První mise

Co na misích nenávidím? To, že se obvykle musím řídit striktními příkazy někoho jiného. Ale i to se dá přetrpět. Horší je, když víš, co je cíl mise a nesouhlasíš s ním. Jistě, můžeš odmítnout, ale potom by ti udělovali jen ty nejlehčí mise a učil bysi studenty na akademii. O to já vážně nestojím, a proto jsem tu misi vzala.
Jako chunninka, která má těsně před zkouškami na jounnina, bych správně měla vést tu misi sama, ale bohužel protekční dceruška Mizukageho má přednost. Je jí čtrnáct, o rok a půl mladší, než já. Ale věk na ní není to úplně nejhorší, spíš její povaha a schopnosti. Ano je kvalitní shinobi, kdybych řekla, že ne tak bych jí docela dost křivdila, ale nemá vlastnosti vůdce skupiny. Je hrozná sólistka a stará se vždy jen o sebe.
Ale co už k té misi. Jednalo se o ukradnutí léčebného svitku z Konohy. Ještě stále je to fajn. Ten svitek patří rodině Nara. Tady je kámen úrazu, můžu okrást člověka co mi zachránil kdysi život?

Pozdní odpoledne a já jsem kráčela k hlavnímu východu z Dešťové. Mírně mrholilo, což bylo přímo ideální pro naši misi. V dešti se mnohem lépe schováme. Když jsem se konečně doplahočila k bráně, kde už čekal můj momentální týmový kolega Taki, tak jsem si neodpustila mírný úšklebek. Taki byl čerstvý chunnin a to, že mám misi s ním mě prostě pobavilo. Došla jsem k němu a kývla na pozdrav. Nic víc nebylo třeba.
To nám to zase začíná. Ganen vtahu. Docela by mě zajímalo, jestli už náhodou nevyrazila sama napřed. To by jí bylo podobný. Ale ne to by vypadalo špatně v očích jejího otce. Dokud neopustíme vesnici, tak se bude chovat jako týmový hráč. Ale potom? Ach jo. Že já tu misi raději neodmítla.
Z přemítání mě vytrhne zvučný hlas Ganen s tím, že je čas vydat se na cestu, pokud do Konohy chceme dorazit před úsvitem. Taki jí nato nadšeně přitakal, já se spokojila jen s prostým kývnutím hlavou. Z Ganenina pohledu, který na mě vrhla jsem pochopila, že by byla mnohem raději, kdyby tuto misi měla s někým úplně jiným. Ale ovládla se a vyrazila rychlím sprintem ven z vesnice. Dala jsem se do běhu za ní a po pár metrech jsem jí dohnala. To mi nikdy problémy nedělalo, jsem mistryně v taj jutsu, ale Taki vypadal, že s námi krok dlouho neudrží. Jak se dalo předpokládat, tak Ganen se o to ani za mák nezajímala, takže to zbylo na mě.
„Zpomalíme Taki. “ řekla jsem přes rameno a zpomalila do tempa, kterému by měl stačit.
„Není kam spěchat. Ganen doženeme, až bude odpočívat.“
Pokud se nerozhodne, že tu misi udělá bez nás a bez dechu poběží, až do Konohy, kde se pokusí svitek ukrást sama. Snad je dostatečně inteligentní, aby to nedělala. Ale kdo ví co se jí honí hlavou.

Taki vděčně trochu zpomalil a Ganen se nám začala zmenšovat v dálce, až úplně zmizela. Běželi jsme bez přestávky celou cestu do Konohy, protože naše tempo nás tolik nevyčerpalo. Trochu mě znejistilo, že jsme na Ganen opravdu cestou nenarazili a Taki už stihl prohodit pár věcí na toto téma.
Co si sakra myslí, holka jedna pitomá. Nemůže to sama dokázat. Je vynikající chunninka, ale laboratoře Nara jsou hlídané a moment překvapení jí zas až tak moc nepomůže k vítězství. Potřebuje podporu v zázemí a lidi co jí budou krýt záda. A to jsme my, takže by na nás mohla počkat, pokud nechce být velice brzy mrtvá shinobi.
Těsně před vesnicí jsme odbočili z cesty a zamířili do blízkých hor. Bylo okolo půlnoci. V blízkém lesíku jsme zastavili, protože Taki už byl úplně mimo a i já jsem začala pociťovat slabé známky únavy.
„Chytej.“ hodila jsem mu váček s vojenskými pilulkami. „Vezmi si tak tři a pojď ke mně.“
Sama jsem si jednu vzala a počkala, až se ke mně Taki dopotácí. Chytla jsem ho okolo krku a stiskla tlakové body. Okamžitě se uvolnil a na požádání si kleknul. Nechala jsem si z dvou prstů vyjet jehly senbon a použila je, jako akupunkturní jehly. Vzhledem k tomu, že jsou skoro totožné, až na váhu, tak to šlo hladce. Otevřela jsem mu chakrové kanálky a mírně odbourala únavu. Potom už jsem vyskočila na nohy a vyrazila směrem k laboratořím.

