Sladké lži

Už od dětství jsem vždycky slýchávala, že lhát se nemá. Že jakákoliv lež je stokrát horší, než sebestrašnější pravda. Lež tě prý pošpiní, ukápne na tvou duši, jako nesmyvatelná černá tuš. Vytrvale jak déšť a neodvratně jako smrt maluje zlověstné čáry do tvého nitra. Nakonec ve tvé duši nezůstane ani kousek bělostné barvy a zloba se lží tě pohltí. Zabíjí stejně neodvratně, jako ostří katany, a nemilosrdněji než jakýkoliv člověk. Nakonec ve tvé duši nezůstane ani kousek bělostné záře nezkaženosti. Nejhorší na lžích je to, že pokud jednou začneš, tak jen tak nepřestaneš. Lež tě chytne do svých drápů a už nepustí.

Shinko byla prostá dívka z vesnice. Svým jednoduchým způsobem byla vlastně i hezká, ale z davu nijak nevykukovala. Od dětství jí nezbývalo nic jiného, než pomáhat své rodině na farmě. Žila jednoduchý, bezstarostný život, který si občas zpestřila výletem po okolí, nebo navštívením pouti v nějaké blízké vesnici.
Právě na jedné z nich byla. Barevné stany kočovných lidí lemovaly náměstí a všude se ozýval smích a šťastné lidské hlasy. Milovala ten rozruch vesnické pouti. Chodila po pouti celý den. Tu si koupila za trochu peněz, co jí s sebou dali rodiče, pentli a támhle zase sladké cukroví. Prohodila pár slov s vypravěčem příběhů. To však už byla skoro tma.
„Přijďte se podívat na velkolepou show. Nikde jinde neuvidíte tak oslnivé umění!“ rozezněl se zvučný hlas vyvolávače nad celou poutí.
„Uvidíte to, co jste ještě neviděli!“ lákal je dál.
Ostatní stánkaři už ztratili své kouzlo a tak se před tribunou sešel velký dav. Všichni měli očekávání v očích.
„Něco výjimečného a my to uvidíme.“
„Takové štěstí, a to jsem chtěl odejít,“ slyšela Shinko a sama byla plna naděje, že uvidí něco speciálního.
Na pódium vešel blonďatý chlapec. Odhadla, že by mu mohlo být tak kolem šestnácti, tedy stejně jako jí. Docela se jí líbil jeho jemný vzhled a blonďatá hříva.
Mladík zvedl ruku a sjednal si ticho.
„Jmenuji se Deidara a přišel jsem vám ukázat, co je to umění!“ prohlásil sebejistě a z rukávů mu do vzduchu vyletělo několik pestrobarevných motýlů. Dav zalapal po dechu, když se za ostrého zvuku a za vzniku obláčků dýmu, zvětšili a několikrát se proletěli okolo pódia. Ještě naposled obkroužili užaslé publikum a pak zamířili k noční obloze.
„Umění je totiž v jedinečném a svou krásou neopakovatelném okamžiku, jenž vyrazí dech a zamrazí u srdce,“ řekl a pak srazil ruce k sobě a silným hlasem zakřičel: „Katsu!“
Na obloze, kam byly přikovány oči pozorovatelů, se motýli v barvách rozletěli na kusy a vytvářeli různobarevné květy. Světla z výbuchů osvětlovalo hlavy publika různými barvami a na obloze malovala nádhernou paletou barev velké, ale pomíjivé umělecké dílo. Ani ne za dvě minuty byla nad vesnicí znovu ta stará, okoukaná a známá hvězdná obloha.
Publikum začalo tleskat. Bylo to nádherné ukončení pouti. Takové, které ještě nikdy nespatřili. Někteří lidé v davu začali házet drobné mince. Za chvíli jimi bylo pódium celé pokryto.
„Děkuji, děkuji vám moc za uznání mého prostého umění!“ opakoval neustále onen mladík a vesele se usmíval. Štěstí z něj přímo zářilo a vůbec mu nevadilo, že se několik penízků trefilo přímo do něj.
Pak se jejich oči na chvíli, krátkou jako úder srdce, setkaly.

