Vlaštovky...

Když přijde zima a všude kolem už spočívá jen zamrzlá krajina. Příroda pokrytá sněhem mlčí… Obvyklou zeleň překryje čistý bílý prach. Z větví stromu visí zamrzlé kapky vody. Ve vzduchu je cítit chlad a mráz. Zvířata se ukládají k dlouhému spánku. A ptáci se připravují na dlouhý let… Tak tehdy odlétají i vlaštovky na jih… Daleko od zimy, do teplých krajů… Už je nevidíme posedávat na telegrafních sloupech, ani jejich hnízda nikdo neobývá… Jsou pryč… Ptáte se, jak je tedy možné, že tohoto malého ptáčka zahlédneme i v té nejmrazivější zimě venku? Stává se to ojediněle, ale někdy… Někdy prostě jedna z toho milionu vlaštovek, zůstane zde. Vydána napospas tomu krutému mrazu… Její hejno jí opustilo a ponechalo tady. Zůstane bez přátel v té zlé zimě, bez nejmenších potuch o tom, co teď může udělat. Nenachází potravu, ani teplé přístřeší… Zůstává v chladu a jen na sebe nechává vítr dál foukat to utrpení… Je sama…

Někdy se cítím jako právě takováhle vlaštovka, sama a bezmocná… Dál přežívám, ale je to čím dál těžší. Za všemi těmi závějemi se mi ztrácí smysl života… Jeho náplň pohltil studený sníh… Všechno pod tou hromadou zamrzá a já už nemám sílu vyhrabat na povrch ani své sny… Pociťuji prázdnotu, ale na rozdíl od ní ne kvůli potravě. Já v sobě už nemám tu myšlenku, že spojuji nějaké přátelství. Chybí mi můj tým jako, jí hejno. Oběma nám moc schází přátelé… Teď jsme tu jen sami za sebe a bojujeme o přežití, které stejně, asi nemá žádný smysl. Každým dnem doufáme, že se vrátí a my zas budeme žít svůj spokojený, bezstarostný život.

V den kdy na krajinu dopadne první sněhová vločka a tím započne další část koloběhu, vlaštovky roztahují svá křídla a odlétají na jih. Ale co když si to nějaká maličká splete a odletí už dřív? Letí za svým cílem a jediné po čem touží, jsou krásné teplé kraje. Nevšímá si ničeho jiného, jen svého snu. Létá mezi horami, skalami, vysokými stromy, ale to co chtěla… nenachází… Mířila do těch vysněných teplých krajin, ale dalo by se říct, že ty jsou všude. Jen si toho doteď nevšimla… Její představa byla až moc dokonalá. A když se otočí… Zjistí, že tam není nikdo z jejích přátel, koho by se na cestu zeptala. Žádné hejno… Od teď už se musí spolehnout jen sama na sebe… Až teď si uvědomuje že… Že by jí bylo lépe doma, třeba i v zimě… Ale s přáteli… Jenže nyní… už není návratu… Ztratila se…

Tak jako já… Už dávno jsem se ztratil… Jen, až teď si to uvědomuji… Zabloudil jsem ve své vlastní mysli… V životě, který mi náleží… A obávám se, že návrat je nemožný… Já chtěl vždy jen pomstu… A ta mě naprosto zaslepila… Hloupé domněnky malého kluka,že pak bude mít dobrý pocit… Ale mé štěstí bylo vždy vedle mě… Mí přátelé… Až když jsem došel tak daleko, dochází mi, jak moc špatným směrem celou tu dobu kráčím… Jenže teď už je vše ztraceno… Pohlceno v nenávratnu… Až do teď existovala jen pomsta, ale nejsem jí schopen… Ne sám… Nenajdu cestu ke svému cíli bez pomoci mích blízkých... Bohužel je pozdě… Má cesta nemá směr zpět… Musím bloudit a dál hledat zatím co mé hejno stále čeká na příchod zimy…