My Little Kitty 1.část

Bylo nebylo... Takhle začínají pohádky, kdy se udatní rytíři vydávají na svých hřebcích zachraňovat sličné princezny z vysokých věží. Jenže Kitawashi-hime taková není. Zachraňovat před draky zrovna nepotřebuje, netrpí ani nekonečným smutkem, i když o jeden úsměv by se se světem sem tam podělit mohla. Tahle princezna se nechce smát. A přiznejte, opravdu nemá proč... Mezitím v Konoze - nemluvě o tom, že mladý Uzumaki nezvládá ani obyčejné zapnutí pračky - se dějí podivné věci. Na ulicích se vyskytuje podezřele velké množství koček. Nebojí ani Kakashiho psů ("o___O, to je co říct"). Jsou všude, drzé, chlupaté a chtivé po mléku ze Sasukeho lednice. A mají něco společného s tím tlouštíkem, potulným mnichem, co tak rád šmíruje Sakuru...
Připravte se na fanfiction show! Bonsaie budou pršet jak barevné konfety na naše hlavní protagonisty! Intriky! Láska! Tisíc koček!

I.kapitola - Bylo nebylo ... Jedny pekelné pikle a pokažená pračka

Pan Fuun-Li stříhal bonsai a vrásčité ruce se mu chvěly jako květy sakury, když se o ně opře vítr. Přihlížející by si pomyslel, že samým soustředěním, se kterým se stařičký zahradník věnoval maličkému stromku, si za chvíli nevědomky nůžkami ukrátí i kus sněhobílé bradky. Hrbil záda nad svou titěrnou prací, sedíc přitom na bezchybně udržovaném trávníku, uprostřed pohádkové japonské zahrady. Přes uměle vytvořený tok křišťálově čisté vody vedly malé můstky, kolem nich kvetly okrasné keříky, sakury voněly vzduchem. Celou by ji sám nedokázal už dlouho obstarávat, už musel mít pár pomocníků. Ale na jeho slovo se nedalo dopustit, pokud šlo o zahradničení. Proto ho v širokém kruhu teď pozorovalo všech pět jeho pomocníků a doslova hltali očima roztřesené pohyby nůžek.
Nikdy nestřihl špatně, ať se jeho slaboučké ruce třásly sebevíc. Na to právě pomocníci čekali. Pocty od císaře, kterému zahrada patřila, se dostávaly jen k panu Fuun-Limu a pomocníci se cítili méněcenní. Kdyby tak mistr odešel do zaslouženého „důchodu“, císař by chválil je. Nebo jen jednoho z nich, ale každý si v duchu myslel, že z celé pětice to může být jedině on sám.
Chudák pan Fuun-Li neměl ani tušení, jak o něm jeho pomocníci smýšlejí. Měl ale na duši jediné přání. A to udělat radost jedné důležité osobě…
„Pro princeznu,“ vydechl po dlouhém mlčení a huňaté bílé obočí, doteď soustředěním sražené dohromady, se mu konečně rozpojilo. Bonsai byl hotov. „Bude se jí určitě líbit. Možná se i usměje!“
Pomocníci rychle přikyvovali. Však ať pro jejich dobro mistr Fuun-Li doufá. Dobře věděli, že princezna Kitawashi, dcera císaře, se nikdy nesměje.

