Podruhé ztratit - Vyjasnění 17

Hinata se lehce zavrtěla, semkla pevně víčka a nakonec otevřela oči do tmy, trochu se lekla, když nad sebou uviděla sklánět se něčí siluetu.
„Hin..“ uslyšela tak známý hlas a ulehčeně si oddechla, když si uvědomila, že patří její matce. Posadila se a zamžourala do tmy. Její oči si již přivykly na šero a Hinata se rozhlédla po tichém domě, její matka pochopila tento pohled a jeho otázku v něm.
„Všichni jsou venku a bojují.“ Odpověděla jí. Hinata smutně pohlédla na matku, bylo jí do pláče. Setkání z Madarou otevřelo v jejím srdci staré rány, jak jen mohla takhle žít v předstírání, že se nic nestalo a lhát Narutovi do očí? Po její tváři se spustila slza. Copak mu to však mohla říci? Jak by se na ni díval? Odpustil by jí někdy?
Nemohla utéct z té mocné náruče strachu a bolesti, která se kolem ní svírala a čím dál víc jí pevně tiskla, nemohla se z ní vykroutit, cokoliv by udělala se jí zdálo špatně a přitom ona chtěla tehdy jen pomoct, jen žít naplno, dokázat ostatním, že je schopna je vést ať jdou kamkoliv. Je to hřích?
„Mami?“ Otázala se tiše, z jejího hlasu byla však znát téměř hmatatelná úzkost. „Co mám dělat? Jak můžu odčinit to, co jsem provedla?“ Zeptala se, hrdlo se jí svíjelo a bylo těžké pro ni vůbec něco vyslovit. „Jak?“ Podívala se na ni prosebně, potřebovala radu, potřebovala pomoc, člověka, který ji pochopí, kdo jiný by to měl být než její matka?

Naruto stál s vytřeštěným výrazem strnule, pohled zabodnut někam do prázdna neschopen uvažovat, nad ním se tyčil Minato v rukou svírající kunaj, který trčel z Narutova těla. Povolil stisk a upustil kunaj, Narutovo tělo se bezvládně sesulo k zemi.
Minato si prohlédl své ruce v měsíčním světle. Opravdu se to stalo? Opravdu zabil svého jediného syna?! Jaká síla ho k tomu vedla a ovládala ho?!

Když Hinata s velkými potížemi a za doprovodů vzlyků a velkých slz, jako hrášky řekla matce, co se stalo před půl rokem, schoulila se jí v náručí a dávala již naplno průchod slzám.
„A já jsem Naruta ještě přesvědčovala, že bude vše v pořádku, ať tě nechá jít.“ Řekla bolestně Hinatina matka, když si vzpomněla na ten den.
„Nezasloužím si někoho, jako je Naruto.“ Zavzlykala Hinata s položenou hlavou na matčině rameni. Její matka tiše naslouchala jejím slovům, poté nabrala dech a její pohled tvrdě ustrnul.
„Hinato, miluješ ho?“ Dotázala se tvrdě, avšak ohledně, Hinata se stáhla s jejího ramene. Pohlédla jí do očí a mlčky přikývla. „Tak proto něco dělej! Dokázala jsi se stát vůdkyní klanu, zesílila jsi, přesvědčila jsi nás všechny včetně Naruta samotného, že dokážeš nás vést cestou života ke světlejším zítřkům. Tak teď dokaž, že Naruta opravdu miluješ! Ukaž to i jemu, že za něj budeš bojovat, protože chceš jít společně s ním k těm světlejším zítřkům na cestě životem!“
„Ale co když to nezvládnu? Co když to zase pokazím a bude to horší, než je to teď?“ Nedokázala Hinata pořád v sobě najít tu odvahu a strach jí pořád držel za ruku. Bála se, že Narutovi ublíží ještě víc, když zklame jako tenkrát.
„Hinato pochop! Chybami se člověk učí, budou tu vždy a pokusí se tě skolit, ale tohle je život! Dokaž se z těch chyb poučit, dokaž je zanechat za sebou a nebrodit se v nich! Budou tu další, mnoho nebo málo. Horší nebo lehčí. Postav se k nim čelem a nevzdávej boj s nimi! Možná, že když ji potkáš zas, už budeš vědět, jak ji zvládnout. Musíš jen bojovat, chtít bojovat! Stejně, jako Naruto….“ Hinata tázavě pohlédla na svou matku, bylo to, jako by na ni mluvil sám Naruto, jako by jí opět dodával odvahu, jako už tolikrát. Střípky jeho přítomnosti se projevily na každém, kdo pobýval v jeho přítomnosti, nyní to byla Hinatina matka, která využila to jeho kouzlo k povzbuzení Hinaty.
Hinata potichounku vstala, přešla do koupelny a rozsvítila. Přišla k umyvadlu a pustila z kohoutku proud čiré vody. Nastavila pod proud dlaně a když je voda naplnila, opláchla vodou svůj obličej. Studená voda byla pro zarudlé oči od pláče a bolavou mysl, jako lék. Jestli se vyléčí i její srdce, zaleží už na jen na ní. Podívala se do zrcadla na svůj odraz.
Ukáže Narutovi, že ho miluje, jako nikoho jiného, že ho potřebuje k životu, jako rostlina vodu, nebo uschne v žáru nelítostivého slunce. Pohladila si břicho, když v něm dítě jemně koplo.
„Přivedu, přivedu taťku zpět, ukážeme mu, že o ně stojíme a potřebujeme ho.“ Rozmlouvala tiše k dítěti a uklidňovala tak jej stejně, jako sebe.

