Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 014: Není to omyl? Tohle nemůže být pravda!

K ránu se úkrytem ozval Peinův křik. Ten vzbudil i Reinu. Unaveně se zvedla z postele, upravila se a vyrazila za Peinem. Otevřela dveře do jídelny, kde očekávala strůjce křiku, Peina.
„Nemohlo by to být trochu tišeji?“ zamumlala rozespale.
„Nemohlo…A ty Deidaro! Ještě jednou najdu ten tvůj jíl někde po úkrytu a slibuji ti, že tě zabiju.“
Zavrčel na něj vražedně Pein. Deidara se tvářil provinile a poslušně kýval hlavou. Reina padla na gauč a pomalu zase usínala. Itachi značně nevyspalí si přisedl k Reině a položil hlavu na stůl.
„Co to s vámi je?“ zeptal se jich Pein s úsměvem od ucha k uchu.
„Potichu buď nebo po tobě něco hodím.“ Zamumlala Reina a dál si ležela na gauči. Pein nad tím jen zakroutil hlavou a s úsměvem si sedl ke stolu a popíjel kávu.
„Co se to..“ do místnosti přišla Konan a chtěla seřvat toho kdo tu dělal takový rámus, ale když si všimla Reiny, která ležela Itachimu na klíně radši ztichla.
„To je v pohodě, můžete mluvit já nespím.“ Zadrmolila Reina a zvedla hlavu.
„Dneska nejsou mise nebo co?“ zeptala se Konan Peina. Ten jen zavrtěl hlavou.
„Jak to?“ zeptala se Reina a posadila se na židli vedle Konan.
„Hledají nás skoro všechny vesnice, musíme se na chvíli stáhnout.“ Zamumlal a začetl se do novin.
„Pokud teď budeme týden v klidu, nemuseli by nás najít.“ Přemýšlel nahlas.
„Takže tu budeme týden všichni pohromadě?“ ujišťovala se Reina. Pein kývl na souhlas.
„Jdu ven…Chci být na chvíli sama.“ Usmála se Re a vyšla ze dveří

Obloha byla zatažená, ale Reině to nevadilo. Opřela se o strom po kterém pomalu sjížděla dolů. Kapky deště jí dopadaly na tvář a mísily se tak s jejími slzami. Zaklonila hlavou a nechala svou tvář smáčet kapkami. Myšlenky se ubírali k minulosti, stejně jako pokaždé kdy byla tady.

Malá holčička běžela k domu. To co uviděla se jí ani trochu nelíbilo. Zastavila se na půli cesty a zděšeně hleděla na jejich dům, který byl v plamenech. Právě se vracela od velitele ANBU hlídky. Navrhl jí jestli by se k nim nepřidala. Bylo jí sice teprve dvanáct, ale už patřila mezi elitu elity. Rozeběhla se k domu a začala hledat jestli někdo nepřežil. Našla svého strýce na pokraji smrti.
„Reino.“ Pokusil se usmát strýc. Reina si k němu klekla.
„Strýčku..“ zašeptala Reina a slzy se jí řinuly po tvářích. „Kdo vám to udělal?“
„Nevím…“ zachrčel. Naposledy se na Reinu usmál a zavřel oči.

Od té doby neměla rodinu. Bojovala sama za sebe. Byla vraždící nástroj vesnice. Nejkvalitnější ANBU, elita elity. Pousmála se, jak byli důvěřivý. Všichni si mysleli, že je jen malá holčička, která nedokáže ani pevně sevřít katanu, jak oni se mýlili.

Bolela jí hlava a proto zavřela oči. Ozvaly se kroky. Někdo si k ní přisedl. Ani tentokrát neotevřela oči.
„Říkala jsem, že chci být sama.“ Zamumlala.
„Já vím, prostě jsem tě nechtěl nechat samotnou, jsi kamarádka.“ Usmál se Deidara.
„Já tu, ale vážně nikoho nepotřebuji, chci být sama.“ Odsekla.
„Dobře, jen jsem s tebou chtěl mluvit.“ Usmál se Deidara a vyrazil pryč.

