mávla žoviálně rukou a pohodlně se opřela.
„Víš moc dobře, co s tebou chci probrat,“ pohlédla jsem jí ostře do očí.
„Jistě, že vím,“ řekla tiše a sklopila pohled na stůl.
Vybavil se mi den Tsunadina pohřbu. Celá vesnice zahalená do černé a nastoupená, aby dala poslední sbohem Godaime Hokage. Akira přišla až k závěru obřadu. Lidé jí tvořili širokou uličku a ona pomalu procházela mezi nimi. Když došla až k oltáři, něco potichu zašeptala a bez dalšího otálení opět odešla. Byla jako přízrak. Oblékla si bílé šaty. Rozpletla korálky z vlasů. Poznala jsem šaty, které jí její otec věnoval k narozeninám. Byl na nich vyšitý žlutý znak klanu Saibankan. Zářil na bílé látce, která přímo kontrastovala s jejíma spalujícíma očima. Nikdo ale neslyšel, co pošeptala u Tsunadina obřadu. Jen já jsem měla jistou představu.
Den poté následoval pohřeb Hatake Kakashiho. Vše probíhalo v poklidu. Akira nenachystala žádnou pompézní podívanou. Přišla ve smuteční černi a včas. Pouze z obřadu uprostřed odešla. Bolest jí obklopovala jako živá aura.
„No víš... Připadá mi to jako hodně zlý sen,“ začala sama po chvíli a já tiše přikývla. „Po celou dlouhou dobu jsem ji proklínala. Když jsem ji před nedávnem zase spatřila, chtělo se mi ji na místě zabít. Vlna nenávisti mě znovu a znovu přelévala při každém našem setkání. Teď, když je mrtvá mi připadá, že jsem něco prošvihla. Zameškala... Chápeš?“ Zvedla ke mě svůj pronikavý pohled s prosbou o pochopení. „Její smrt pro mě byla šok,“ pokračovala.
„Víš stejně dobře jako já, že smrt tvého syna Dana byla nehoda,“ řekla jsem opatrně.
„Ano…“ kývla a povzdechla si. „Asi jsem to věděla celou dobu… jen jsem potřebovala někoho, na koho jsem to mohla hodit… se vším se pak lépe vyrovnává,“ dodala tiše.
„Takže to, co jsi říkala na pohřbu...“ nechala jsem větu nedokončenou.
„Znáš mě dobře. Vlastně jsem se rozhodla jí odpustit. Náš svět přišel o vynikající kunoichi. Chápej mě dobře. Po léta jsem jí brala jako vlastní dceru, ale pak přišla ta hrozná rána, kterou prostě nešlo jen tak hodit za hlavu,“ vysvětlovala.
„Rozumím, zažíváš těžké období. Do toho ještě smrt Hatake Kakashiho,“ pokračovala jsem.
„Kakashi se rozhodl sám. Nešlo tomu zabránit,“ složila hlavu do dlaní a potichu mluvila dál. „Mé kekkei genkai je prokletí, Hiromi. Jsou prostě věci, kterým zabránit nedokážu.“
„Tys tedy věděla, co má v plánu udělat?“ vyvalila jsem na ni oči. Ayame se tedy tolik nemýlila.
„Stála jsem s ním nad Sasukeho tělem. Byl zoufalý a zvažoval možnosti. Celý život mu probíhal před očima. Nemáš tušení, co si vytrpěl. Když tam viděl ležet svého žáka, byl úplně bez sebe. Nevím proč, ale Sasuke mu připomínal Obita, jeho přítele z mládí, který byl shodou okolností také Uchiha.“
„A řekla jsi mu doufám, že jsi ho zabila?“ zamračila sem se.
„Nebuď blázen, Hiromi!“ řekla Akira ostře. „To se nikdy nikdo nesmí dozvědět. Kdyby kdokoliv zjistil, že jsem Sasukeho zlikvidovala já, tak by mě polovina dívčí populace Konohy chtěla zprovodit ze světa,“ řekla vážně. „I pro většinu obyvatel je Sasuke hrdina. Zabil zběhlého bratra a tvého obávaného žáka Orochimaru. Všichni jsou nadšeni z jeho návratu a nově nabytého postu kapitána policejní jednotky,“ na konci slov zakroutila nevěřícně hlavou. „Všichni to berou jako spravedlnost, i když nikdo nemá nejmenší tušení, jak to celé doopravdy bylo.“
„Chudák Orochimaru, také neměl zrovna lehký život,“ povzdechla jsem si.
„Ale no tak!“ řekla Akira lehce posměšně. „Víš stejně dobře jako já, že se z něj stala zkažená zrůda. Vždy, když jsem mu pohlédla do očí, jsem tam nic dobrého nevyčetla,“ zachmuřila se.
„Nebyl takový, když jsem ho trénovala,“ namítla jsem. „Ale postupem času začal věřit ve svou výjimečnost. To byl začátek jeho konce.“ Nelíbilo se mi, že musím hájit svého bývalého studenta, ale nemohla jsem si pomoci. Byl jedním z nejtalentovanějších, které jsem kdy trénovala, když už nic jiného.
„Zajímalo by mě, kam se poděli všichni jeho následovníci a žáci,“ nadhodila Akira po chvíli ticha. „Četla jsem Tsunadiny záznamy ze špionážních akcí. Byly tam zmínky o mnoha schopných a nebezpečných shinobi. Upoutal mě jeden z nich. Myslím, že se jmenoval Kabuto. Tento lékařský ninja se několikrát účastnil zkoušky chuuninů přímo zde v Konoze. Nikomu nepřišel ani trošku podezřelý. V záznamech je, že vždy uprostřed ustoupil. Vždy měl nějakou podloženou výmluvu.“ Akiřiny informace zněly velice zajímavě. Pokračovala dál: „Údaje o jeho věku nesouhlasí, takže o jeho stáří se dá tím pádem diskutovat. Má ale velice cenné dovednosti v oblasti medikálních jutsu.“
„Myslíš, že je nás tenhle Kabuto schopen ohrozit?“ ptala jsem se se zájmem.