Když se zcela ujistila, že všechna výzbroj je na svém místě a chrániče pevně drží, otevřela dveře od domu a vyšla do studené náruče noci. Tiše za sebou zaklapla dveře a svižně vyskočila na jeden z domů Hyuuga. Přelétla pohledem vesnici.
„Byakugan!“ Špitla tiše a kolem očí ji naskočily žilky, opět se podívala po vesnici, teď již však pomocí byakuganu. Dívala se do všech zákoutí, domů, korun stromů, až zaostřila pohled na jedno malé náměstí, byli tam dva muži a Naruto…..
„To ne…!“ A podívala se hlouběji na Naruta, na jeho chakrový systém, ještě žil! Okamžitě vyrazila po střechách domů k tomu místu. Světlo z lamp nyní se jí jevilo pouze jako rozmazaná šmouha ve tmě.

Hinata tvrdě doskočila k Narutovu bezvládnému tělu, naklonila se k němu a ovál ji vánek, v němž byl pach krve, srdce se sevřelo a ruce se jí začaly třást. Stačila si jen prohlédnout jeho vytřeštěné oči, které se na ní stočily. Oči plné bolesti, v nichž se zrcadlilo překvapení.
Když tu vedle ní se dokutálela malá žlutá kulička. Musela se bleskově rozhodnout, co udělá. Kdyby použila Kaiten, byla by přikovaná na místě a nemohla by Narutovi pomoci, další útoky by jí zcela zaměstnaly.Hinata rychle uchopila Narutovo tělo, musela je odsud rychle dostat. Už pevně Naruta uchopila za límec od pláště, když kulička vybuchla a kolem ní se rozsel žlutý dým. Jediné nadechnutí bylo osudové. Hinata zadržela dech, když jí někdo v kouři pevně uchopil, pokusila se bránit, ale muž ji držel pevně.
Byakugan zaostřila na člověka stojícího na náměstí. Yondaime tam stál a pozoroval tu šmouhu, která vyletěla z oblaka dýmu. Když stojí Yondaime tam dole, tak kdo ji teď…? Ta vůně, znala ji moc dobře, do ramene ji něco tlačilo, podlouhlý zelený přívěsek Shodaime Hokageho.
„Naruto!“ Vykřikla šťastně a pevně se ho chytila kolem krku. Neodpovídal, jen s ní mlčky nocí skákal dál.
Konečně se zastavil a opatrně ji pustil, Hinata se rozhlédla a zjistila, že stojí v Hyuuga čtvrti. Nikde ani živáčka, pouze někde houkla sova. Naruto se už otáčil a chtěl vyskočit na střechu domu, když ho Hinata pevně objala a držela.
„Hinato pusť mě….“ Řekl Naruto ani ne prosebně, jako spíš panovačně. Hinata ho však dále držela pevně. Nechtěla ho ztratit, nikdy. Naruto se nakonec pokusil vymanit pomocí síly a povedlo se mu to, ale Hinata ho chytila za ruku a držela se jako klíště.
„Naruto, vím, že ti to Madara řekl, nech mě to, ale aspoň zkusit vysvětlit!“
„Proč si mi to neřekla?!“ Podíval se na ni bolestně a Hinata viděla v jeho očích odraz těch svých. „Já myslel, že…“ Naruto byl pořád zmatený. Kdyby ho Hinata nemilovala, proč by to předstírala? Proč by se na něj normálně nevykašlala? Na druhou stranu, proč by mu neřekla, že se jí něco takového stalo.
„Naruto, já tě totiž strašně miluji!“ Vykřikla a sova, která poblíž houkala leknutím vzlétla.
„Tak proč..?“ Nechápal pořád.
„J-já se bála, že tě ztratím, že mi to neodpustíš….“ Řekla Hinata a povolila stisk. Udýchaně se pomalu sesunula k zemi.
„Hin..!“ Naruto ji v posledním okamžiku chytnul a oba tak skončili na zemi.
„G-gomen…“ Omluvila se a zhluboka se nadechla. „Je toho na mě dneska nějak moc.“
„Hin..“
„Ano?“
„Ty si opravdu myslíš, že bych tě opustil? Já bych ti ani nedokázal nic neodpustit.“ Hinata sedící na jeho klíně se mu podívala do očí. Smály se na ni. Najednou se jí to zdálo hloupé. Jak si jen mohla myslet, že by Naruto něco takového udělal? Usmála se na něj, Naruto se k ní naklonil a jejich rty okusily chuť těch druhých, chuť znovunalezení, štěstí a lásky.
„Naruto, něco jsi řekl špatně.“ Pošeptala mu Hinata, když už se přestali líbat.
„A copak?“ Zeptal se zvídavě.
„Že nás nikdy neopustíš?“ Zeptala se s úsměvem na tváři. Narutovi došlo, jak to myslela.
„No jo. Gomen. Slibuji, že vás dva nikdy neopustím-ttbayo!“

