Zemřít pro budoucnost 031-Setkání s mrtvými??

Raději už jsem to dál nezkoumala, stejně tu ty ostatky nebudou i když bych je hledala. Což jsem ani nechtěla, kdyby tu někde běhala mrtvola nejspíš by mě ranilo. Opustila jsem tu hrobku a vydala jsem se hledat dál, třeba najdu nějakou stopu, nějaký ten důkaz proč chtěl mě nebo vůbec kdo to je. Nic jsem však nenašla. Jediné co mě zaujalo byli dvě hrobky, nacházející se až někde vzadu. Na rozdíl od ostatních se na nich ještě neuchytil prach ani pavučiny. Stoupla jsem si na špičky a přečetla jsem si nápis na jednom z nic. To jméno mi nic neříkala, přistoupila jsem tedy k tomu dalšímu, taky nic. Musí tu být jen chvíli, jediné co mě znepokojovalo bylo, že nebyl u nich nadepsán rok narození, ale rok úmrtí už byl stanoven.
„Zítra?‘‘ Podivila jsem se, ale něco mi nesedělo, přejela jsem rukou přes tu hrobku ještě jednou, něco tam bylo ještě vyryto.
Smetla jsem v ní všechen prach, přede mnou se objevil nápis, který jsem nemohla přečíst, jelikož jsem tohle písmo nikdy neviděla. Chtěla jsem vědět co je tam napsáno, ale neměla jsem papír ani tužku. Nejprve mě napadlo vrátit se nahoru a pak se sem vrátit, ale z mého plánování mě vytrhly zajímavé zvuky. Uskočila jsem od hrobky, ozývalo se z ním dunivé dušení, jako by byla plná.
Vyděsilo mě to, byla jsem každou sekundou rozhodnutá vyletět nahoru, ale ozvalo se i kvílení a volání o pomoc. Vrátila jsem se k hrobce. Bušení nepřestávalo. Pomalu jsem uchopila víku a pokusila jsem se ho ohrnout, povedlo. Co mě však víc vyděsilo víc než kvílení, bylo to, že hrobka byla úplně prázdná.
„Tohle není možné?‘‘ Krotila jsem nevěřícně hlavou. Teď kdyby tu byl se mnou Ray musel by uznat, že duchové vážně existují. Už jsem byla pevně rozhodnuta, že zmizím, ale znovu mě vyrušilo kvílení, tentokrát z té druhé hrobky. Opakovalo se to samé, znovu byla prázdná.
Momentálně mi nic nedávalo smysl, proč mě sem vůbec vodili, co jsem zde měla najít. Jestli to byl další pokus jak mě vystrašit, tak se jim to povedlo.
Pomalu jsem začala panikařit to dunění nepřestávalo, pořád přicházelo, pořád dokolečka. Něco mi však připadalo jinak, něco nebylo v pořádku. Povšimla jsem si velké zrcadla na rohu místnosti, přistoupila jsem k němu, nejprve jsem čekala, že uvidím jen svůj odraz, ale mýlila jsem se.
Nebyla jsem to já, nýbrž nějaké žena, dlouhé černé vlasy, černý oči a zlověstný výraz. Na několika místech byla pořezaná. Vyjekla jsem a šáhla jsem si na obličej nebyla to iluze, opravdu jsem to byla já. Zakřičela jsem a rozutíkala jsem se pryč. Nemohla jsem však najít cestu ven a ke všemu mě stále pronásledovali ty kroku.
Pokaždé, když byly blízko mě tak jsem se hned otočila, ale nikdo nikde.
Konečně schodiště, vyběhla jsem nahoru, ale dveře ven byla uzamčeny. Bušila jsem na ně a křičela jsem, aby mi otevřeli, ale nebyly tam. Nechali mě tu úplně samotnou. Otočila jsem se a přitiskla jsem se ke dveřím, už zespoda byly vidět na zdi stíny nějakých lidí. Pomalu se k ke mně blížili. Propukla jsem v pláč, kroky sílila, já jsem raději zavřela oči, jen abych je neviděla. Už byly u mě cítila jsem je kolem sebe. Pomalu jsem se otevřela oči, jen abych viděla ty neznámé. Nikdy u mě však nestál, polekaně jsem se postavila a udělala jsem několik kroků dopředu. Naklonila jsem se a pohlédla jsem dolů, nikdo tam nebyl, horší bylo, že světla zhasla.
„Nejspíš se mi to jen zdálo.‘‘ Pomyslela jsem si, abych se uklidnila, ale moje srdíčko nepředstavitelně bilo, prsty se mi začali třásly. Snažila jsem se uklidnit, abych tomu neznámému nedala najevo svůj strach.
Otočila jsem se zpátky, musela jsem odsud hned zmizet. Dveře tam nebyly, byla tam další chodba vedoucí do nějaké komnaty. Uvnitř se mihla postava nějaké ženy. Zaváhala jsem jestli mám jít dál. Ale lepší jeden duch než stovka tam dole a ke všemu, bylo tam alespoň světlo.
Nakoukla jsem dovnitř, určitě byla tam stokrát menší než ta předtím a tentokrát žádné hrobky. Ulevilo se mi.
Důkladně jsem si ji prohlédla, aby mi nic neuniklo. Celou tu malou místnost zdobili nádherné malby. Stejně jako dole, ale tyhle byly víc viditelně, ale bylo nebylo to však jediné jak se od sebe lišili. Tyhle popisovali válku a utrpení ty dole jen základy mého klanu. Bylo to jako by tohle chtěli vymazat celou minulosti, jinak bych o tom věděla. Takové válčení a tolik mrtvých, horší válka snad nemohla být. Snažila jsem se stále nalézt rok té bitvy, nebo nějaký náznak kdy se to obehrálo. Nic. Pokračovala jsem dál ve čtení, stále se tam objevovala jedna žena, každý druhý obrázek byla snad jen ona. Ale kdo to byl?
Pak následoval její portrét. Jakmile jsem si ji prohlédla, vyjekla jsem. Byla to ta samá co jsem viděla dole v zrcadla.
„Co má, ale se mnou společného, byly jsme si podobné, to ano, ale ona byla z jiné doby.‘‘ Podivila jsem se. Už mi nic nedávalo smysl, chtěla jsem jen zmizet. A to hned!