Když se smísí kočka s vodou - 7. Další ověřovačka?

Hned při prvním kroku šlápnu na něco a to něco mi pod nožkou bouchne. Natáhnu se podlahu a zaskučím.
„Jej promiň, myslel jsem, že je to Tobi un,“ řekne Dei předtím sedící na posteli, nyní klečící nade mnou, „Nestalo se ti nic vážnějšího?“
„Snad ne. Šéf říkal, že brzo budeme mít misi a taky, že mu Hidan pověděl o našem vztahu. Hele kde je vlastně Niki?“ Optám se a začnu si léčit popálený kotník.
„Ta někam odběhla . Takže jak to bere?“
„Asi tak,“ vypovím mu náš rozhovor.

Dva další dny trvalo, než se na sídlo dostavili zbylí členové. Na Deidaru a Tobiho jsem si nemohla stěžovat, tvořili jsme slušný tým, ale o ostatních se to říci nedalo.
Konan si mě neustále přeměřovala povyšujícím pohledem a za každou sebemenší drobnost mě seřvala a postavte se jí, když šéf je vždy na její straně a velmi často poblíž. Kakuzu s Hidanem měli neustále poznámky na vztah mezi mnou a Deidarou a doplňovali to i narážecími zkreslenými milostnými scénkami a to se ne vždy dalo obejít s chladným klidem a to může zaset i další problémy.

Jako například tehdy:

Posedávám si na jednom větším kameni vykukujícím z vody jezera a nad levou rukou se mi vznáší velká bublina vody, která neustále mění tvar. Chvilku se to podobá ptáčkovi, který nadšeně mává křídly, poté je to skupinka malých broučků, pak zase vykvetlá květina, potom to změní tvar na dvě věrné napodobeniny kunaiů, které nechám ztuhnout na led a vrhnu je na nedalekou skálu. Tam se roztříští, ale nechají v hornině dvě hluboké stopy po nárazu.
„Často si takhle hrajete paní Neková-Deidarová? Jak si vede váš váš přítel? Počkat vlastně snoubenec, vlastně ne, omlouvám se, pořád se hluboce pletu, váš manžel?“ Ozve se za mnou známý bručivý, ale posměvačný hlas.
Ani se neohlédnu a přidrzle odseknu: „To žárlíte, protože víte, že si nikdy nenajdete holku, která by o vás jevila zájem? Pane Kakuzu-skrblíku?“
Nemám náladu na slovní potyčky, tak to snažím rychle odbýt.
Vstanu, ale v úmyslu jít do sídla a hledat klid tam, mi zabrání trojzubá kosa a její majitel, který se najednou přede mnou objeví. „Počkat paninko, ukažte ručičku. Jak to, že nemáte snubní prstýnek? Váš partner na vás nějak šetří.“
Nesmí mě vyprovokovat, musím to brát s nadhledem. To se lehko řekne, ale když vám začíná voda pod nohama tiše bublat, začíná to být trochu těžší.
„Jste fakt trapní.“ Kvapně obejdu nesmrtelného ve snaze jít co nejdál od těchto dvou.
Za mnou se ozve krátký smích a zapitvoření: „Jste fakt trapní.“
Ignoruji to, rychlou chůzí vejdu do sídla. Zombie dvojka mě samozřejmě následuje a začne předvádět narážející divadýlko.
Zatnu pěst, tohle už vážně přesahuje meze, ale v tu chvíli se pod šutrem maskujícím vchod vyvalí vlna vody a zaplaví „vstupní halu“ asi pěti centimetrovou vrstvou vlnící se vody a začne se pomalu vařit.
Ještě ke všemu se sem hned nahrne šéfik, který zarazí ty dva divadelníky a pošle je pryč.
Ale je docela obtížné mu vysvětlovat, že to bylo kvůli vyprovokování.
*

Itachi s Kisamem se dostavili něco před polednem. Nikiina první poznámka byla, že jsme dlouho neměli rybu a při pohledu na Kisameno začala lehce slintat.

Při poledním odpočinku nám šéf oznámil, že pravý čas na misi „Orochimaru“ přijde zítra, ale předtím potřebuje mít plnou jistotu, že to zvládnem.
„Proto se podíváme, jak bude vaše trojka bojovat proti Itachimu a Kisamemu, kvůli zjištění vašich společných schopností. Boj bude probíhat zde,“ mávl rukou na mýtinu, kde jsme trávili veškerý trénovací čas. „Ostatní budou ten boj sledovat a probírat. Tým prohraje ve chvíli, kdy jeden ze skupinky nebude schopný dále bojovat, ale ať nemáme zbytečné ztráty na životech. Máte patnáct minut na promyšlení strategie. A doufám, že se bude na co koukat.“ Významně se na mě zadíval a poodešel kousek stranou, aby nám nechal prostor k domluvě.
Na druhé straně plácku Uchiha s Hoshigakem tlumeně hovořili. Slyšela jsem o jejich síle dost, abych alespoň tušila s jakými ninji budu mít čest. I když tady každý byl výjimečný.
„Jak to tu máš se zdrojem?“
„V zemi je ho dost, ta vodní plocha u sídla a její přítoky to tu zavlažují bohatě a vzduch je také nějak vlhký.“
„Nerad to říkám, ale neříkáš to zrovna moc sebejistě. Musíš si konečně začít věřit.“
„Výjimečně s Tobim souhlasím,“ přitakal Dei, „čeho se pořád tak bojíš?“
Odpovím slabým zamumláním, že je to jen nervozita. Niki jen dodá, že mě v poslední době skoro ani neviděla nenervózní a že bych s tím vážně měla něco udělat.
Kluci tuhle debatu následně utnou a začneme konečně probírat taktiku.