~ ~ ~

„Ramen, ramen, RAMEN! DEJTE MI RAMEN!“
Na takový poprask byli v Ramenu Ichiraku, přesnější adresa Listová vesnice Konoha, více jak zvyklí. Když ho slyšeli, jejich akce dne začínala. Když ho slyšeli, bylo jim jasné, že budou mít slušnou tržbu… Každý den se ho skoro nemohli dočkat.
„Kakashi-sensei, no ták! Říkal jste, že mě zvete! Mám už hrozný hlad!“
Kuchaři si za pultem zamnuli rukama, naposledy zkontrolovali, jestli mají dobře promazanou kasu a už jen čekali. Bylo to tu…
„Naruto čekej! Neuháněj tak!“ ozval se ještě z ulice naštvaný dívčí hlas. Den se už líně táhl, měl přijít večer a se zapadajícím sluncem do restaurace vtrhla čtveřice ninjů.
„Rameeen,“ zavyla blonďatá hlava a v mžiku už byla u pultu. Na mladého ninju se v tu ránu usmálo skoro celé Ichiraku.
„Tady to je,“ pronesl pyšně kuchař, obřadně mu podával kouřící mísu.
Už to začalo. Naruto Uzumaki byl zde, v celé své hladové kráse po ramenu. V tomhle nejhlučnější ninja Listové nikdy nezklamal.
„Debile,“ ozvalo se za ním nenaloženě. Uchiha Sasuke otráveně dosedl vedle Naruta a znechuceně se od něj odvrátil, aby neviděl, jak se cpe.
„Sasuke-kůůn, sedni si vedle mě!“ houkla na něj s nadějí Sakura. Jenomže než se nadála, byl vedle ní Kakashi, hrajíc, že si jejího rozmrzelého pohledu nevšiml.
„V jednom Naruto nezklame,“ prohodil a vytáhl si z vesty peněženku. „Než jsem si stačil sednout, má dojezeno.“
„A bylo to super,“ vzdychl s širokým úsměvem Uzumaki a olízl už tak úplně prázdnou misku. Kakashi mezitím platil.
„Budeš chtít další?“
„Jasně!“
„Tak už jedeš za své. Zval jsem tě jen na jeden ramen.“
Naruto si povzdechl, ale už tahal z kapes své vlastní úspory a kupony z Ichiraku.
„Sakuro, Sasuke, vy dva nebudete jíst?“
„Ne, Kakashi-sensei. Ale jestli mě také zvete, dejte moji porci Narutovi,“ nabídla Sakura lidumilně.
„Sakuro-chan! Ty jsi tak hodná!“
„Dobře tedy. Dnes jste odvedli slušnou práci, mise se povedla. Takže ho necháme, ať se pořádně nadlábne.“ Mrkl na Naruta jedním svým nezakrytým okem. „Dlouho abstinoval.“
„A vy nic, sensei?“ otočili se po něm všichni tři jako jeden muž (+ Sakura, výbušná žena).
„Eh… Ne, držím dietu.“
Ano, dalo se to čekat. Stará taktika se neuplatila ani po celých těch dlouhých letech. Kakashi držel půst pokaždé, když ho jeho tým vyvlekl někam na jídlo.
„Tsunade-sama nám teď udělila delší volno, nemá pro nás žádnou misi,“ pokračoval dál přes hlasité srkání. Před Narutem se začal zvedat sloupek vymytých misek. „Pokud by se něco objevilo, řeknu vám o tom. Vypadá to ale, že budete mít pro sebe celé dva týdny.“
„Dva týdny?“ podivila se Sakura. Už dlouho neměli tolik dní za sebou bez misí. Sasuke jen mlčel a věnoval pozornost Kakashimu.
„Nebuďte si tím ale tak jistí, ano? Buďte neustále připraveni, kdybych vás zavolal. Být vámi, nelenivěl bych a nezanevřel na trénink.“
Naruto před sebe položil pátou misku, kuchař mu se širokým úsměvem podával další.
„Je ale na vás, jak naložíte s volnem.“ Krátce pohlédl na Uzumakiho. „Ty si u sebe uklidíš.“
„Proč?“ zamračil se na něj a utřel si pusu do rukávu. „Mám tam pořádek!“
Sasuke se mu za zády uchechtl.
„To myslíš ty kopky špinavého oblečení a misky z Ichiraku, co se ti válí všude kolem?“
„O čem to mluvíš, he? Ty jsi snad byl u mě?“
„Ne, ale jde to cítit až venku přede dveřmi.“
I když slovní potyčka mezi těmi dvěma dál pokračovala, všem bylo jasné, co bude Naruto muset nutně udělat.