“Už dost!“ zakřičela v duchu a zatřásla hlavou. Nesmí si pořád přemítat minulost. Tomu je teď konec. Vyskočila na nohy a vydala se do úkrytu. Prošla kolem ostatních a zamířila do pokoje. Padla na postel a dívala se do stropu. Otočila se na břicho, šáhla po nějaké knížce a začetla se.
Po dvou hodinách dočetla knížku a rozhodla se jít za ostatními.

Ostatní seděli všichni ve společné místnosti a o něčem živě debatovali. Jen spatřili Reinu a naráz všichni ztichli. Reina nic neříkala a přisedla si k Sasorimu.
„Ahoj!“ usmála se na něj se širokým úsměvem.
„Co se stalo? Jsi nějaká veselá ne?“ podivil se Sasori. „A ahoj.“
„Jsem a nemůžu být nebo co?“ zašklebila se na něj.
„ Můžeš jen, že je to u tebe nezvyklé.“ Pokrčil rameny. Reina vzala Peinovi ještě nedočtené noviny a začala je číst.
„To se dělá, takhle mi brát noviny?“ naštval se naoko Pein.
„Ty sis na to ještě nezvykl?“ přidala se do konverzace Konan.
„Ne a ani si zvykat nechci.“ Zašklebil se Pein na Reinu. Reina se na něj zeširoka usmála a dál si četla v novinách. Zastavila se nad nějakou fotkou, která ji zaujala.
„Hehe..konečně jsem v novinách.“ Zasmála se, v tom okamžiku se k ní všichni nahrnuli. Hidan od ní vzal noviny a začal nahlas číst.
„Tajemná. Ano tohle by se dalo říct o nové člence organizace Akatsuki. Byla viděna poprvé minulý týden jižně od Suny. Nikdo jí nedokáže pořádně popsat, ale je jisté, že je výjimečně nadaná. Zvládla pět ANBU strážců, jako nic. Kdybychom zjistili něco víc, určitě vám dáme vědět.“ Všichni se jako na povel rozesmála.
„Tak Tajemná jo? Jsi jediná, tedy kromě Konan a Leadera o kom nic neví.“ Zašklebil se na ní Itachi.
„To je pravda, ale to je výhoda. Nikdo neví o koho se jedná. Ale o vás to říct nemůžu.“ Pein vraždil pohledem.
„Šéfíku, aspoň se nás bojí, ale neví úplně všechno.“ Chlácholil ho Deidara. Pein se na něj s úšklebkem podíval.
„Už nikdy, mi neříkej šéfíku!“ zavrčel nebezpečně.
„No ták nehádejte se.“ Uklidňovala je Konan.
„To nemá cenu Konan, jdeme do kuchyně.“ Podívala se na Konan s úsměvem Reina. Reina se zvedla a odešla do kuchyně aby nemusela poslouchat jejich hádku. Konan ji okamžitě následovala.
„Ty chceš o něčem mluvit, viď?“ usmála se Konan. Reina na ní užasle hleděla.
„Jak to víš?“ Konan se jen usmál. Každé nalila šálek čaje a posadili se k menšímu stolku.
„Asi vím o čem chceš mluvit.“ Usmála se. Reina se napila čaje a položila hrnek před sebe. Její pohled směřoval do zdi.
„Tak začni mluvit.“ Pobídla jí Konan. Reina se zhluboka nadechla a spustila.
„Já mám pochybnosti a proto no ty víš.“ Šeptla. Konan souhlasně pokývala hlavou.
„Zajdu tam s tebou.“ Usmál se. „Zítra tam půjdeme ano?“ Reina si úlevně oddechla.
„Kam půjdete zítra?“ zeptal se jich Itachi, který vešel do kuchyně.
„No..uhm..nakoupit.“ zakoktala se Reina. Itachi se na ní podezřívavě podíval, ale radši byl zticha. Reina ho políbila a odhopkala zpátky za ostatními. Tam pobyla do té doby než šla spát, ale vůbec neusnula pořád na to musela myslet. Co když řekne, že ano? Co bude dělat? “Na to nemysli!“ okřikla se v duchu. Potom aspoň na chvíli usnula.

