Srdce na kusy: 4.část Setkání, jenž napsal sám osud

Jak se cítí vítěz? Někdy je naplněn pýchou a hrdostí. On zvítězil a zvítězil sám. Ve chvíli vítězství je však v největším nebezpečí. Je ho tak pln, že zapomene na ostražitost.
Pak jsou lidé, pro které vítězství tak zevšednělo, že ho pokládají za samozřejmost. Ti jsou hrozivější než stíny noci a nebezpečnější než sama smrť.
No a naposled jsou lidé, jimž vítězství přinese zármutek a jizvy na srdci. Uvědomí si, co vše museli obětovat a přemítají, zda by jim bez vítězství nebylo lépe.

Někdo lehoučce zaťukal na dveře. Uido otevřela. Bylo pozdě a na nebi svítil měsíc jako už tolikrát.
Uido poznala, že přichází její žákyně. Kushina měla ještě červené tváře od tělesného pohybu. Taky měla oči zrudlé od pláče.
„Splnila jsem úkol,“ sípavě pronesla místo pozdravení.
Uido se zalesklo v očích. Na tohle čekala už docela dlouho, ale za ten čas to stálo.
„Výborně! Dokončila si výcvik!“ pochválila ji „Bohužel to nebudeme mít čas oslavit.“
„Pochybuji, že je co slavit!“
„To je jedno. Mám pro tebe úkol, na který musíš nastoupit okamžitě.“
„Cože hned teď v noci?“
„Můžeš počkat do rána, ale hlavně o něm nesmíš s nikým mluvit.“
„Takže je to tajné.“
„Samozřejmě! Nikdo by se to neměl dozvědět. Máš totiž proniknout do Konohy a vzít jeden velmi specifický svitek.“
„Nemáme s Konohou mírovou smlouvu?“ zeptala se Kushina a protřela si oči.
„Máme, a proto by se o tvé misi neměl nikdo dozvědět. Má to, ale další specifika. Do této části knihovny se nedostane jen tak někdo a proto by ses měla stát milenkou Namikazeho Minata a podpořit ho ve snaze stát se hokagem. Poté tam nejspíš budeš mít přístup.“
„Nějaký popis toho Minata?“
„Je zhruba stejně starý jako ty a docela hezký. Blondák!“
Kushina se začala smát.
„Čemu se směješ?“ zeptala se nechápavě Uido.
„Říká se tomu smích šílence. Jsem ráda, že nemusím svádět nějakýho volezlího dětka.“
Uido se ušklíbla „jo, tak!“
„Vyrážím brzo ráno!“ oznámila ji Kushina „Jo a jdu do sprchy smít ze sebe vzpomínku na jednoho kamaráda!“. Rysi jí potemněli.
„Jestli jednou zjistí, že vše co se ji stalo, jsem zavinila já tak mě zabije“ v duchu se polekala Uido, ale za chvíli na to zapomněla.

Pro vycvičeného ninju by nebylo problém zaběhnout cestu do Konohy za 4 dny. Kushina však neměla proč pospíchat. Každý den se zastavila v hostinci a po většinu času jezdila na vozech farmářů cestujících na trhy. Byl podzim.
Za devět dní se dostala na dohled od Konohy. Cestu lemovala alej třešní. Ty vytvářely paletu mnoha barev a jejich listí pokrývalo celou cestu jako drahý Perský koberec. Šustilo jí pod nohama a její kroky ho rozhazovali kolem ní, kde je dál unášel lehký větřík.
Prohlížela si opevnění nejsilnější vesnice. Bylo mohutné a velmi vysoké. Měřilo skoro 15 metrů. Tolik že žádný ninja nebyl schopen jí přeskočit. Navíc byla několik metrů tlustá, takže jí jen tak někdo nemohl prorazit. Navíc byla napojena na ochranou chakrovou kopuli. Když došla blíž, všimla si pozůstatků jednoho z odvážných útoků písečných. To jí připomnělo, že nedávno, ještě byla válka. Mír byl podepsán před pěti lety!
Cesta před ní vedla velkou masivní bránou. Byla vytvořena prvním Hokagem a byla pokládaná za neproniknutelnou.
„Kampak krásko?“ zastavil jí hlídač jen, co prošla bránou. Byl to asi třicetiletý muž s jouninskou páskou.
Kushina se na něj usmála „Jmenuji se Kushina Uzumaky a jsem ze země Vodních vírů.“
Taky se usmál „pokud budete chtít vstup do Konohy musíte si zařídit povolení od hokageho. Teda pokud ho ještě nemáte!“
„No nemám!“
„Bude mi tedy ctí vás doprovodit do kanceláře hokageho,“ nabídl se.
„To je báječný návrh!“ souhlasila Kushina. Trvalo jen pár okamžiků, než stihl probudit druhého hlídače, který spal vzadu ve vrátnici a nabídnout Kushině rámě.