„Takže…“
Mladý ninja se podrbal ve vlasech a nejistě přešlápl z nohy na nohu. Musel přiznat, že situace nebyla tak růžová, jak vždycky tvrdil. Jeho byt byl… Hnus. Mohl to být poj 1f40 em sám o sobě, jaký by poznali jen ti, kteří by jeho obydlí zahlédli. V žebříčku humusu by ho hygienici umístili nad chemickou skládkou.
Bundu měl hozenou na posteli, zkopal si z nohou špinavé boty a balancoval na nepříliš malém kousku místa, kde se kupodivu nic neválelo. V ruce držel hubenou knížku s nápisem: Jak na úklid. Půjčila mu ji Sakura. Ovšem už bez té omáčky, co se mermomocí vpíjela do papíru. To Narutovi totiž hned vypadla z rukou, když vcházel do dveří.
„Prolog,“ četl nahlas a trpělivě stál na jedné noze mezi hromadou spodního prádla a nesrolovaných svitků. „Určete si priority svého úklidu…“
Na okamžik se zamyslel.
„Co to je priorita?“
Bylo tedy jasné, že prolog byl zavrhnut.
„Kapitola první. Jak rozeznáme nepořádek od bordelu.“ Naruto s pootevřenou pusou četl dál, čas utíkal a on pomalu ztrácel jak pojem o tom co čte, tak cit v noze. Musel přešlápnout. Jakmile to udělal, noha mu podjela pod rolí svitku…
Nestačil ani sprostě zanadávat. Padl naznak do té nejhorší hromady špinavých spodků. Rychle ty, co mu popadaly do obličeje, odhodil stranou a v hlavě mu najednou svitlo.
Definice bordelu: větší ztráta kontroly, než nad nepořádkem - nebezpečí úrazu…
Dosud měl Naruto ještě chuť na trochu ramenu. Ale rázem ho pomyšlení na jídlo rychle přešlo. „Tak to jsem v pěkný rejži…“

~ ~ ~

„Princezno,“ chvěl se zadržovaným vzrušením hlas pana Fuun-Lina. „Pro vás. Vypěstoval jsem tu nejkrásnější bonsai.“
Klečel na měkké podušce, před sebou držel malinký květináč se stromkem. Fuun-Liho pomocníci seděli za mistrovými zády a vyčkávavě hleděli za jemný závoj.
Pokoj Kitawashi hostil kromě zahradníků dva strážné, kteří na císařovu dceru dávali neustále pozor, a dalších pět dam, jenž dělaly princezně společnost. Sem tam jedna z nich na některého pomocníka zamrkala, jiná roztomile zrůžověla, když se nevědomky setkali pohledy. A tak si zahradníci připadali jak v sedmém nebi. Takový pokoj Kitawashi skutečně byl. Po zemi se táhli koberce se spletitými vzory draků a oblak, ze stropu visely barevné závoje, ve vázách voněly krásné květiny. Císař nedal na svou dceru dopustit. Ale přes všechen ten přepych kolem nebylo něco v pořádku…
Jeden ze závojů byl odkryt a před pana Fuun-Liho předstoupila dívka v černém kimonu se vzorem červených květů sakur. Mistrova tvář se rozzářila blahem, jen co ji spatřil. Dívka se ale neusmála.
„Pane Fuun.“
Mluvila hlubším klidným hlasem, starce v duchu rozechvěl jeho zvuk. A celý pohled na jeho princeznu mu málem vehnal slzy štěstí do očí. Stála před ním, dívala se na něj… Byl neskonale šťastný. Kodex dvora mu moc nedovoloval se s ní setkávat a ona sama už dlouho nechodila po zahradě, kterou udržoval jen pro ni. Každá chvíle, kdy ji mohl vidět, ho neskutečně naplňovala radostí. Zároveň, když od ní odcházel, i smutkem. Nikdy na její tváři neviděl ani malinký úsměv…
Měla oříškově hnědé oči, vlasy dlouhé až po pás, pleť téměř bílou. Kdyby se usmívala, hezčí princezny by nemohlo být, myslíval si často mistr zahrady.
„Děkuji vám mnohokrát,“ řekla Kitawashi a posadila se naproti starci. „Je krásný. Jakoby tady stálo samotné srdce sakury.“
Pan Fuun-Li se už nedokázal ubránit slzám dojetí.
„Princezno! Ani nevíte, jak mne těší, že se vám líbí!“
„Našel by se jen málokdo, kdo by se mnou nesouhlasil,“ přikývla císařská dcera. Žádná emoce ve tváři. Jediný určitelný výraz…
Jestli se teď princezna neusměje, mistr to neunese, pomyslel si jeden z pomocníků. Vlastně všem pěti zahradníkům takové myšlenky vířily hlavami.
Srdce ho bude bolet zármutkem z toho, že jeho dar princeznu nerozveselil, a se svým věkem dlouho nevydrží. Pomocníkům ze zalesklo v očích. Nemohli se dočkat, tohle byla jedna z nejlepších šancí, jak se zbavit mistra jednou provždy a bez jejich vlastního přičinění.
Pan Fuun-Li podal princezně Kitawashi bonsai a ruce se mu přitom věkovitě třásly. Ta přivoněla k jednomu z malinkých kvítků, lehce rukou přejela přes dokonale ostříhané větvičky. Poté krátce pohlédla na starého zahradníka.
Ano, nedočkavě čekal, s nezměrnou nadějí a slzavým údolím v očích.
Pomocníci také, nemohli se přemoci a na tvářích jim hráli sílící jízlivé úšklebky, které jejich mistr nemohl vidět. Kitawashi ano. A dobře věděla, na co myslí. Sebejistota, která z nich vyzařovala, ji popudila.
Nejraději by udělala jednu věc. Ale samurajský meč, který jí kdysi daroval k narozeninám otec, měla pověšený až na protější stěně. Okamžik překvapení by nebyl žádný a všudypřítomné uchichotané dámy by to přivedlo do mdlob. A krev by se špatně smívala z koberců. Místo toho se tedy přiklonila k té druhé variantě, která jí nebyla moc po chuti.
Zoufalé situace si žádaly zoufalá řešení. Strážným u dveří popadaly zbraně z rukou. Červenající se dámy zbledly a pusy se jim otevřely překvapením. Pomocníci zalapali šokem po dechu.
Pan Fuun-Li v návalu nadšení na celé kolo radostně vykřikl.
Kitawashi se usmála.

