Závislost nebo já?

Kde by mohl být?
Hledám ho už alespoň dvě hodiny. Měli jsme se sejít u brány Listové. Poslední dobou se to děje čím dál častěji. Pokaždé ho najdu na jiném místě, ale se stejnou věcí v ruce - s nějakým pitím. Začala jsem mít obavy. Když je opilý, vůbec se nechová hezky. Je arogantní, agresivní a vyčítá mi všechno, na co přijde.
Vždy se snažím udržet a nerozbrečet se nahlas. Je mi to vždycky tak líto. A každé moje slovo jen zazní někde v dálce. Nebaví mě každý den vláčet ho domů, bezvládného. Místo toho, abychom byli spolu, tak cítím nemilý zápach z jeho úst. Jednou už jsem nevydržela a dala mu na výběr. Buď já anebo pití. Nevím, jestli jsem to měla vůbec říct, ale za moje trápení to nestojí. Shikamaru nebyl mou otázkou vůbec překvapen. Čekala jsem okamžitou odpověď. A ani ve snu by mě nenapadlo, že se bude rozmýšlet.
Se slzami v očí a s hořkostí v ústech jsem se rozběhla k bráně vesnice. Běžela jsem tam, kde jsme se měli pokaždé sejít, ale jediný kdo tam vždy byl s předstihem a čekal dlouhou dobu, jsem byla já. Sedla jsem si na zem a rukama objala kolena. Mé hořké slzy dopadaly na špinavou zem. Slyšela jsem jak dopadají. Měly dunivý zvuk. Rozbolela mě z nich hlava. Slunce už skoro zapadlo. Jedním okem jsem pozorovala oranžovožlutou záři. Vnímala jsem pouze ji. Nic jiného jsem nezpozorovala. Najednou přede mně padl stín. Pomalu jsem sjížděla od nohou až po obličej.
,,Shikamaru? Přišels.‘‘ řekla jsem.
Slunce už zapadlo a nebe se vyhoupl svítící měsíc. Na jeho tvář dopadala měsíční záře.
,,Rozhodl jsem se Temari. Chci to, co je pro mě nejdůležitější. Mám tě rád. Moc rád. A budu moc rád, když mi se vším pomůžeš... Dokážeš mi ještě odpustit?‘‘
Vstala jsem a pohlédla do jeho smutných, provinilýchch očí. Objala jsem ho a do očí se mi opět hrnuly slzy.
Tentokrát ne zklamáním, ale dojetím...