„Nemám ponětí. Informace, které máme, jsou velmi chabé a často se rozcházejí v důležitých bodech. Bojoval po Orochimarově boku proti Tsunade a Jirayiovi. A prý velmi dobře, řekla bych tedy úroveň S,“ uzavřela Akira.
„A máš o něm nějaké aktuální zprávy?“ chtěla jsem vědět. „Ráda bych se s ním osobně setkala. Bylo by to příjemné rozptýlení,“ mírně jsem se usmála. „Vraťme se ale ještě k Sasukemu. Proč jsi ho vlastně zabila?“ vyzvídala jsem opatrně.
„Nějakým nedopatřením se dozvěděl o Ayaminých aktivitách proti Uchihům. Byla to ona, Madara a Itachi, kdo klan vyhladil,“ Akira pokrčila rameny a já se zamračila.
„Řekni mi po pravdě... jak dlouho Ayame věděla, že Madara žije?“ doutnal ve mě hněv.
„Myslím, že je oba s Itachim poctil návštěvou těsně před vypuknutím těch jatek. Jeho pomoc neodmítli. Nevěděli, jak velký odpor budou Uchihové schopni klást. Jestli se s ním setkala někdy dřív, to netuším.“ Mluvila opatrně. Věděla, že se dostala na velmi tenký led.
„Takže, je to, řekněme... velmi dlouho,“ odvětila jsem kysele.
„Pro nás je čas velice diskutabilní záležitost, Hiromi-sama,“ uzavřela toto téma Akira.
„Stejně nechápu, proč jste mi to takovou dobu tajily,“ řekla jsem mírně uraženým tónem.
„K ničemu by to nepomohlo. Vydala by ses ho hledat a nedala by sis pokoj, dokud by jeden z vás nezemřel,“ shovívavě se usmála a pokračovala. „Bylo by to jen na škodu, potřebovaly jsme tě tady.“
Sáhla mi konejšivě na ruku.
Chvíli jsme mlčky seděly a mezitím dorazilo naše jídlo. Sáhla jsem si pro hůlky a prolomila tíživé ticho.
„Co tvé nové studentky? Jak si vedou?“ začala jsem lehce.
„Je to celkem nezvyk, mít zase někoho, koho mohu buzerovat,“ usmála se pobaveně nad volbou slov. „Je zábavné pozorovat, jak se snaží. Dívky jsou vyvedené z míry novým oblečením, které jsem jim navrhla a přikázala nosit.“ Jejímu přiznání jsem se srdečně zasmála.
„Co bylo špatného na jejich dosavadních úborech?“ otázala jsem se pobaveně.
„Bylo naprosto nevhodné k jejich tréninku. Potřebuji jejich maximální ohebnost a rychlost. Tanec není zábava, ale umění. V mém podání umění smrtelně nebezpečné,“ vysvětlovala zapáleně.
„A také tě mimo jiné neuvěřitelně baví navrhovat nové oblečení,“ dodala jsem s předstíranou vážností.
„Více méně,“ zašklebila se. „Ale musíš uznat, že jim to nyní sluší mnohem víc než předtím,“ dodala dotčeně a já se hlasitě rozesmála.
„Teď vážně... Sakura je velice snaživá a má velice podobné povahové rysy jako měla Tsunade,“ řekla Akira. „Co jí však chybí, je úcta k vyšší autoritě a schopnost vycítit vhodný okamžik, kdy je lépe být zticha,“ pak se odmlčela. To mi někoho připomíná, pomyslela jsem si. Bohužel mi v ten moment hleděla Akira přímo do očí...
„Nebuď směšná, Hiromi-sama. Víš moc dobře, že taková už dávno nejsem!“ pobouřeně reagovala.
„Promiň, pokračuj,“ řekla jsem a kajícně sklopila zrak. Nezabránila mi ale v tom, aby mi znovu nezacukaly koutky při vzpomínce na to, jak vymetla s Radou.
„Ino je oproti tomu neuvěřitelně pohybově nadaná, ale kázeň jí chybí stejně jako Sakuře,“ ještě dodala.
„Ino... To je ta mladá blonďatá kunoichi, co tě tak naštvala v den výběru na misi proti Akatsuki?“ ujasňovala sem si fakta a vybavila si dívku se zvednutým nosíkem.
„Ano, to je přesně ona,“ přikývla Akira a pokračovala. „Třetí z mých studentek, je Hyuuga Hinata. Jí také nadání nechybí, ale sebevědomí už ano. Po dlouhou dobu byla svým otcem odstrkována. Její oční technika se jí bude při mém výcviku velice hodit. Myslím, že má v tomto směru velice slibnou budoucnost. Je velice bystrá a pohotová. Když využije sílu svého kekkei genkai a skloubí ho dohromady se smrtonosnými pohyby mého genjutsu tance, bude z ní velice obávaný soupeř,“ hodnotila Akira vážně. S pohledem sklopeným jsem ji poslouchala a v duchu jsem byla ráda, že se mé obavy o Akiřino duševní zdraví jevily jako plané. Bylo na ní vidět nynější zapálení s jakým trénovala a hodnotila své studentky. Konečně jí zase na něčem záleželo.
„To zní velice slibně,“ reagovala jsem na její vypravování. Tlachaly jsme ještě asi tak hodinu a pak se vrátily k předchozí práci.