My Little Kitty 2.část

II.kapitola - O princezně, která se nechtěla smát, parte I.

Bylo pošmourné chladné ráno a Sakura rozmrzele kráčela ulicí Konohy. Nad hlavou se jí kupila šedivá mračna, každou chvílí to vypadalo na déšť. Vůbec to počasí dnes nevypadalo k světu, lidem se pořádně nechtělo vytáhnout paty z domů. Sakuřino druhé já nerudně brblalo a to první jen tiše se souhlasem přikyvovalo. Dneska asi vstala špatnou nohou.
Ráno už stihla navštívit Sasukeho a snažila se ho přimět ke společnému tréninku. Uchiha jí ale jen rozespale oznámil, se že hodlá ještě pořádně vyspat a pak teprve začít trénovat. Sám.
Bylo to možná i trochu nevrlé, ale to Sasuke-kun bývá docela často, snažila se v duchu Sakura utěšovat. Prostě je takový.
Jenže normálně vstává časněji než my a ani ne po půl hodině už trénuje, oznámilo jí podrážděně její druhé myšlení. Prevít to je!
Ale ne, Sasuke-kun nikdy…
Volno, které Tsunade Kakashiho týmu vyhlásila, trvalo teprve druhý den a bez Sasukeho se Sakuře představa tréninku nezamlouvala zdaleka tak moc jak předtím. Proč by měla čekat na to, až ji potká venku déšť, když se může zajít podívat na Naruta? Mohl by být už dávno hotový s tím svým nepořádkem. Navíc, Sakura mu půjčila knihu Úklidu, neměla tedy minulé dvě noci co načtení. To ji trochu trápilo.
Šla dál neměnným krokem, s hlavou ztracenou v oblacích díky černým očím Uchihy, když tu náhle před sebou zaslechla zamňoukání. Sakura se zarazila. Před ní stála černá kočka a mrskala ocasem ze strany na stranu.
No tohle, pomyslela si. Copak to něco znamená, když jsem o něm zrovna přemýšlela?
Houby, proneslo v duchu kousavě její druhé já. Ta spíš tak jen nosí smůlu.
Sakuře zatrnula čelist. Černá kočka. Před ní, na ulici. Pro dnešek to vypadá hodně špatně.
Kočka se protáhla; koukla na ni zeleným okem, okázale zívla, jako kdyby nebylo nic nudnějšího, než jedné kunoichi proklít celý zbývající den, a provokativně přešla přes ulici.
Jakmile byla pryč, Sakura si zmučeně povzdechla. Jak byla silná po trénincích s Tsunade, tak byla bohužel i pověrčivá. Co se stane teď? Sasuke k ní bude nevrlý po celý zbytek týdne? Nebo se jí před ním stane něco neobyčejně trapného? Bylo to vážně k nesnesení nad tím takhle přemýšlet. Vždyť to byla pouhá kočka! Koho by ale neznervóznila číča s tak pronikavým pohledem…
Chtěla jít tedy dál, i když se přemáhala netvořit si v duchu další hrozné pohromy. Ale přes ulici přeběhly další dvě kočky. Tentokrát ne černé, ale jedna zcela bílá a druhá s divokými zrzavými pruhy na hnědém kožichu. Sakura se podivila. Byla to náhoda?
A pak to přišlo…
K uším jí dolehlo mnohohlasné mňoukání, syčení a prskání. Ozývalo se čím dál tím blíž, Sakura ohromením strnula na místě.
Přes ústí ulice se hnalo stádo koček. Bylo jich nespočet, všechny možné druhy, velké i malé, s černými kožichy, pruhovanými, nebo skvrnitými. Celé to procesí mňoukalo, předlo a vřeštělo, jak se v tom houfu kočky mezi sebou třely nebo se dostaly do křížku. Vznikal z toho šílený hluk. Sakura se divila, že nikdo z okolních domů nevyhlédl po tom randálu ven. Nikdy tolik chlupatých koulí neviděla pohromadě.
A v moři koček se pak objevil ledovec…
Kočky mu lezly po zádech, kočky se mu houpaly na šatech, kočky byly všude kolem něj. Stařec se opíral o hůl, na rameni měl přehozený pytel a bez problémů se nohama proplétal mezi pružnými kočičími těly. Bílý dlouhý vous mu splýval na kulaté břicho, vykukovalo mu z rozepnutého pestrobarevného hábitu. Sandále mu při každém kroku cvakaly o dláždění, Sakura na něj nevěřícně zírala. Kdo to proboha může být? Stařec si jejího pohledu všiml. Usmál se, mrkl na ni… A v tu ránu byl pryč.
Sakura zamrkala, šokovaná z toho, jak jí mohlo něco uniknout. Kam se poděl?! Jak mohl tak rychle zmizet? Houf koček prořídl, pružné chlupaté šelmy zrychlily a během okamžiku byly všechny pryč. Jediný důkaz, co po nich na dlažbě zbyl, byla koule vykašlaných chlupů.
Hnus…
Snad se jí to mohlo jen celé zdát. Ale odkdy má po ránu halucinace? Navíc, z těch vykašlaných chlupů tekly sliny, plazily se kolem nich do malé loužičky. To vypadalo hodně reálně…
Nevěděla, co si o tom má myslet. Její druhé já zaraženě (a s nemalým odporem k vykašlaným chlupům) jen mlčelo.
A tak lehce nejistým krokem, nepřesvědčená, jestli na ni za rohem nečeká další překvapení, se dál vydala ulicí Listové vesnice, stejně nudně prázdné jako předtím…

