New generace 55 - Oouu

Co se to tady děje?? Kde to zase jsem? Už těch přesunů od nikud nikam mam dost! Dostanu ránu do břicha a jsem mrtvá či co? Necítím nic… nohy, ruce ani svoje víčka! Jediné co dokážu vnímat jsou myšlenky… konečně mám po nějaký době čas přemýšlet… o všem… nikdo mi do nich neleze… jsem v klidu… nikdo se nesměje mým věcem… nikdo mi neleze do soukromí!
Musím tě zklamat Akinko!!
Kdo zase jsi?
Otevři oči! Uvidíš mě!
Když… já nemůžu!
Ale jo… jen do toho!
Pomalu a líně otevřu víčka. Jsou jak z olova… kolem mě je všude bílo a já se nemůžu hýbat… chvilku na to si všimnu provazů, držících moje tělo v šachu.

Znaveně zvednu oči..
„Orohime?“ pípnu.
Nemusíš mluvit Ake…vyčerpává tě to.. naše myšlenky tady proudí klidně a volně… můžeš slyšet moje a já zase tvoje!
No to je skvělý!! Ani tady si člověk kouska soukromí neužije! Moment… kde tady??
Pamatuješ si co se stalo?
Asi jo… já už nevím… byla jsem naštvaná na mámu a Kakashiho… a pak jsi mě vyzvala na souboj a já přijala… pak jsem k tobě skočila a ty jsi mi dala pěstí a pak už nic…
Nebylo to pěstí.. byla to pečeť!
Pečeť?... na co?
Pamatuješ na ten první den co jsme se viděli? Řekla jsem ti tehdy že se mi líbí tvoje tělo! A tak.. si ho teď beru!
Moje oči se sami od sebe roztáhnou.
Jak… jak bereš?
Tvoje tělo je daleko lepší než moje… není poškozené, je mladší… bude se mi líbit!
Ale… když si vezmeš moje tělo tak…
Tak zemřeš!
Zemřu?
Vlastně… jen tvoje duše umře! Tvoje tělo bude dát pracovat.. jen s tím že uvnitř budu já!
To přece nemůžeš!!
Už se stalo… napůl už jsi mrtvá… nemáš šanci!
Ale… proč to děláš? Já.. nechci umřít!
Holka… to nechce nikdo! Ale… upřímně… potřebuju tvoje tělo! Je mrštnější, mladší a silnější!
Už chci něco namítat ale prudce mě píchne v boku. Usyknu bolestí a chci se toho místa chytit ale provazy kolem mě mi to nedovolí. Přes polozavřené oči uvidím že i Orohime se prohýbá.
Co se to děje?
Ten blbec Uchiha tě odnáší pryč od mého těla!
On.. se mě snaží zachránit?
Jo… ale stejně má smůlu!
On mi chce pomoct… znovu mi tělem projede bolest a víčka mi nezadržitelně klesnou. Poslední co vnímám je Orohimin jekot.

Píp……píp……píp……píp….. takovej protivnej zvuk.. Co to je??
„….prosím…nemůžeš mi umřít… teď ne!“ ten hlas mi přijde povědomí… cítím jak mi jemně hladí ruku na který mám cosi těžkýho. Přes tvář mě něco škrtí a kolem pusy mám něco co nevim co je. Donutim se otevřít oči.