Kousek cesty před laboratořemi jsem zaslechla nějaký rachot, takže jsem zastavila a dala signál Takimu. Popošla jsem kousek blíž a spatřila pět ninjů stojících okolo osoby v bezvědomí. Při mírném zaostření zraku jsem v ní poznala Ganen v bezvědomí.
Sakra. Musím zakročit, ale jak bych mohla. Je to jasná přesila. Jasně jeden z nich je chunnin. Shikamara bych poznal i poslepu a jeho tátu taky. Ale o to je to těžší. Navíc nás možná i čekají. No musíme jednat, takže to udělám takhle…
Pošeptala jsem Takimu pokyny a ten přikývnul a začal s pečetěmi svého jutsu. Jakmile je dokončil, tak začalo mrholit, ale za chvilku už to byl pořádný liják. Věděla jsem, že mám jen omezeně času, než už tak vysílenému Takimu dojde chakra pro tohle velice náročné jutsu, jenž ovlivňuje přímo přírodní živly.
Hodila jsem pět jehel senbon a mířila na tlakové body, jenž způsobují ztrátu vědomí. Tři zasáhly cíl, ale mezitím už jsem se objevila vedle Ganen, chytla jsem jí a odskočila někam pryč. Zbylí dva trochu dezorientovaní deštěm se po mě ohnali, ale na moje taj jutsu to bylo více než pomalé. Každopádně někdo se jim bude muset postavit.
„Taki vezmi Ganen do bezpečí. Utíkej přímo k vesnici a nezastavuj, pokud to nebude nezbytně nutné, já se k vám za chvilku přidám, jen co to s nimi tady vyřídím.“ Rychle jsem předala pokyny a začala se soustředit na nadcházející boj.
Sakra tohle se může stát jenom mě. Jsem pitomá, pitomá a ještě jednou pitomá. Teď musím nějak zneškodnit tyhle dva. Jeden z nich mi zachránil život a je přítel sestry mého přítele a ten druhý je jeho otec. No nějak to dopadnout musí. Buď já nebo oni.

Vyšla jsem zpoza stromu do již jen slaboučkého mrholení, protože Taki své jutsu přerušil. Proti mně stáli dva již na první pohled příbuzní. Stejné výrazy v tváři, podobný účes a až na malé rozdíly stejné oblečení, které nosí shinobi z Konohy. Jejich reakce se dala očekávat. Nejdřív u Shikamara nechápavý výraz a potom dlouhé povzdychnutí se slovy, že to nečekal, ale jistě k tomu mám své důvody.
Ach ano, důvodů mám mnoho, ale nikdy bych sama od sebe nenapadla tvojí rodinu. Zvláště, když máme stejné přátele. Snad to pochopíš časem. A tvůj otec taky.
„Mise je mise. To já ovlivnit nedokážu. Každopádně kdyby to šlo, tak bych ji bývala odmítla, ale znáš to. Odmítneš a už nikdy si neškrtneš. Nebyl to můj nápad a ani nejsem velitel týmu. To byla ta, co jste jí uspali. Za to vám děkuji, alespoň nám nezdrhne. Je to dcera Mizukageho a myslí si o sobě hrozně moc. Docela ráda bych teď odešla, ale nevím jestli mě pustíte. Ten svitek vám tu zůstává a za ty uspané strážné se omlouvám, ale potřebuji nějakou jistotu. Tak co?“ Mluvím a mluvím.
Čekám na jejich reakce a ty mě překvapí. Shikamaru se k vyjádření nemá, ale jeho otec nad tím jen mávne rukou a pošle mě tam, odkud jsem přišla. Potom si klekne a začne probouzet strážné. Otočím a už chci odejít, ale potom ještě prohodím směrem k Shirakamarovi.
„Pozdravuj Temari a ať vám to spolu vydrží. Temari je super holka, jen to málokdo ví.“ usměji se a vyběhnu za Takim a Ganen.
Shiko ty se nikdy nezměníš. A to je dobře, aspoň nějaká jistota v takovémhle nestálém světě. Bylo to zajímavé shledání, ale doufám že další bude následovat. Musíme si toho spoustu říct. Dlužím ti to. Já o tobě vím vše a ty o mě jen to odkud jsem a jak se jmenuji a ještě ne úplně. Nashledanou Shikamaru Nara a na brzké shledání.

Takiho s Ganen jsem dohonila dřív než by se mi líbilo. Taki byl zjevně hodně vyčerpaný a skoro omdlíval únavou. Ale tomu se nebylo proč divit. Převzala jsem od něho Ganen a on se zhroutil. Nezbývalo mi nic jiného, než hodit každého na jedno rameno a vydat se co nejrychleji do vesnice.
Tam mě čekalo velice nemilé přijetí. Ganen i Takiho si vzali do nemocnice, takže na mě zbyl nevděčný úkol napsat hlášení o misi. Ale bylo to i krapet pozitivní, mohla jsem to vylíčit podle skutečnosti a ne tak, jak by to napsala Ganen. Sedla jsem si k tomu doma v pracovně a druhý den odevzdala. Mise sice selhala, ale naučila mě novým věcem. Snad jednou přijde další…