Jak jsem rostla, tak jsem pochopila, že lež je každodenní součást života. Stejně jako pravda. Také jsem zjistila, že někdy je lež přímo vyžadována. Jenže já jsem lhát schopná nebyla.
Nemohla jsem říct kamarádce, která celá nadšená přiběhla s pentlí, co jí koupil její přítel, že jí sluší, když byla nevkusná. Ztratila jsem tak docela dost kamarádů.
Jenže jakákoliv lež je špatná. Dokonce i ta, co přinese ostatním úsměv. Pravda je lepší i tam, kde bodá, zatímco lež milosrdně léčí. Nebo snad ne?

Jeho modré oči ji za tu krátkou chvíli, za sotva prchavý okamžik, stačily mocně zaujmout. Byly plné hravosti, ale i vážnosti. Vycházela z nich schopnost potloukat se královstvím fantazie i přežít ve světě. Byly schopné lásky i nenávisti. To vše stačily říct za jeden úder srdce.
V Shinko rostla potřeba si s mladíkem promluvit. Prohodit pár slov a znovu se podívat do těch kouzelných očí.
Lidé na návsi se začali pomalu rozcházet do svých domovů. Pouť skončila.
Dívka se začala prodírat davem směrem k pódiu, ze kterého Deidara zvolna odcházel.
„Uhněte, prosím!“ zařvala Shinko na dva tlouštíky, co jí bránili v cestě.
Pomocí ostrých loktů se prodrala až k pódiu, to oběhla a za ním se s ním skoro srazila.
„Ahoj,“ pozdravila nesměle a jemně sklopila oči.
„Ahoj, co chceš?“ odpověděl jí a zářivě se usmál. Ani se nezabýval tím, jestli by jí radši neměl vykat.
„No, já vlastně ani nevím. Možná, jen se seznámit s umělcem a hlavně člověkem, co se za ním skrývá.“
Shinko byla pořád nesmělá a dívala se do země.
„Jak se jmenuješ? Já Deidara.“
„Já jsem Shinko.“
„Všiml jsem si tě v davu a něco mě zaujalo!“ Deidara natáhl ruku a zvedl dívce hlavu, aby se jí podíval do obličeje. „Máš moc krásné oči!“ řekl a znovu se usmál podmanivým úsměvem.

Krásné lži! Tak sladce znějí v uších. Tak opíjejí duši. Podlehnout jim je otázka pár slov. Chlapci vždy říkají věty jako „Co sis to dnes udělala s vlasy, moc ti to sluší!“ nebo „Ty krásné šaty jsou nové?“ i když pro ně jsme pořád stejné. Mám krásné oči? Ano možná mám, ale teď, ve zpětném pohledu, vidím, jak moc jsem se mýlila. Přede mnou viděl mnoho dívek se stejně hezkýma očima. Možná i s hezčíma. Možná ho zaujala ta pravda v mých očích. Pochopila jsem, že jsem jediná dívka, co nikdy nezalhala a právě ta odlišnost je to, co ho přitahovalo.
Zpátky ke lžím. Jeho slova zněla překrásně. Příliš krásně na to, aby to mohla být lež. Lež, která se mi v nitru přeměnila na něco tak odporného, jako košík plný ropuch. Moje velká, přirozená stydlivost se rozpouštěla.

„D…díky!“ Shinko se začervenala pod zkoumavým pohledem Deidary. Cítila jeho prsty na své bradě a nemohla říct, že by to bylo nepříjemné.

