Nebreč, holky jsou statečný!

Voda... ta, krerá se nikdy nezastaví a nikdy se nikam neztrácí. Jaká ironie, že právě v ní hledala útěchu dívka, která měla pocit, že srdce se jí zastavilo a která ztratila někoho navždy. Stála vedle vodopádů a dívala se na ně. Sledovala vodu, jak skáče po kamenech a drobné kapičky ji dopadaly na tvář. Pozorovala i duhu, která se kolem padající vody vytvořila. Ikdyž byl podzim a voda už byla velmi studená, vlezla dívka do vody a stoupla si přímo pod vodopády. Nechala studenou vodu, aby jí dopadala na hlavu a doufala, že odplaví všechny její starosti a bolest pryč. Zavřela oči a prosila svého vlastního boha, aby si jí vzal k sobě. Nedokázala žít ve světě, kde jí všechno připomínalo jejího bratra. Jejího velkého brášku, který se o ni straral, protože rodiče nikdy nepoznala. Jejího bratra, po kterém se jmenovaly tyhle vodopády, po kterém si pojmenovala svého boha.
„Vylez z té vody! Nastydneš!″ zakřičel na dívku starý pán ze břehu. Dívka pohodila hlavou, jakoby chtěla ty slova poslat pryč. Když muž zahlédl hřívu dlouhých rudých vlasů, trochu se uklidnil.
„Vylez z té vody, Kushino.″ zavolal už o poznání příjemnějším hlasem. Dívka zase nereagovala.
„Pojď, jdeme do Konohy.″ řekl muž hlasem, který byl přes vodopády sotva slyšet. Kushina konečně otevřela oči a podívala se na muže.
„Vesnice nadějí?″ zašeptala si pro sebe. Vesnice nadějí... tak se v zemi Vodních vírů Konoze říkalo. Kdokoliv do Listové přišel, měl se tam líp než v své rodné zemi. Mnoho lidí odešlo ještě před válkou, která se strhla mezi panovníkem a radou. Panovník, který chtěl pro svůj lid to nejlepší na úkor bohatsví a přepychu rady, válku prohrál. Jednotliví členové rady se teď hádali o zemi, jako by to byl kus žvance, jenž někdo pohodil mezi žebráky. Lid se bouřil proti špatné vládě a při jedné z bitev zemřel i Kushinin starší bratr. Tatsu Uzumaki...
„Tam chtěl brácha odejít taky.″ řekla Kushina, když vylezla z vody. Starší muž přes z ní hodil deku a ona poděkovala. Našel i čistý kapesník.
„Bohužel, ručním mám zabalený na spodu batohu.″ omluvil se. Kushina si otela obličej a muž zjistil, že to nebya jen voda, co je teklo po tvářích. Ze zarudlých očí kapaly další a další slzičky.
„Tatsu byl skvělý kluk a věř mi, nechtěl by abys plakala.″ zašeptal konejšivě. Rudovlasá dívka ho objala a rozplakala se naplno.
„Tatsu znamená drak a draci jsou silní a stateční. Vím jak zemřel. Byl jsem u toho, bojoval jsem mu po boku. Zachránil mi život a kdyby přežil, byl bych mu navždy zavázán. Nepřežil a já jsem zavázán tobě, takže račte usednout na moje záda ctěná dámo a hurá do Vesnice nadějí.″ usmál se na plakající Kushinu muž. Ta se chtě nechtě musela usmát taky. Na mysl ji vyvstanula vzpomínka, jak viděla brášku jednou plakat. Spadli spolu ze skály. Potom seděli doma na posteli a oba brečeli nad odřeninami. Tenkrát mu řekla, ať nepláče, že to kluci nedělají. Odpověděl ji větou, kterou by se chtěla řídit:
„Nebreč, holky jsou statečný!″