Svítání

Je noc… temná noc… Každý jiný by ji nazval vlahá letní noc. Jasné nebe s hvězdami zářícími jako miliardy malých briliantů... A všem těm hvězdám kraluje měsíc jako velký diamant. Fouká svěží vítr a listí stromů šumí jako lehký hovor.
Mě ale svírá krutý mráz… mráz, bolest a samota… nikdy jsem nebyla tak osamělá… a nikdy jsem neměla menší právo na to, abych si mohla dovolit tohle tvrdit… nejsem sama… a už nikdy nebudu.
Nemůžu usnout. Vlastně vůbec nemůžu spát. Ten mráz, který cítím, mi to nedovolí. Ta bolest, která mi svírá tělo, mi to nedovolí. Ta samota, která mě tíží jako balvan, mi to nedovolí…
Vybavuji si všechny noci, které jsme spolu trávili před tím, než jeden z nás musel na misi. Pamatuji si tvůj pohled, který jsi na mě upíral, když sis myslel, že spím. Pamatuji si letmé, téměř motýlí polibky do vlasů… to pevnější sevření, jako bys mě už nikdy neměl vidět.
Oba jsme věděli, jaké riziko nese cesta shinobi… smrt. Všudy přítomná smrt. Nejvěrnější společník každého ninji.
Pokaždé, když jsem vyrážela na misi, počítala jsem s možností, že se nemusím vrátit. Bylo to tak samozřejmé, že jsem si to ani nepřipouštěla. Tohle se změnilo, když jsem poznala tebe. Každou chvíli, kdy jsme byli spolu, jsem trnula hrůzou, kdy dostaneš nějakou misi. A pokaždé, když jsi misi dostal, jsem trnula hrůzou, že tě vidím naposledy.
Z té poslední mise jsem měla špatný pocit od začátku… nikdy jsem nebyla pověrčivá, ale ten den, kdy jsi odešel, ses nepřišel rozloučit. Vždycky, když jsi odcházel, přišel jsi, objal mě a ujistil mě, že se vrátíš… tvůj konejšivý hluboký hlas mi šeptal slova útěchy… sliby, které jsi vždy splnil… nikdy jsi nelhal… vlastně jsi to ani neuměl.
Proto jsi nepřišel? Tušil jsi, že se nevrátíš?
Ještě teď na sobě cítím tvůj pohled… stál jsi na protější střeše… a přece jsi nepřišel…
Bojím se pohnout… mám strach, že pokud se pohnu, rozpadnu se. Ta prázdnota je strašná. Připadám si jako pohřbená zaživa. Ztěžka se mi dýchá. Ruce mám jako z olova. Tělo ztratilo vůli k životu a já nemám dost sil na to, abych přesvědčila, že musí žít dál…
Proč? Proč teď?
Vyčerpala jsem všechny slzy. Už nemůžu plakat. Toho zoufalství se ale nedá zbavit.
Bojím se sama sebe… je to jen několik týdnů, co jsi pryč, a já už si nedokážu vybavit tvůj hlas… vím, že byl hluboký a jemný, ale už si ho nedokážu představit… neslyším ho… bude to takhle pokračovat? Zapomenu na tebe úplně? Bude mi tvou podobu připomínat jen pár vybledlých fotografií?
Jak tohle vysvětlím tvému dítěti? Dítěti, na které ses tak těšil… králi, za něhož jsi položil život… králi, jehož nikdy nepoznáš… králi, jehož život ti byl nadevše.
Vím, že musím žít dál… musím vychovat dítě a musím pro něj být silná…
Pomalu si dávám ruku na břicho… poprvé cítím, jak je kulatější… najednou mi přijde, že se z něj šíří teplo do celého mého těla…stejně jako nová energie.
Zhluboka se nadechuji… všechno je najednou nové…
Je to tohle?
Ten pocit, že se všechno mění… že už nic nebude, jak bývalo… budu matkou… poprvé si uvědomuji ten život, který unitř mě roste…
Byl to jen jeden nádech…několik vteřin a i přesto je všechno najednou jiné… celý svět je jiný… a především, já jsem jiná…
Začínám se usmívat, aniž bych to nějak mohla ovlivnit… po těch strašných týdnech se poprvé cítím klidněji… tak nějak prostě vím, že to tak má být a hlavně, že ty bys to tak chtěl. Venku začíná svítat a já cítím, že po dlouhé době svítá i pro mě…