Nesnáším vzpomínky na tu noc i přesto, že jsem si je v hlavě uchovala bez přikrášlení a lží. Jen jeho medová slůvka. Ještě teď slyším, jak mi rychle tepalo srdce. Jeho ústa šeptající krásná slůvka. Jeho jemné ruce, nezvyklé žádné práci, zkoumající mé tělo. A hlavně jeho strašné lži.
„Nikdy tě neopustím!“ šeptal mi do ucha, když ze mě stahoval kimono. Kdybych věděla, jak strašná to byla lež, nikdy by se mě ani nedotkl.
Ano, nesnáším ty vzpomínky, ale zároveň na ně nemůžu zapomenout. Ne, kdybych říkala, že se to nikdy nestalo. Kdybych to popřela a život šel dál beze změny, tak bych lhala sama sobě.

Shinko ráno probudilo slunce svítící jí přímo do tváře. Otevřela oči a zmateně se podívala okolo sebe. Nebyl to její pokoj, ale pokoj v hostinci na návsi.
„Deidaro?“ řekla do ticha Shinko rozechvělým hlasem. Neležel vedle ní v posteli a ani ho neviděla nikde v pokoji. Do očí se jí draly slzy.
„Jen si někam zašel, třeba chce přinést snídani do postele nebo něco takového, jak se to vždycky píše v knihách,“ uklidňovala se v duchu, zatímco sbírala své oblečení, porůznu poházené po pokoji.

Knihy, ó jak knihy lžou. Existuje vůbec něco jako žili šťastně až do smrti´? Ne, i knihy lžou. Dokonce i v životopisech si autor něco idealizuje, nehodící kapitolku ze života zamlčí a v konečném soudu je kniha jedna velká lež.
Nečetla jsem nic už hodně dlouho, protože jsem nenašla nic, kde by byla pravda. Pravda do posledního řádku, do posledního nepatrného písmenka. Jsou knihy skoro pravdivé, ale já nejsem člověk, kterého by uspokojilo jen skoro, alespoň ne v tomhle. Proto píši knihu o pravdě, o její síle a knihu, která bude pravdivá do poslední nitky.

Jakmile se oblékla, vyšla ven. Ve dveřích se srazila s mužem, co uváděl Deidarovo vystoupení.
„Dobrý den!“ pozdravila ho. „Kde je Deidara?“ podívala se na něj prosebným pohledem.
Muž se rozesmál hurónským smíchem.
„Prosím, řekněte mi to!“ zažádala ho už vážněji.
„Odjel asi před hodinou pryč!“ řekl muž a smál se dál.
„Ale on…,“ nedopověděla větu dívka, neměla na to už sílu a oči se jí naplnily slzami.
Muž zvážněl.
„Takže tys doopravdy věřila všem těm jeho lžím?! Skutečně sis myslela, že tě bude do konce života milovat, že si tě vezme? To se mi snad jen zdá!“ vmetl jí pravdu do tváře a rozesmál se ještě víc, než předtím.

Byla jsem ještě mladá a naivní a vážně jsem věřila v pravdu. Dnes už vím, že lidé vždy nemluví pravdu a neřeknou ji, ani když se jedná o lásku.
V osmnácti jsem vstoupila do kláštera. Rodičům se to moc nelíbilo, ale co mohli dělat. Zbytek života jsem strávila v modlitbách.
Shodou okolností jsem se posléze dozvěděla, že onen mladík vstoupil do řad Akatsuki. Když jsem ho já potkala, byl to ještě obyčejný chlapec, živící se předváděním svého umění na vesnických poutích. Lhát ale uměl i tehdy. Donesla se mi i zpráva o jeho smrti. Bylo to ulehčení, ale zároveň jsem kdesi cítila osten smutku. Proč? Sama nevím.

___________________________________________________________________________

Kurzívou byla citována kniha Pravda od abatyše buddhistického kláštera Shinko. Tato kniha vyšla až pět let po její smrti v úctyhodném věku osmdesáti čtyř let. Mezi lidmi se říká, že nikdy za celý svůj život nezalhala a to ani nevědomě. Její duše se proto dostala rovnou do nirvány.