Mistr Fuun-Li kráčel palácovou chodbou, doprovázen stráží. Přesvědčil ty dva hromotluky, aby mu pomohli nést jeho zahradnickou výbavu a sám si nesl jen malou konévku s vodou. Měli namířeno do komnat princezny Kitawashi, byl čas postarat se o její bonsai. Fuun-Li si už v duchu představoval, jak před krásnou princeznu bude sedět na měkkém polštáři a bude opečovávat malý stromek. Možná ho dokonce požádá o učení! Tak by ji mohl vidět ještě častěji! Nikdy tu bonsai nenechá uvadnout, její kvítky budou vonět ještě sladčeji než cukroví, které peče pro císařskou výsost sám kuchař Tokomori…
V konvičce si nesl připravenou vodu na zalití, nejčistší z jejich zahrady, od studeného pramenu. Jeho učňové se dnes činili, to musel uznat. Když jim oznámil, že půjde k císařské výsosti, hned se mohli přetrhnout, aby mu pomohli s přípravou. Vodu mu přinesl jeho oblíbenec, velice nadaný učeň Kinoshita. Zaslzelo se mu v oku. I přesto jak jeho pomocníci byli líní, dokázali cítit mistrovu radost spolu s ním. Dokonce ho i ze zahrady celí usměvaví vyprovodili…
Už tu byli, jen pár kroků a dojdou k posuvným dveřím do princezniných komnat. Fuun-Limu se zrychlilo jeho stařecké srdce, ale nechtěl dát nic najevo před stráží. Nikdo neměl moc rád, když služebnictvo tolik bažilo pohledem po příslušnících císařské rodiny…
Slyšel zpěv a hru na bubínek. Než ale stráže došly spolu s Fuun-Linem ke dveřím, jeden hlas to vše umlčel.
„Přestaň hrát, Ojato. Přichází host, pozdravme ho.“
Starý mistr ztuhl vzrušením. To byla Kitawashi. Slyšela je přicházet? Nadále musel žasnout nad dokonalostí své princezny. Jako by ho jeho myšlenky nadnášely nad zemí. Vojáci po něm vrhli nechápavý pohled a posuvné dveře se otevřely.
„Vítejte, pane Fuun.“
Pět dvorních dam, které doteď dělaly princezně společnost, před ním kleklo na kolena a klanělo se hlavou až z zemi. Starý mistr si ale ostatních krásek nevšímal. Měl na očích jen jedinou. Kitawashi se znovu usmívala…