Když se kouř rozplynul Yondaime přišel k Narutovu ležícímu tělu, v tom se tělo rozplynulo a vzduch kolem něj zaplnila oblaka dýmu, když se rozestoupila Yondaime nemohl uvěřit vlastním očím. Na zemi ležel pouhý špalek dřeva.
„Kawarimi? On mě dostal takovým hloupým jutsu? Ne, musel to nějak vylepšit…“ Uvažoval Minato, když uslyšel podezřelý zvuk, nakoukl přes špalek a uviděl, že na jeho druhé straně je připevněn výbušný lístek. Yondaime vytřeštil oči a vzal nohy na ramena.

Naruto a Hinata byli zrovna uprostřed vášnivého líbání, když oba strnuli. Z malého náměstí, kde před chvílí Naruto bojoval a kde zanechali Yondaimeho se ozvala exploze.
Naruto nakrčil zlostně obličej.
„Asi budeme muset bojovat.“ Konstatovala Hinata a podívala se stejným směrem, jako Naruto.
„Hinato, necháš mě prosím tohle vyřídit samotného? Chci, chci si ještě něco…“
„A co mám dělat já? Nebudu doma sedět na zadku!“
„Ne to ne, najdi ostatní ze svého klanu a společně s nimi pátrejte po Akatsuki, museli se někde ve vesnici skrýt. Souhlasíš?“
„Hai!“
„Tak jdem!“ A oba se již řítili po střechách k malému náměstí.

Když tam tiše doběhli, Naruto seskočil dolů k Minatovi. Koutkem oka stačil zachytit, jak mu Hinata poslala vzdušný polibek a zmizela někde ve tmě.

„Tak jsi se vrátil.“ Přivítal suše Minato Naruta.
„Nač ten tón?“ Otázal se Naruto a přikrčil se do bojové pozice.
„Nerad bych viděl, jak můj syn umírá a ke všemu mojí rukou.“
„Neměj péči, po tolika letech už to nedoženeš!“ Vztekal se Naruto a sledoval každý jeho nepatrný pohyb.

Minato ucítil přítomnost někoho dalšího a ohlédl se. Za ním stál další Naruto a vrhl proti němu dva kunaje. Minato na obranu vytáhl také dva a hodil je naproti těm Narutovým, když se však měly střetnout a spadnout na zem, Narutovi kunaje proletěly těmi Minatovými a ty se rozpadly na dvě poloviny.Minato těsně se vyhnul kunajům, které místo toho, aby se zabodly do stěny jí proletěly jako máslem.
„Manipulace podstaty?“ Zašeptal. „Takže ten klon, co stojí za mnou jsi udělal ještě předtím, než jsi sem skočil?“
„Tak nějak…“ Řekl Naruto za ním. Minato se na něj otočil, když znovu ucítil další chakru, kde ale?
Nad ním se zjevilo modré světlo, které osvětlovalo dvě osoby po jeho stranách.
„Odoma Rasengan!“ Zakřičeli Narutové a řítili se volným pádem z vzduchu na Minata. Ten rychle poskládal pečetě a vyšlehl dva řezné větrné proudy, které zničily klony a rasengan se společně s nimi vytratil.
Další Naruto po Minatově boku vytáhl svitek v němž něco při rozvinutí bouchlo. Ozval se zvuk tříštící se vody a proti Minatovi stál obrovský vodní drak, který se napřímil, roztáhl tlamu a vrhl se na něj.
Minata zavalila obrovská masa vody, která byla ledová a uštědřila mu pěkný šok, na chvíli nebyl schopný se hýbat. Najednou se s ním voda začala točit ve víru, jako když vytáhnete špunt od vany. Točení bylo stále rychlejší. První krok rasenganu. Uvědomil si Minato a soustředil svou chakru. V jeho ruce se začalo formovat něco nehmatatelného a strhlo vodu kolem něho do víru, takže Minato stál nohama na zemi a kolem něj se točila voda.