Ráno ji probudila Konan. Bylo něco málo po šesté a všichni zatím spali. Reina se potichu oblékla a vykradla se z pokoje. Spolu s Konan vyrazili k nejbližší nemocnici. Otevřeli dveře a došli k sestřičce v recepci. Ta je navedla do třetího patra. Společně se tam vyšplhali a otevřeli dveře do ordinace.
„Dobrý den.“ Pozdravili slušně. Doktor se na ně usmál a kývl na Reinu ať si na chvíli lehne. Reina se vyděšeně podívala na Konan a ta jí ukázala jen zdvižený palec. Reina zavřela oči a zhluboka se nadechla.

Po vyšetření se Reina oblékla a posadila se na židli vedle Konan. Doktor si musel na chvíly odskočit a proto tam čekali. Reina byla ze všeho vyděšená. Seděla napnutá na židli a čekala na výsledky. Konan vedle ní zářila štěstím.
„Neměla jsi mu to říct?“ podívala se na ní Konan.
„Ne takhle to je v pořádku. Pokud to nic nebude tak bych ho tím jen zbytečně stresovala. Jinak se to dozví.“ Zavrtěla Reina hlavou.
„Jen abys mu to řekla.“ Usmála se Konan.
„Doufám, že nebudu muset. Je mi dvacet Konan.“ Podívala se na ní utrápeným pohledem Reina.
„Ale i ve dvaceti je to možné. Na to jsi měla myslet dřív. Teď už s tím těžko něco uděláš.“ Podívala se jí Konan zpříma do očí. Otevřeli se dveře a do nich napochodoval doktor.
„Mám pro vás dobrou zprávu.“ Usmál se doktor. Reina si oddechla. „Jste těhotná.“ Reina se na něj vyděšeně podívala.
„Není to omyl? Tohle nemůže být pravda!“ dušovala se. Konan zářila jako sluníčko. Takže to nakonec je pravda.
„Omyl to není.“ Zavrtěl doktor hlavou.
„Konan..tohle…já..nemůžu být.“ Podívala se na ní utrápeně Reina.
„Vypíšu vám těhotenský průkaz a pokud chcete foto z ultrazvuku.“ Nabídl doktor. Reina nepřítomně kývla hlavou. Doktor přešel k přístroji a vytáhl z něj fotku. Podal jí Konan, která si jí se zájmem prohlížela.
„Ale počkat! Tohle, ale vždyť tohle, tohle není jen jedno dítě!“ vykřikla. Doktor se usmál a na Reinu šly mdloby.
„Tím mi chcete říct, že budu mít dvojčata?“ podívala se mu zpříma do očí.
„Tohle vám tím naznačuji slečno.“ Pokýval hlavou doktor. Dopsal průkaz a podal ho Reině. „Jméno si vyplňte sama jistě? A za měsíc přijďte na kontrolu.“ Usmál se na ní doktor a vyšoupl je z ordinace.

Po cestě domů Reina nemluvila o ničem jiném.
„Konan..já to asi nezvládnu..“ zašeptala Reina.
„Nekecej takový hlouposti. My všichni ti pomůžeme.“ Usmála se Konan.
„Já mu to ještě neřeknu.“ Zavrtěla hlavou. Konan se zastavila.
„Jak já mu to ještě neřeknu?!“ rozčilovala se.
„Prostě nevím, mám z toho strach. Nikomu to zatím nesmíš říct Konan, ano?“ podívala se na ní prosebně.
„Ano, nikomu to neřeknu, ale Itachimu bys to měla co nejdřív říct. Je přece otec!“ dušovala se Konan.
„Řeknu mu to..brzo mu to řeknu, ale teď ještě ne.“ Usmála se.
„Peinovi bys to měla říct…aby tě tolik nezatěžoval.“ Přidala do kroku Konan. Chtěla být doma dřív než se někdo probere.
„Když to řeknu jemu. Nedá mi žádné mise a ostatní to zjistí. Tohle nechci.“ Zamračila se Reina. „Neříkali jsme Itachimu, že jdeme nakoupit?“
„No jo vlastně..Tak řekneme, že se nám tam nic nelíbilo.“ Pokrčila Konan rameny. Reina souhlasila a přidala do kroku, chtěla být co nejdříve zpátky.