~ ~ ~

„Můžeš mi proboha říct, jak se ti tohle všechno povedlo?“
Naruto přešlápl v rozpacích z nohy na nohu.
„Snažil jsem se… Ale nějak to… No, prostě mi to nevyšlo.“
Sakura zmučeně zavila, jen co to dořekl.
Oba dva byli v jeho pokoji, který vypadal jako po výbuchu atomové bomby. Horší než kdy dřív, pomyslela si Sakura a v duchu litovala, že mu vůbec svou knihu Úklidu kdy půjčovala. Tím se jen nehorázný nepořádek u něj doma ještě znásobil. Naruto byl rudý jak rak a ona zase bledla při každém pohledu k zemi… A také na zdi… Nábytek, stůl… Kuchyň… Lustr…
„Nikdy nepochopím, jak se někomu může něco takového povést,“ zavrčela a zacpala si nos, když palcem u nohy šťouchla do podezřelé hromady u dveří. No jasně, spodní prádlo… „Ale okamžitě s tím něco udělám, v tomhle nemůžeš být.“
„Sakura-chan! Ty jsi tak hodná!“ Téměř by jí skočil samou láskou do náruče, kdyby ho od sebe nevraživě neodstrčila a ještě ho nepraštila přes hlavu. Ale co na tom záleželo. Už od ní dostal spoustu ran, které bolely hůř než tohle. Že je vůbec tady, to přece něco znamenalo! Přišla mu pomoct, protože jí na něm záleželo… Málem by štěstím skotačil po pokoji. Jenže to by nejspíš shodil tu hromadu špinavých triček, která se mu včera večer tak pěkně povedla navršit…
Sakura se okamžitě začala činit. Pobíhala sem a tam, uklízela nádobí do kuchyně, házela všechen nepořádek do pytle na odpadky a ten pak nechala Naruta vláčet za sebou. Dokonce do zapomnění poslala i dobrou polovinu jeho sbírky misek z Ramenu Ichiraku. Překousl to, i když jednu malou slzu přitom uronil. Ale hlavně že dnešek Sakura tráví s ním a ne se Sasukem…
„Naruto! Co jsi proboha dělal v koupelně?!“

O dobré dvě hodiny stál na střeše domu, do zátylku mu foukl nepříliš teplý vítr a věšel mokré prádlo. Už ho trochu mrzelo, že Sakura vůbec přišla, protože úklid jeho bytu se pro ni stal doslova posedlostí číslo jedna. Navíc mu docházeli kolíčky. Už věšel pátou řadu, mokré trenýrky ho při každém silnějším závanu větru pleskaly do obličeje. Jak dlouho tohle bude ještě trvat? Nemohl si vzpomenout, že by měl tolik oblečení, nebo snad počítal už jen to čisté?
Jestli Sakura přinese další mokrou kopu, bude muset natáhnout ještě jednu šňůru. A dojít si půjčit kolíčky.
Jeden ohromný lavor, ještě z poloviny plný, měl postavený na vratké slabé židli, kterou sebral pod schody nahoru na střechu. Vrzala, jakmile se do ní opřel vítr. Lavor ji dost zatěžoval. Ale držela a za to byl Naruto rád.
A tohle je můj život ninji, pomyslel si nezvykle ironicky.
Věšel ponožky, bral si jeden kolíček za druhým, když se náhle židle s lavorem podlomila a prádlo spadlo na zem. Narutovi zděšením padla čelist málem k zemi. Už ne! Všechno se to bude muset vyprat znova! Sakura ho zabije…
Lavor byl převrácený, ale podivně sebou škubal a trhavě cestoval po zemi. Zpod něj se ozývalo tlumené vřeštění. Naruto se zamračil. Něco pod ním bylo.
Přešel k němu, zvedl ho a zpod něj vystřelila jako blesk rezavá kočka. Byla mokrá, lavor jí zmáčel hřbet, prskala a kožich měla zježený jako kartáč. Naruto měl chuť jí do lavoru přímo zatlouct.
Hodil po ní plnou hrstí kolíčků.
„Táhni!“
Kočka na něj zasyčela, uhnula kolíčkové spršce a vyskočila na tyč, na které měl hlavní uzel prádelních šňůr. Jednou na něj skočila a pak zmizela na střeše vedlejšího domu.
V tu ránu se všechno prádlo sesulo k zemi.
Naruto samým zděšením nevydal jedinou hlásku. V hlavě mu znělo ale jen pár velice podstatných slov, která vyjadřovala vše.
Jsem pěkně v háji…