Minato nikdy předtím nevěřil na lásku na první pohled. Jenže pak uviděl ji. Zrovna byl v kanceláři Třetího. Jako vždy to byla nuda, Třetí mu vysvětloval důležitost různých dokumentů a rozhodnutí na řízení Konohy. Sice chápal, že potřebuje průpravu na převzetí úřadu od Třetího, ale radši by dělal něco jiného. Jiraya říkal, že se seznámil s ženou, jejíž sestra by se mu mohla líbit a on tady zatím tvrdne nad papíry. Pak vešla ona. Její rusé vlasy se třpytily, i když na ně nedopadalo žádné světlo a hlavně z jejích očí sálala divokost a rozvernost.
„Pro takovou ženu bych i umřel,“ pomyslel si. Bylo to jako by si byli souzeni. Jako by to byl osud. Tušil, že mu tahle cizí mladá žena nepřinese nic dobrého, ale byl jí přitahován, jako střelka kompasu je přitahována severem.
Začala něco řešit s Třetím a on na ni jen zíral. V rozhovoru několikrát padlo její jméno. Kushina Uzumaky tak krásně to zní, jako když padají malinké kapičky vody a na zemi kreslí hravé obrazce, jako když sluneční svit v nich kreslí duhu a její oči září jako osmá barva duhy. Zatřásl hlavou a tím přilákal její pohled. Podívala se mu do očí a na úder srdce ztratila svou veselou vyrovnanost a zatvářila se strašně překvapeně. Jako by ho poznala a na něco si vzpomněla. Na prchavý okamžik jí do očí přelétl zvláštní smutek.
„Co se jí asi tak stalo?“ proběhla mu dotěrná otázka. „Budu to muset zjistit,“ rozhodl se Minato. „Proč mě tak přitahuje a co to znamená? Bude muset zůstat tady, než to zjistím,“.
Rozhovor skončil, Třetí jí zdráhavě povolil, aby zůstala v Konoze.
„Nevím, jestli je to moudré, Třetí. Radši bych na ni osobně dával pozor!“ poprvé od doby co vešla, promluvil.
„Nevím, zda je to dobrý nápad!“ pochybovačně se zatvářil Třetí a podíval se na Minata.
„Já si myslím, že je to báječný nápad!“ poznamenala Kushina „Alespoň nebudete míz důvod k obavám a já se budu v cizím městě cítit bezpečněji.“
Minato se zatvářil prosebně a tak si Třetí povzdychl a povolil.
Oba dva vyšli z kanceláře a Třetí se vyčerpaně položil do křesla a zatvářil se velice uštvaně. Z toho budou ještě problémy.

Tak moc jí ho připomínal. Drobnými pohyby, úsměvy a pohledem, hlavně svým pohledem. Měla pocit, že ji vidí až na dno duše, tak jak to uměl on. Šli spolu a jí bylo vlastně jedno kam. Bavila se a smála se, tak jak už se dlouho nebavila a nesmála. Z jeho chování vycítila, že s ní smýšlí podobně. V koutku duše se začala obdivovat. Jediný pohled a půlhodina procházení a má jednoho s nejsilnějších mužů ve své moci.
Byl k ní pozorný a milí. Ukazoval jí různé zajímavosti a pozoruhodnosti Konohy. Společně se dívali na památník. Ukázal jí proslavené lázně i první dům postavený Prvním na místě kde stála Konoha. Občas se zastavil, ukázal na některého kolemjdoucího a zašeptal ji do ucha jméno některého obávaného klanu, Uchiha, Hyuuga, Aburame.
Spolu se zapadajícím sluncem se dostali až k zvláštnímu pomníku. Byl z bílého mramoru a ze všech stran do něj byla vytesaná jména.
„Vítej na nejsvětějším místě Konohy. Tady je její duše a tady leží památka na všechny, kdo za ni položili život.“ Vysvětloval ji a prstem lehce přejížděl po jménech na mramoru.
„Uchiha Obito“ řekl se vzpomínkou v hlase „můj student,“
Sjel trošku níž a ukázal na další jméno „Rin“. Bylo to dívčí jméno a Kushina skoro začala žárlit. „Moje další studentka.“
Vyjel prsty nahoru na dvě jména hned za sebou „Moji rodiče!“
„Proč mi to ukazuje?“ Nevěděla.
Otočil se na ni a podíval se jí hluboko do očí „Jestli tam tvou vinou přibude jediné další jméno tak tě bez rozmyšlení zabiju,“ řekl a ona věděla, že to myslí vážně. Skoro se jí zastavil dech
„Nevím prč jsi sem přišla a nevím, co chceš! Nevím o tobě vlastně nic, ale vím jen jedno. Osud s námi hraje zvláštní hru a já ji budu hrát! Od první chvíle co jsem tě spatřil, jsem věděl, že ty si ta pravá a hodlám zjistit proč?“
„Ani já sama teď nevím, co tady chci,“ přiznala Kushina. „Vím jen, že osud mám, předurčil stejnou cestu,“ řekla a podívala se do Minatovy překvapené tváře „Ano! I já jsem poznala na první pohled, že něco mezi námi je a taky chci zjistit co!“
Chvíli jen tak stáli a dívali se na sebe.
„Můžu tě políbit?“ zeptal se jako nesmělý klučina své první dívky. Jen kývla a vydala se mu naproti.

