Roots - 17. kapitola - Snad ne ty a on?

„Spíš, Sasori?“ naklonil se Deidara nad svým červenovlasým přítelem.
„Ani ne. Ale nebude to dlouho trvat a usnu.“
„Aha. No, totiž… před chvíli jsem se vrátil ze sestřina pokoje a… chová se divně.“
„Opravdu?“ nadhodil loutkář a snažil se tvářit neutrálně.
„No, představ si… slušně mě přivítala, ani jednou nezkoušela odmlouvat a ještě mi popřála hezké sny. Není nemocná?“
Sasori se uchechtl. „To si nemyslím. Nenapadlo tě třeba, že by tu mohla chtít zůstat?“
„Aha. Taky možnost,“ zamyslel se Deidara. „Vidíš! To by mě nikdy nenapadlo.“

Daichi nehodlala čekat, až ji přijdou pánové z Akatsuki opečovávat a pokusila se natáhnout si přes tričko plášť, neboť se v sídle opět ochladilo. Příliš jí to nešlo. Nejprve byla potíž ten kus oděvu uchopit, potom ho dostat přes dlahu. Výsledek byl ten, že se děvče do pláště zamotalo, vězelo v něm jednou rukou, druhou bezmocně máchalo ve vzduchu a přitom hrozně klelo.
„Hidan by z tebe měl radost!“ ozvalo se ode dveří.
Příšerně se lekla, protože zapomněla, že se včera večer nezamykalo a jak se rozmáchla, plášť z ní slétl a přistál Sasorimu na obličeji. Deidara, který stál za ním, vyprskl smíchy. Daichi zrudla, chtěla si dát ruku před ústa, jak to bývá zvykem, když člověk něco nechtěně provede, ale pak si řekla, že by to nebyl dobrý nápad a jen se shovívavě usmála.
„Počkej, to si s tebou vyřídím!“ bručela změť rukou, nohou a rukávů, jak se loutkář pokoušel aspoň vykouknout zpod pláště, ale už si nevšiml, že mu brání Deidara a ještě přitom dusí smích.

„No, tak už ho nech!“ zarazila ho Daichi, která se vzpamatovala první.
Blonďáček něco zamumlal, pustil loutkáře, který se zuřivě otáčel ze strany na stranu a zkoušel najít nějaké řešení svého problému. Podařilo se mu strhnout plášť, co mu Daichi hodila na hlavu, ale přitom i svůj vlastní hnědý, takže měl na sobě už jenom kalhoty a boty.
V té naprosto nemožné chvíli se na chodbě objevil Hidan. „Ty děláš striptýz?“ podivil se.
„Ne!“ mávl rezolutně rukou červenovlasý.
„Hej! Pojďte se všichni podívat! Sasori dělá striptýz!“

To odpoledne se mistr loutkář rozhodl vzít zajatkyni Akatsuki ven. Pomohl jí obléci si plášť, černý s vyšitými rudými mraky a na hlavu jí nasadil klobouk s rolničkami.
„Vážně si myslíš, že to nikdo nepozná?“ zapochybovala dívka.
„Těžko bych jim vysvětlovat, proč tě beru ven.“
„Chápu. Neuvědomila jsem si to.“ přikývla. Nahrnul jí pár pramenů vlasů do obličeje. „Vždyť přes to nic nevidim!“ zlobila se.
„V tom případě by ses měla zeptat svého bratra, proč má tak nemožnej účes.“
„Jo, to teda udělám! Kde vlastně je?“
„Měl jsem dojem, že spí v pokoji.“
Daichi se podivila. „Vážně? Co včera dělal?“
„Trochu to přehnal s pitím. Šli s Itachim a Kisamem v přestrojení.“
„A kde by na to vzal?“ Nevěřila mu.
„Být vrahem je zaměstnání. Dostáváme plat.“
Uchechtla se. „Pravda, to mě nenapadlo.“

Kráčeli po chodbě. „Hej, Deidaro! Jdete na misi?“ volala dvojice ninjů z obývacího pokoje.
„Jo, jo!“ zahuhlal ninja s kloboukem.
„Vrátíme se večer. Mějte se tu!“