~ ~ ~

„Tak jaké to bylo, mistře?“ ptali se nedočkavě pomocníci. Byl večer, všichni seděli v zahradě a popíjeli saké. Kromě Fuun-Lina, ten dal přednost obyčejnému čaji. Jeden z učňů hrál nepříliš dovedně na bubínek, jak ho jeho mistr požádal. Ostatní radši naslouchali zasněnému hlasu starce, než jeho hudebním dovednostem. Učeň se ale nedal, docela dost toho už stihl vypít a s rudou tváří dál vytrvale plácal bez rozmyslu do bubínku.
„Byla krásná jako Joshiba,“ řekl Fuun-Li a šťastně se usmál. Pomocníci se snažili neobracet oči v sloup, tohle přirovnání používat pro princeznu Kitawashi skoro pořád. Joshiba byla vzácnou květinou z oblasti, která byla pověstná válčícími ninji a neustálými šarvátkami mezi jejich vesnicemi. Rostla tam jen ojediněle, Fuun-Limu se ji ale v dřívějších letech podařilo vypěstovat i v císařských zahradách.
„Ovšem,“ přisvědčil jeden z mladíků. Byl to zrovna Kinoshita. Mile se na starce usmíval a s úctou mu dolíval čaje. „Princezna Kitawashi je tou nejkrásnější květinou.“
Ostatní pomocníci se na něj za jeho zády zaškaredili. Tohle podlézání se jim ani za mák nelíbilo. Fuun-Li se pořád rozplýval štěstím.
„Měli jste ji vidět, jak krásně se zas usmívala,“ zasnil se zpět do uplynulých několika hodin. „Bylo to neuvěřitelné.“
„A zalil jste dobře tu bonsai?“ zeptal se obtloustlý, skoro dospělý muž, jménem Toshiro. Ostatní pomocníci včetně opilého bubeníka ztuhli úlekem. Jak se ho proboha mohl takhle zeptat?!
Fuun-Li v tu ránu, co mu došla Toshirova slova k uším, zrudl ve stařičké tváři jako rak.
„Jistěže! Copak si myslíš, že bych na něco tak důležitého zapomněl?!“ vykřikl pohoršeně. „Toshiro-kun, chtěl jsi mne snad urazit?!“
„Ne, mistře, on to tak nemyslel,“ začali se ho hned zastávat. „Koukejte na něj, kolik toho vypil. Už ani neví, kde má hlavu!“
„Tak já mu to ukážu.“ Mistr propleskl Toshira a samým rozhořčením málem vylil čajovou konvici, kterou držel Kinoshita. Jeho pohlavek byl ale stejně tak platný, jakoby Toshira pohladil padající list stromu. Sice se polekal, ale nic bolestivého co by se mu zapsalo do paměti, nezažil (bylo tedy jasné, že mu jeho blbost nikdy Fuun-Li z hlavy nevymlátí).
„Klid, můj pane,“ uklidňoval ho Kinoshita mírným hlasem a donutil ho lehkým potáhnutím za kimono, aby se znovu posadil. „Vždyť znáte Toshira. Plácne co ho zrovna napadne. A navíc, opravdu si trochu připil. Nemyslel to nijak ve zlém, je ho to napadlo.“
„O nic víc než tady Nagaboru,“ šklebili se mezi sebou dva učni nejvíce při smyslech, Matagara a Ichiro, a pošklebovali se na bubnujícího opilého žáka.
„Má paměť je zcela v pořádku,“ mručel si dál starý mistr pod vousy. Úsečně hleděl na nešťastného Toshira, který po zbytek večera čekal, že si z něj ostatní budou utahovat, jak neskutečně je hloupí.
Kinoshita po chvíli oznámil, že mistrův čaj došel a že půjde připravit další. Matagara se nabídl, že půjde s ním a Ichiro se jal zabavit svého mistra čtením poezie, kterou psal když byl pryč u princezny.
„Takže, tu bonsai zalil,“ pravil šeptem Matagara, když už byli daleko od ostatních a pokoušel se držet krok s Kinoshitou. Zahrada jim skrývala malý altán, kde zahradníci měli svůj vlastní čaj. Uvnitř sušily rostliny a jejich sladká vůně se nesla vzduchem. Na sloupcích altánu svítily pochodně a vrhaly mihotavé stíny do večerem ztemnělé zahrady.
Kinoshita mlčky přikývl, když ale vcházeli dovnitř altánu, Matagara dobře viděl, jak potěšeně se usmívá.
„Za jak dlouho zabere ten jed, co dal Toshiro do té vody?“
„Pokud ji Li zalil až ke konci, bude to trvat až do rána,“ odpověděl tichým hlasem Kinoshita. „Jestli zaléval hned jak přišel, už teď bude suchá na troud.“
„Ó bohové, já se tak těším, jak se bude tvářit, až to uvidí!“ zajásal Matagara a poskočil ve svých dřevěných sandálech. Kinoshita se jen potměšila usmíval.
Správně, Matagaro, jen si jásej. Za chvíli totiž přijdeš o své místo, až se stanu mistrem zahrady místo Fuun-Liho já. Li bude muset spáchat seppuku za to, že nesplnil svůj slib a nechal bonsai uhynout. A já po jeho smrti vás ostatní obviním z osnování piklí proti tomu ubohému nevinnému starci. Už se nemohu dočkat rána…