~ ~ ~

„Jaký je problém?“ zeptal se Shikamaru a naklonil se nad plechovou obludu. „Musel jsem kvůli tobě nechat ležet důležitou práci. Tak doufám, že to nebude taková otrava, jak si myslím.“
Naruto v rozpacích zakopl nohou do koše na špinavé prádlo.
„No,“ zamručel. „Je to dost vážný…“
„Ha? Co teda?“
„Pokazila se mi pračka.“
„Cože?! A kvůli tomuhle jsi mě vytáhl od práce? Tsunade mě nakopne, až si všimne, že nedělám ty lejstra, co mi strčila pod nos.“
„Ale no ták! Shikamaru!“
Stáli v Narutově koupelně, přeplněné kupkami prádla a z pračky hlemýždí rychlostí tekla pěna. Plechová stvůra se ani nehnula, jenže pěna ne a ne přestat téct ven. Koupelna už pomalu připomínala zmenšená sněhová pohoří.
„Vypral jsem jednu várku, vytáhl ji ven, ale ta pěna nechce přestat téct,“ líčil nešťastně blonďatý ninja. Shikamaru otráveně zamručel.
„Tak to jsi zas něco zmrvil.“
„Spíš s tou pračkou něco je!“
„Kvůli takové prkotině…“
„Hele, vzpomeň si, že jsi se mnou šel od babči Tsunade docela rád! Řekl jsi mi, že máš čas!“
„No jo pořád, no jo.“
„Nikdo jiný nemohl, tak prosím…“
„Jasně, tak uhni.“
Klekl si k pračce a vyhrnul z bubnu co nejvíce pěny ven. Nahlédl dovnitř a Naruto mu koukal s vyvalenýma očima přes rameno.
„Tak co tam je?“
„Tady nic.“
Vytáhl hlavu ven, smetl ze sebe chomáče pěny a vysunul nálevku na prací prášek. Malý okamžik mlčel. Naruto za ním se všemožně natahoval, aby viděl, na co se tak dívá.
„Naruto.“
„No? Co je s ní?“
„Místo pracího prášku si tam strčil mýdlo.“
Uzumaki pokrčil prostě rameny.
„A to vadí? Prášek mi došel.“
Shikamaru na něj zabijácky pohlédl přes rameno.
„A myslíš, že bude vadit, když tě do té podělané pračky hodím celého?“
Krátkou chvíli bylo ticho, jak Naruto zvažoval své možnosti.
„Tak já 1f40 tedy… Skočím koupit ten prášek.“