Dorazili na místo. „Ty máš dneska opravdu smolnej den,“ ušklíbla se Daichi. „Nejdřív ten skandál s… ty víš čím a teď z tebe nespustí oči.“
„Ještě, že Šéf byl pryč a Zetsu s Tobim taky. Speciálně ten malej skrček by mě rád zesměšnil,“ zlobil se Sasori.
„To si tak neber. Byla legrace!“
Mávl nad tím rukou. „Vzal jsem tě sem, aby ses nemusela stydět před ostatníma za to, jak jsi teď naprosto nepoužitelná. Pár dobrých rad a možná praktických ukázek a budeš o něco… samostatnější.“

Odpoledne jim docela rychle uběhlo. Když se vrátili do sídla, nestačili se zbylí členové Akatsuki divit. Deidara totiž právě seděl s ostatními v hale. O Tobiho se pokoušely mrákoty. „Jé! Deidara-senpai je tu dvakrát!“
Ninjové se pochechtávali a tleskali. „To chce fotku!“ prohlásil Hidan.
„No jasně! To se prostě musí zvěčnit!“ přidal se Kakuzu.
„Jo a ty máš foťák?“ obrátil se blonďáček na ninju s kosou.
„Já ne, ale ty jo!“ Ukázal prstem na dalekohled, který měl Deidara skrytý pod ofinkou a jenž měl v sobě zabudované tlačítko pro focení.
„Hm, by mi zajímalo, jak dlouho už to víte,“ zabručel blonďatý ninja. „Tady fakt člověk nemůže mít žádný tajemství,“ zamumlal sklesle. „Fajn, tak teda jo.“
S těžkým srdcem sundal z oka dalekohled, záměrně přeslechl Daichinu poznámku, že takhle konečně vypadá normálně, a podal ho Hidanovi. Ukázal mu, co má udělat a důrazně ho nabádal, aby dával pozor.
„Nejsem přece blbej!“ ohradil se bělovlasý.

Deidara si stoupl vedle Daichi, vypadali teď jako skutečná dvojčata, dva ninjovské klony.
„Sakra, to je kluzký…“ Hidanovi vyklouzl dalekohled z ruky a přitom cvakl. Deidara se po něm vrhnul, děvče zděšeně vypísklo a ostatní kroutili hlavou. Vůdce se svou pravou rukou zůstali stát ve dveřích. Pein si vytáhl límec pláště blíž k nosu, aby nikdo neviděl, že se směje, Konan do něj hned poté poněkud neurvale šťouchla.

Blonďákovi se podařilo zachytit svůj drahocenný přístroj, ale při pohledu na fotku se zachmuřil. Daichi stála s mírně udiveným výrazem na určeném místě, ale jak se vrhl po padajícím předmětu, na fotografii zůstal pouze jeho… zadek.
Kakuzu mu znenadání vytrhl fotku z ruky a utíkal po schodech nahoru. „Kdo ji bude chtít vidět, musí zaplatit vstupný!“
Za ním se hnal Hidan s výkřikem: „Hej! Jsem tvůj parťák! Přece po mně nechceš, abych ti platil?!“
Deidara se zvedl ze země. „Idioti!“ ulevil si.

Bylo stále více znát, že vztah loutkáře a nedobrovolně zde pobývající kunoichi se prohlubuje. Sasori začínal uvažovat nad tím, ,že by nebylo tak úplně od věci mít nějaké děvče a Daichi si užívala života.

Konan zaťukala na dveře jednoho z pokojů. „Mám práci!“ ozvalo se z něj.
„Měl by sis udělat na pět minut čas. Chci ti něco říct a ukázat.“
Ze dveří vykoukla blonďatá hlava. „Vyklop to!“ vyzval ji.

Přitiskli ucho na dveře dívčina pokoje. „Co se tam děje?“ šeptal blonďáček Konan do ucha.
„Neptej se tak blbě a podívej se dovnitř,“ sykla.
Rozrazili dveře… a našli Sasoriho a Daichi v objetí. „Sasori?“ vydechl Deidara nevěřícně a pak se obrátil k sestře: „Snad ne ty a on?“