Kytička má holku!? ep.12... Sbohem, Zetsu

V tu chvíli se v Sagi něco změnilo. Nevěděla ani proč, vyrazila přímo proti Sasukemu.
“Mias emige seneste!“ křičela, tentokrát ani ona nevěděla, co říká.
Jediný, kdo jí rozuměl byl Orochimaru. Ten zbledl(pokud to jde xD) a nevěřícně koukal na Sasukeho. Když si uvědomil, že jeho příští tělo by mohlo být jaksi zdevastované, odhodlal se zasáhnout.
“Sagi! Akime adea moitedo! Necháš toho!“ křičel. Stvoření se otočilo, pohlédlo na něj…
“Ano, Orochimaru-sama…“ špitla a proměnila se zase zpět. Když se pak otočila na místo, kde byl Itachi…uviděla jen prázdno. Utekl.
“Jdeme!“ zavelel Orochimaru a ona ho následovala.
“Sakra!“ nadával Sasuke a v duchu přemýšlel, jak to, že se jeho inteligentní plán nevyvedl…

Zetsu se probudil a první, co uviděl…byla jakási podivná černovláska vedle něj. Zahrabal v paměti, ale neobjevil nic…vždyť včera ani nepil…!
Zmatený sám sebou vyšel ven ze sídla… a našel tam zlatý řetízek s malou kytičkou.
Co tu dělá? Vždyť ho Sagi nikdy nesundává!

„Jé, kytičko! Tos nemusel!“ objala ho kolem krku.
“Musíš na mě mít vzpomínku…!“ usmál se a ona přikývla. V ruce svírala řetízek s přívěškěm…

„Počkejte!“ křikla Sagi na Orochimara. Ten zastavil a udiveně se na ní podíval.
“Proč???“
“Já…si tam něco důležitého nechala, víte?“ udělala psí oči, zabralo to.
“Fajn…budu čekat.“ Orochimaru i Sasuke se usadili na větvi a Sagi se vracela zpět k sídlu Akatsuki… pro jedinou vzpomínku na ztracenou lásku.

***

Probíhala sídlem, nenašla nic. Přeci neztratila… něco tak důležitého! Vyběhla ven.
Na pařezu tam seděl zelený ninja a v ruce držel malý zlatý řetízek.
“Kytičko! Dej mi to…“ poprosila.
Otočil se. Na malou chvíli zahlédla v jeho očích slzy, pak se ale usmál.
“Sagi… ty ses vrátila!“
Pohlédla na něj. Pořád ho měla ráda, ale překážet mu nechtěla. Beze slova k němu přistoupila a vzala řetízek z jeho ruky.
“Přišla jsem si jen pro tohle…“ uvědomila si, že tím dává najevo své city. Proto rychle dodala: „Orochimaru potřebuje zlato na nějaký pokus…“
Netušila, jak moc ho tím ranila. Vždyť jí ten přívěšek koupil, protože ji miloval… a stále miluje. Aby…aby na něj nezapomněla. A ona ho chce nechat roztavit při nějakém pokusu? Měl pocit, že ji takhle ani nezná… je možné aby jí znovunalezení paměti takhle moc změnilo?
“Proč…?“ šeptl.
“Proč jsi mi ublížila?“
Pohlédla na něj…z jejích očí vyčetl jen nenávist.
“A proč jsi mi ublížil ty?!“ křičela.
“Já tě měla ráda, ale to ti je nejspíš jedno! Uvěřila jsem hloupým báchorkám, co jsi mi povídal! Byla jsem naivní, přiznávám…ale tohle…“ hlas se jí zlomil, plakala.
“Co…?“ nechápal. Nepamatoval si, že by jí nějak ublížil. Leda…že by ho viděla s tou podivnou dívkou… kterou ani neznal a netušil, jak se mu dostala do postele.
“Ty se ještě ptáš co?“ nevěřila, že to říká. Vždyť…přece si musí pamatovat… nebo ne?
“Jestli myslíš tu…tak já vůbec netuším…“ nedořekl to, vlepila mu pohlavek.
Otočila se zády, vykřikla: „Nenávidím tě!“
Už mizela z dohledu, když ještě zaslechl její hlas.
“Sbohem, Zetsu… milovala jsem tě!“
Oba byli stejně zničení, oba chtěli zapomenout. Doufali, že to někdy půjde…

Sagi stiskla řetízek v ruce. Alespoň tahle vzpomínka jí zůstala…