Minato se opatrně zvedl z postele. Nechtěl probudit Kushinu. které spala vedle něj. Podíval se na ní a zatajil dech nad tím, jak byla krásná.
„Hezká a taky záhadná,“ připomněl si v duchu a odešel do vedlejšího pokoje. Tak si sedl ke stolu a začal psát dopis. Adresován byl jeho příteli do Vlnkové země Koganemu.
Potkal ho na jedné misi. Bývalý ninja se stal elitním vyjednavačem. Šarmantní, arogantní, mnohomluvný a hlavně naprosto nesnesitelný a oni ho měli zachránit, nic těžkého pro ninji jejich kategorie, a dovést spět do jeho země, skoro nemožné málem ho zabili hned, jak se jich zeptal kde sakra tak dlouho byli.
Nakonec to nějak přežil a Minato si ho docela i oblíbil. Byl to sice sebestředný, arogantní bastard, ale Minato se přesvědčil, že své nové práci rozumí a jeho nabubřela gesta jsou jen jeho maska. Jinak byl celkem milí. Nakonec ho začal mít i rád.
Štětec začalo vykreslovat obrazce. Mnoho lidí Minatovy říkalo, že by se mohl živit kaligrafií. Kdo má natolik uvolněnou mysl, aby mohl být nejlepším z bojovníků, musí také být dobrý v kaligrafii. Tak pravilo staré přísloví.
„Ahoj příteli.
Jak se daří? Vím, že už jsme se dlouho neviděli, ale potřeboval bych od tebe něco. Ať už si to přiznáš nebo ne víš, že mi něco dlužíš a tímto bys to mohl vrátit. Mám tady dívku, která říká, že pochází z vaší vesnice. Mohl bys mi o ní zjistit nějaké informace a poslat mě je obratem.
Jedná se o Uzumaky Kushinu. Budu ti nesmírně zavázán.
Se srdečnými pozdravy budoucí hogake a tvůj přítel Minato. „
Minato odložil štětec a zadíval se na svoje písmo. Bylo jako vždy úhledné. Spokojeně si zabručel a dopis složil do malé obálky, kterou hned poslal po holubovi, kterého měl doma.

Čas letěl vpřed a nebral na nikoho ohled. Minato s Kushinou spolu vlastně žili. Minato jí propadal stále víc a víc. A Kushina? Kushina se potácela na hraně mezi pocity, co jí bušili v jejím nitru a hlasem co jí našeptával někde zevnitř. Její srdce ošklivě poraněné jeho smrtí se začalo dávat dohromady. Cítila se čím dál šťastnější. Tak v klidu uběhlo několik dní.

