Děti Suny - 5. kapitola - Pojď si hrát!

Vyděšená služka klečela v pracovně Kazekageho a dosud se nepřestala třást. Díval se na ni nic neříkajícím pohledem, ale drsný tón jeho hlasu ji donutil vzpamatovat se.
„Něco se vám zdálo! Míň pijte a víc pracujte!“
Žena se cítila dotčena. „Ale pane, já bych přece nikdy…“
„Ven! Hned! A… pořádně se vyspěte.“

Jakmile odešla, zamyslel se. Takže už to začalo. Ale ještě je příliš brzy na to, začít syna učit. Yashamaru tvrdil, že kolem malého Gaary se zatím žádné další podivnosti nedějí. Stejně jako on věří v dobro pro vesnici. Plán se daří a pár vystrašených poskoků to nezmění.

Strýc dětí Čtvrtého Kazekageho se potýkal s vřískajícím miminkem na dětské sedačce. „Aha, takže pan Gaara nechce jíst. No a co s tím uděláme?“ Pozoroval chlapečka, který špulil pusinku a mračil se. Nic a nikdo ho nepřinutí sníst tu hroznou zeleninu.
„Tak tobě to nechutná, že? Ale… hm, vždyť je to taková dobrota. Opravdu si nedáte, pane Gaaro?“ Předstíral, jak mu jídlo strašně chutná. Chlapeček se nechal zlákat a o několik vteřin později už se ošíval. A uvnitř něj něco hlasitě prskalo. Hernajs! Nejez zdravě, kluku!

Vládci Skryté písečné se podařilo před radou vesnice a feudálním pánem svůj čin utajit. Kromě nočních povyků, Gaarova občasného vzdorování a několika neslušných slov, o kterých se nevědělo, kde je chlapec mohl pochytit, se vůbec nic divného nedělo.

Děti malinko povyrostly. Temari měla už brzy nastoupit na ninjovskou akademii, jejího bratra čekal tento proces až další rok. Gaara se naučil pořádně mluvit a co nejvíce času teď trávil se svými dvěma sourozenci. Oba si na malého bratříčka rychle zvykali a brzy si vytvořili velmi hezký vztah.
Bez občasného špičkování a popichování se však neobejde ničí dětství. Yashamaru rád viděl, že spolu trojice vychází. Kazekage byl proslulý tím, že starost o vlastní děti přenechával jiným, ale nikdo mu na to nic neřekl, jelikož vesnici vedl dobře.

Temari pozorovala bratříčka, jak se k ní pomalu blíží. Ještě párkrát škobrtnul, než došel až k sestře. „Proč tak nemotorně stojíš? Jde to přece mnohem jednodušeji!“ Oběhla ho a podepřela.
„Díky, Temari.“ Gaara se na ni usmál.
„Jsem tvá sestřička. Když budeš cokoli potřebovat, svěř se.“
„A mně taky!“ Kankurou nechtěl zůstat pozadu.
„Proč… proč to vlastně děláte?“ divil se červenovlasý chlapeček.
„Ty máš ale hloupé otázky!“ rozesmála se Temari.

„Jak si vedou moje děti?“ ozvalo se ze dveří.
Yashamaru nadskočil. „Lekl jsem se vás, pane.“
Děti zpozorněly. „Tati!“ Maličká Temari se vrhla k rodiči, jehož výraz se změnil z nasupeného na malinko laskavější.
„Otče!“ zamával mu Kankurou a malinko se usmál.
„Ehm, tedy, vycházejí spolu dobře.“ Mladík s pískovými vlasy našel opět ztracenou řeč.
„To slyším velmi rád.“ Kazekage vzal dcerku do náručí a popošel s ní doprostřed místnosti. „Už brzy půjdeš na Akademii, Temari.“
„Ale proč? Mně se tam nechce! Co tam budu dělat?“ zlobila se holčička.
„Všechny děti tam musí. Bude to pro tebe čest, učit se od našich nejlepších mužů ve vesnici,“ domlouval jí otec.
„Hm.“ Nějak se jí to pořád nezdálo. „Ale přijdeš se podívat, že ano?“
„Jistě.“ Usmál se, ale holčička tehdy ještě nevěděla, že je to otcova univerzální odpověď. Usmívala se a tiskla se k němu. Oba chlapci si sedli před ně a zaposlouchali se do Kazekageho vyprávění. Yashamaru se shovívavě pousmál. Je ještě tolik věcí, které tyhle děti nevědí!