Bolelo to…

Byla vždy oblíbená, každý ji měl rád, všichni sní chtěli kamarádit. Nikdo sní nechtěl být za zlé. Na koho se podívala toho měla, všechny kolem přitahovala jejím půvabem, lehkostí a šarmem. Ani se jim nedivím, je krásná, usměvavá, zábavná, na vše zná odpověď, dokáže lidi hypnotizovat jejíma nádhernýma velkýma modrýma očima, ale je nelítostná. Dokáže být i pěkně zlá. Na některých, kteří nejsou tak oblíbení jako ona, si vylévá zlost a ponižuje je…bohužel jsem jedním z nich i já…
Přezdívají ji andělem, ale z ďáblem v těle. Není to záporná vlastnost, všem se to líbí a zvláště Sasukemu.
Obdivují ji všichni, chtějí být tak oblíbení a krásní jako ona, mám namysli dívky. Některé ji dokonce imitují a nevidí jejich krásu. Jsou krásné uvnitř i navenek. Můžu s klidem v srdci říct, že většina těch dívek je hezčích a atraktivnějších než je ona. Ale oni si nevěří, nevlastní vlastnost, které se říká sebedůvěra.
Já jen chodím každý den kolem těch, kteří jsou jí posedlí a nechápavě přihlížím. V té chvíli mi proběhne hlavou tolik myšlenek…
,,Co ona má a ostatní nemají, vždyť ona není tak krásná jako ostatní dívky, které u ní stojí. Ony jsou krásné uvnitř. Nevidí co mají, i když to zahlédnou jen potřesou hlavou a znovu si přejí, aby byli jako ona. Jsou vůbec normální?”

Já jsem úplný opak té [i],,dokonalé” holky.
Neměla jsem tolik přátel, nebyla jsem oblíbená a už vůbec ne tak krásná. Co mi ale nechybělo byla právě ta sebedůvěra. Díky ní jsem teď tady…
Většina lidí ani nevěděla, že někdo sedí v poslední lavici, úplně na konci naší velké třídy.
Přirovnala bych se k šedé myšce, nebo černé ovci.
Já nikdy neměla to co ona, její rodina byla dokonalá, bez chyby. Za to ta moje byla… rozpadlá. Celkově moje dětství bylo hrozné. Rodiče se rozešli a já zůstala s maminkou, která byla každý den nevrlá a křičela na mě, i za její prohřešky. Neměla jsem to jednoduché, ale přesto jsem teď na sebe pyšná! Jsem výborná studentka a v tom mě nemohla trumfnout. Šlo mi všechno z naší akademie, ale nikdo to nevnímal, celý svět se točil jen kolem ní. Někdy, když jsem se chtěla prosadit, ona vždy něco namítla a srazila mě k zemi. Já raději nic neříkala, protože to by bylo jako bodat do vosího hnízda, nebo šlapat bosou nohou do roje hadů. Kdybych o ní řekla něco špatného, tak by mi už jen zbývalo se odstěhovat hodně daleko. Po čase jsem si zvykla, že ona byla paní dokonalá a já jen smetí, do kterého čas od času hrábla. Nikdy jsem ji neměla ráda, už z toho jak se chovala k některým spolužákům. Ještě, že mám svého nejlepšího přítele Naruta, který mě vždy podrží, podpoří a rozesměje. Je vždy u mě když potřebuji pomoc a zachrání mě. Mám ho strašně moc ráda, ale moje láska je Sasuke. Naruto to ví a chápe to, za to jsem mu vděčná. Známe se už strašně dlouho a poznám na něm vše, já ho beru ještě jako svého malého genínka. Ale ona, ta blonďatá dívka mi pořád leží v hlavě a rozhodla jsem se, že už nebudu ta malá holka, co jen přihlíží jak všem ničí životy…

V mém patnáctém roce jsem toho hodně dokázala. Ve třídě před třemi roky, jsem byla vážně šedá myška, ale to se změnilo, když jsem si uvědomila, že chci být konečně krásná a ukázat všem, těm hloupým holkám, jaká mohu být i bez pomoci oblíbenkyně. Stala jsem se opravdu nádhernou květinou, dokonce si mě všimnul Sasuke. Chtěl semnou chodit, já se cítila jako bych byla v jiném světě, ale odmítla jsem ho… Měla jsem totiž vše co jsem vždy chtěla, přímo před nosem, stál přímo u mě, ale já si ho nevšimla. Byl to Naruto, kdo mi ze vším pomáhal a měl mě rád už od začátku, i když jsem byla ošklivé káčátko. On ve mně dokázal vidět to co opravdu jsem, nikdy se na mě nekoukal těma očima jako ostatní, ale já to neviděla. Brala jsem ho jako nejlepšího přítele.
Ale jednoho dne moje city splanuly a já přišla k mému vyvolenému a hluboce ho políbila, dala jsem mu můj první polibek a nelituji toho. Ten komu patřil byl Naruto…

Teď stojím tady v krásných šatech , po boku mám člověka, který pro mě moc znamená a kterého miluji… Dívám se jak jsou všichni kolem mě tak krásní, už se nesnaží být jako ona, teď jsou sami sebou, mají vlastní hlavu a cíl a podle toho jdou kupředu. Jsem na sebe vážně hrdá, co jsem všechno dokázala. Nejen, že jsem se stala nejlepší kunoichi, ale byla jsem ta nejšťastnější dívka na světě. Už víc jsem si nemohla přát.
A co bylo stou dívkou, která byla takovou hvězdou? Nic…byla pořád taková jako před lety, ale už si jí nikdo nevšímal, bylo to pro ní strašné, ale já jí jen řekla…,,Ino, máš co si chtěla a co si zasloužíš, už nejsi tak dokonalá jak sis myslela, viď? Ani nechápu co na tobě celé roky všichni viděli…” [i]Odešla jsem s hlavou hrdě vztyčenou, s malým úsměvem na tváři a mířila ke svému v saku oblečenému princi.