Byla černá noc a v lese poblíž močálů nebylo živé bytosti. Všechny utekli před dvojicí lidí obklopených aurou nebezpečí. Stromy tomu setkání přihlíželi mlčky a jejich pokřivené větve vrhali temné stíny na bezedná blata, jenž už pohltila mnoho neopatrných živočichů. Celá krajina působila pochmurným dojmem a v tomto duchu se neslo i nepřirozené ticho.
Ti dva také tvořili dosti bizardní dvojici. Žena již stará ale ne zase tak aby přišla o všechnu svou krásu a mladě vypadající muž, který, pokud by se mu někdo podíval pozorně do očí, byl mnohem starší než ona žena.
„Proč jsi mě zavolala Uido moje milovaná?“ zeptal se onen mladý muž.
„Musíš něco vyřídit Madaro!“
„O co jde?“ zeptal se a v očích se mu červeně blesklo.
„Povedlo se mi zadržet jeden dopis, který by mohl ohrozit náš plán. Poslal ho jistý Kogane s Vlnkové země. Právě je na cestě do Konohy a chystá se říct kdo je vlastně Kushina. Nesmí tam dojít!“ shrnula Uido. „V tom dopise píše jen, že přijede a že si o tom popovídají v Konoze, tak jsem ho poslala dál.“
„Dobře cestou ho zneškodním!“ klidně řekl Madara. Pro něj to nebyl žádný problém. Teda jestli ho nebude doprovázet polovina ninjů s Vlnkové země.
Rychle se rozloučili, ani jeden nechtěl, aby je někdo viděl.

Slunce bylo vysoko na nebi a přeci nehřálo. Byla už skoro zima a ptáci pomalu odlétali na jižní ostrovy a možná ještě dále jak je táhlo jejich nestálé srdce.
Po cestě, která ráno byla pokrytá jinovatkou, kráčeli čtyři lidé. Na zádech měli katany a na čele čelenky se znakem Vlnkové země. Šli sebevědomě chráněni svými schopnostmi a diplomatickou imunitou. Podivného osamoceného poutníka jdoucí cestou proti nim nepovažovali za hrozbu. Měl na sobě divný plášť pokrytý červenými mraky a hluboko do obličeje sražený velký slamák. Největší nebezpečí je vždy skryto až do prvního a často i posledního okamžiku.
Ve chvíli kdy procházel kolem nich, poutníkovy najednou skrze slamák začali prosvítat červené oči. Bleskově vytáhl katanu a sekl jí po hlavě nejbližšího muže. Kvůli překvapení ho zasáhl do krku. Katana posílená o chakru se asi nezastavila a poutník plynule přešel do otočky. Jako ukázku své síly ji zabodl až po čepel do hrudi druhého muže. Ten už stačil reagovat ale proti obrovské rychlosti a síle poutníka neměl nejmenší šanci a tak docílil jen toho, že místo do srdce se mu meč zabořil do plic. Zachroptěl a u pusy se mu objevili krvavé bubliny. Poutník otočil mečem v ráně a prudce ho vytáhl. Z pusy se onomu muži vyvalila záplava krve a on klesl na zem zoufale pokoušeje si rukou zachytit život odcházející ránou ven. Utopil se ve vlastní krvi. V očích dvou přeživších se objevil strach. Jeden z nich po útočníkovi hodil tři kunaie. Neznámý zmizel a zbraně prosekli jen prázdný prostor.
„Kde…!“ zmateně vykřikl ninja, který házel nože.
Nedořekl to, protože poutník se objevil za ním a prohnal mu hlavou katanu. Prorazila díru do lebky a na druhé straně vyrazila ústy oběti. Podzimní trávu svlažila další kaluž krve.
„Já jsem diplomat, mám diplomatickou imunitu. Žádná vesnice mě nesmí napadnout,“ vykřikl poslední přeživší.
„Já nepatřím k žádné vesnici!“ suše mu odpověděl útočník a rychle zaútočil napřaženou katanou.
Muž se vyhnul útoku a chytil ruku vedoucí meč.
„Já, na rozdíl od těch co mě doprovázeli, si můžu říkat ninja!“ chlubil se a nahodil vítězoslavný pohled.
„Ano máš schopnosti podprůměrného genina!“ arogantně ho zhodnotil vrah. Pak udělal otočku, dostal se za něj a nůž, který se mu najednou bez varování objevil v rukou a mu vrazil ho do oblasti ledvin. Zatáhl a nůž vyjel nahoru kolem páteře, lámal žebra a zastavil se až o lopatku. Umírající se svalil k zemi a poutník dál pokračoval v cestě jako by se nic nestalo.

„Minato!“ nesl se výkřik Konohou. Jmenovaný se zastavil a obrátil se směrem, s jakého vyšel výkřik. Uviděl posla, který na něj zdaleka mával. Opřel se o zeď domu a počkal, až ho dožene.
„Někdo v Ohnivé zemi přepadl diplomata s Vlnkové země!“ hlásil mu udýchaně.
„Koganeho?“ zeptal se Minato a začínal tušit nejhorší.
„Ano pane!“
„A kua!“ zaklel Minato a rozběhl se směrem k radnici.
„Kdo je ta holka?“ přemýšlel o ženě, kterou chtěl požádat o ruku.