~ ~ ~

Kdyby pan Fuun-Li trpěl nějakou srdeční chorobou, asi by ho ten den jedna nepříjemná příhoda potkala a už by se nezvedl. Oproti všem obyčejným pravidlům by nezemřel kvůli nadměrnému vzteku, ale z neskonalého štěstí. Mohl by tedy zemřít s úsměvem na rtech. A to starý pán skutečně hluboce věřil, že dosáhl vrcholu svého života. Na jednu stranu by mu tedy nevadilo, kdyby zemřel. Na stranu druhou, jako každý jiný muž, v hlouby své duše doufal, že vrchol svého bytí by si mohl během nějakého toho času navíc ještě o něco povytáhnout.
Pan Fuun-Li se po své nádherné zahradě skoro vznášel a s konvemi vody spíš žongloval, než aby pořádně zaléval. Za ním tedy práci plouživě vykonávala pětice zdeptaných pomocníků.
Opět se jejich myšlenky vcelku shodovali. Přemýšleli o tom, že bohové se proti nim museli spiknout a s radostí jim chtěli nadělat na hlavy. Dosud tomu nemohli uvěřit, ten pohled se jim zařezal do rohovek.
Princezna se usmála, skutečně roztáhla koutky a pohnula mimickými svaly. Jev neviděný už dlouho řádku let.
Ovšem, jak musel poznamenat jeden z pomocníků, když všichni pospolu tiše večer pili čaj, byl to úsměv bez úsměvu.
Jak to myslel? Divili se ostatní čtyři.
To je tak, ona se nesmála ze srdce, vysvětloval jim trpělivě a srkal přitom z misky. Však vy jste nikdy neviděli se smát dívku?
Ale jistě že ano, kdo ne, šklebili se pomocníci.
Tak vidíte. Princezna se neumí smát. Poznám to, když se někdo nuceně usmívá. A Kitawashi-hime se nechce smát. Udělala to jen kvůli Fuun-Limu. Zná ho už od malička.
Nebo to udělala kvůli nám, poznamenal zamyšleně jeden z nich. Co když ví, že ho chceme…
Ticho. To je hloupost, mávli na něj varovně čtyři. Nikdo to neví. A obzvlášť ne princezna. Jak by mohla?
Nevíme…
Ale, ozval se první, který rokoval o pravosti úsměvů dívek. Já mám nový plán.
Jaký? Zbavit se Fuun-Liho?
Jistěže. Jakpak ne?
A co tedy?
Pořád je tu ta bonsai, pánové.

Mistr zahrady Fuun-Li tedy s elánem v žilách cupital a poskakoval po trávnících i další den a jeho ‚oddaní‘ pomocníčci ho už začínali mít plné zuby. Z nerudných myšlenek je ale vytrhl příchod stráže, která doprovázela císařova úředníka. Šel rovnou za starým Fuun-Linem.
„Pane Funn-Li,“ zakvákal pisklavým hlasem. Úředník by o hlavu menší než mistr zahradník a o rovné dvě hlavy a půl, než jeho ozbrojený doprovod. S vysokým komínovým čepcem na kulaté lebce vypadal nehorázně směšně. Ale nikdo z přítomných se neopovážil ani pousmát.
„Náš Císař, všemohoucí bůh na zemi, slyšel od očitých svědků, že jste svou bonsaí dovedl princeznu Kitawashi k úsměvu.“
Zahradník rozechvěle přikývl.
„Náš Císař, budiž jeho život věčný, vám tímto tedy vzkazuje velké díky a na důkaz sympatií vám posílá tento dárek.“
Zpod černorudého hábitu vytáhl kazetu, otevřel ji a do tváře pana Fuun-Lina se zaleskla rubínová sakura, zavěšená na zlatém saténu. Během několika dnů se o zahradníka opět pokoušela nadšená smrt. Pěti pomocníkům se nedostával do plic vzduch.
„Navíc chce, abyste o onu bonsai nadále pečlivě dbal. Princezna Kitawashi z ní musí mít dál radost.“
Funn-Li přešťastně ohýbal svá záda před titěrným úředníčkem, klaněl se a brebtal nekonečná slova díků. Malý muž se z toho také patřičně naparoval, jako kdyby ho stařcova vděčnost vynášela výš a výš.
„Berte to velmi vážně, pane Fuun-Li. Té bonsai se nesmí nic stát.“
„Jistěže,“ horlivě přikývl zahradník. „Jsem mistrem svého umění, bonsaje jsou má specialita. Princeznu nezklamu.“
Úředník a jeho stráž tedy s pořízenou odešli ze zahrady pryč a Fuun-Li se rozplýval blahem.
„Pojďte, chlapci! Probereme si znovu hnojení!“ zavolal zpěvavě na učně a odtančil za kvetoucí keře. Ale učňové stáli jako prkna na místech. Mezi nimi se valily tak silné vlny vzteku a závisti, že být to pravé mořské vlnobití, obyvatelé Srí-Lanky by měli v tu chvíli veliké problémy.
Tedy přesněji řečeno, jen čtyři z nich bublali jako činné sopky. Pátý učeň se už v duchu potměšile usmíval a mnul si ruce. Už měl vymyšlený plán. Ale na to, aby se podařil, bude potřeba více hlav a dvakrát tak rukou…