Píp……píp…..píp……píp….. ten protiva! Co to ksakru je?? Hnusnej zvuk!!
„A..Ake?“ tichý, roztřesený hlas se nese místností. Pootočím hlavu na stranu. Vedle postele sedí Minato, držící mě za ruku. Jeho oči jsou tak podivně smutně-zoufale-prázdné. Chci něco říct ale to něco na ústech mi to zakáže.
„Ake… nic neříkej! Nenamáhej se…“ řekne Minato. Zavrtím hlavou.
„Proč jsi tak tvrdohlavá?“ pousměje se a stáhne mi to něco z obličeje.
„Minato.. co.. co se… kde to.. jak…“ sýpu protože mě všechno bolí… ale… něco necítím.
„Minato já… necítím kolečky prstů.. ani u nohou ani u rukou!“ řeknu a podívám se mu do očí. On uhne. Tak to je zlý!
„Co se stalo… a… proč je tu takovej řev všude… a…. kde jsou naši??“ vychrlím a posadím se.
„Ake nezvedej..“ začne ale já jeho ruce co mě chtějí položit zpět odstrčím a začnu ze sebe strhávat hadičky. Už mi ani neodporuje. Svěsím nohy ze stolu a chvilku dýchám protože se mi zatočí hlava.
„Co… se to se mnou děje?“ zeptám se. Minato se na mě podívá.
„Víš… Ake já…“ začne ale na chodbě se ozvou zběsilé kroky a bolestný křik. V tu chvíli se rozrazí dveře a do nich vleze nějaký ninja s partičkou chlápků za sebou.
„Ty jsi Ake?“ ušklíbne se jízlivě.
„Proč?“ vyhrknu první věc která mi přileze na jazyk.
„Máme tě přivézt!“ řekne. Minato se přede mě postaví.
„Proč?“ řekne teď pro změnu on.
„Orohime-sama chce dokončit co začala!“ odpoví a napřáhne proti němu katanu.
„Pojď!“ rozkáže mi. Minato na nic nečeká a sotva se mihne a stojí za ninjou svírajíc mu kunai pod krkem.
„A? Chceš si hrát?“ ušklíbne se ninja a stejnou rychlostí jako Minato zmizí. V tu chvíli stojí vedle mě. Minato se rozeběhne a s ni ninjou se do sebe pustí. Katany řinčí, nábytek se rozpadá na kousky ránami. Ninja dá Minatovi pěstí a on se skácí na poličku. Ta pod jeho vahou praskne a on se i s ní sesype na zem. Ninja se ušklíbne a přejde k němu. Namíří na něj katanu a slizce se ušklíbne. To ne!! Minato se nemá jak bránit! Popadnu první věc kterou vidím, železnou tyč od kapaček a majznu s ní ninju po hlavě. Sesype se na zem jak hromádky popela a už tak zůstane. Ostatní ninjové na nic nečekají a s řevem vyběhnou proti nám. Přenesu váhu dopředu a vyloženě přepadnu na zem. Je mi divný že chodidla vůbec necítím ale říká si že jsem asi ještě po tý narkóze nějaká zblblá.
Jeden z ninju se rozeběhne na mě a katanu na mě namíří. Přehodím si tyč do obou rukou abych snadněji vykřikla útok. Bohužel přece jen ocel katany je silnější než zinek tyče a tak mám z jedný dlouhý špejle dvě malý párátka. Skvělí! Je vidět že se ninja skvěle baví nad mým pokusem „běžet“. Dopadne to tak že se musím chytit stolku abych nespadla.
„Copak maličká?“ ušklíbne se. Otočím se a přitáhnu se na desku stolu. Všimnu si vázy na stole.
„Řekni sbohem zlato!“ slyším ninju a vidím jeho stín. Když už je skoro u mě otočím se a skleněnou vázu mu urazím o hlavu.
„Sbohem!“ zamračím se. Pořádně se rozhlídnu. Minato dá právě poslednímu stojícímu ninjovi takovou ďahu že proletí oknem. Chvilku je ticho ale pak se na chodbě ozve znovu křik a volání o pomoc. Je to vysoký hlas…nejspíš sestřička. Minato popadne katanu jednoho z ninju a vydá se ke dveří. Taky jednu popadnu a vydám se chabě za ním. Když si mě všimne otočí se a přísně se na mě podívá.
„Kam jdeš?“ řekne.
„S tebou??“ řeknu nechápavě.
„Hele… fajn! Hrozně ti děkuju za pomoc ale teď už tu zůstaň!“ zavrtí hlavou a zase se otočí.
„Co jsi to říkal?“ zeptám se nabroušeně.
„Že ti děkuju ale zvládnu to sám!“ řekne tónem nepřipouštějícím námitky.
„Tak hele! Já ti tu pomáhám a ty mě vyhazuješ?“ vykřiknu rozhořčeně.
„Ty to nechápeš!“ mávne rukou.
„Ty to nechápeš…“ papouškuju.
„Jediný co na tom nechápu je to proč mě pořád podceňuješ!“ zařvu. On se otočí, chytí mě za ramena a kouká mi do očí.
„Ake já… nechci aby se ti něco stalo! Miluju tě víc ně cokoliv a nechci aby ti někdo ublížil.. zváš´t po tom co…“ zlomí se mu hlas a uhne pohledem.
„Pust mě!“ vyjeknu.
„Prosím.. nedělej mi to těžší!“ zaprosí. Vypadá to vážně.
„Co.. se stalo?“