Naděje nikdy neumírá

Malý chlapec stál nad památníkem. Nad památníkem hrdinů, na které by se zapomínat nemělo. Stál tam sám a plakal. Nabyl tam jenom chvíli a také tam nebyl poprvé. Lidé ho tu mohli vidět často.
„Už jsi tady zase?“ za něj přistoupil vůdce jejich vesnice. Chlapec si ho předtím nevšiml, ale teď se zarazil.
„Jak… jak to myslíte, Sandaime-sama?“ otázal se chlapec roztřeseným hlasem. Neměl rád, když ho tam někdo rušil. Jindy si ho nikdo nevšímal, tak se snažil upoutat na sebe pozornost svým vlastním způsobem. Ale když stál tady, bylo všechno jinak. Každém kolemjdoucí si chtěl s ním promluvit. Ale v těch chvílích o to nestál. Tady chtěl být vždycky sám.
„Jsi tu každý den,“ odpověděl mu potichu, ale pevně Sandaime. Teprve teď se na něho chlapec podíval. Na jeho tvářích slzy nebyly, ale zarudlé oči mluvily o všem. Věděl, že má pravdu. Doopravdy u tohoto pomníku trávil alespoň hodinu z každého dne. Nemohl odpustit… ne, on nechtěl odpustit tomu, kvůli čemu jeho rodina zemřela. Nebyl to osudný den jen pro něj a pro jeho rodinu, ale i pro všechny vesničany. Tenkrát se mnohým lidem změnily životy. „Pozoruji tě už delší dobu, Iruko. Proč to děláš?“
„Proč co dělám, pane?“ zeptal se ho nechápavě chlapec. Byl ještě dítě a přesto v jeho tváři bylo zapsáno něco zlého. Něco, co ani mnohý dospělý člověk nezažil. Možná to dělala ta jizva, co se mu táhla přes nos. A možná to zavinil jen smutný výraz v obličeji.
„Proč se na všechny snažíš zapůsobit něčím, co se vlastně ani tobě samému nelíbí? Proč se na sebe snažíš stůj co stůj strhnout pozornost?“ Sandaime ani nekřičel, ani nemluvil vyčítavým hlase, který by většina dospělých v tu chvíli zvolila. Mluvil spíš zvídavě. Jako by vlastně ani nešlo o nic důležitého. Jako by tahle otázka neměla vůbec žádný dopad na život.
„Já… já vlastně ani nevím, Hokage-sama,“ vykoktal ze sebe zmatený chlapec a odvrátil hlavu. „ale když pro ostatní si vždycky přijdou rodiče, kterým se můžou pochlubit se svými úspěchy a svěřit se svými neúspěchy. Přijde k nim někdo, kdo jim poradí a pomůže. Ale já za nikým jít nemůžu. Já si se vším musím poradit sám,“ Iruka už to nevydržel. Řekl vlastně všechno, nad čím tady přemýšlel, na co si stěžoval. Držel se, ale v očích se mu opět zaleskly slzy.
„Ty si myslíš, že jsi sám?“ Hokage se na něj pronikavě zadíval. Iruka se musel zamyslet. Nikdy o tom takhle nepřemýšlel. Je opravdu sám? A pokud ano, co jeho učitel? Co všichni jeho přátelé? „Podívej se na ty jména, co jsou tady napsaná,“ vyzval ho Sandaime a kázal na pomník, na který se chlapec koukal, než přišel. Na pomník padlých v boji. „Ty všichni se obětovali pro lepší budoucnost. Pro vaši budoucnost,“ dodal s důrazem. „Opravdu bys chtěl všechny jejich oběti zahodit?“
„Ale proč oni? Proč zemřeli zrovna oni?“ vyhrkl smutně.
„A ty bys chtěl, aby místo nich byla zničena vesnice? Aby se sice zachránili, ale Konoha by padla? Aby byla naše vesnice proměněna v prach?“ Hokage se na něj opět zadíval zpytavým pohledem. Chlapec mu neodpověděl. Nechtěl, aby jeho rodná vesnice padla, ale taky si moc přál, aby jeho rodiče byli s ním. „tohle je to nejcennější, co lidé z Konohy mají,“ spokojeně se pousmál Sandaime.
„Co mají lidé z Konohy?“opět se na něj podíval Iruka.
„Ohnivou vůli,“ odpověděl mu Sandaime Hokage. Pokračoval, když uviděl chlapcův nehápající výraz. „Vůli ochránit svou vesnici, i kdyby za to měli položit svůj život. Vůli postavit štěstí ostatních před své vlastní. Vůli, díky které Konina před nějakou dobou nepadla,“ díval se před sebe. Sice mluvili o padlých, ale on se šťastně usmíval. Poté se obrátil na Iruku. „Máš tu vůli i ty?“ chlapec nevěděl, kam s očima. Nebyl si sebou jistý.
„a co když naděje padne? Co když už žádná nebude? Co když jednou přijde něco, proti čemu nebude mít nikdo z nás šanci? Něco, díky čemu naděje umře?“ Iruka věděl, o čem mluví. Přesně ten pocit získal v tu chvíli, kdy mu oznámili, že jeho rodiče zemřeli v bitvě s devítiocasým.
„Naděje nikdy neumírá.“

O několik let později
Díval se na děti, které mu byly přiděleny.
Nedá se posoudit už teď, jestli budou opravdu dobří. Je zde mladý Uchiha. Pokud bude alespoň z poloviny tak nadaný, jako jeho bratr, nebudu s ním mít žádné problémy. Potom je tu taky Naruto. To je ten, de kterého byl zapečetěn Kyuubi. Nejspíš bych ho za to měl nenávidět, ale on nevypadá jako někdo, kdo by jen tak zabíjel. Sice každou chvíli něco vyvede, ale nejspíš je to z toho důvodu, z jakého jsem to dříve dělal i já. Ta růžovlasá Sakura vypadá celkem chytře. A Ino Yamanaka, Shikamaru Nara ani Choji Akimichi nezapřou své rodiče. Hinata se nezdá nijak průbojná, ale silou může překvapit. Shino je stejně uzavřený, jako většina lidí z klanu Aburame a Kiba je stejně aktivní, jako psy z jejich klanu Inuzuka. Z téhle třídy cítím něco opravdu silného.
„Měl jste pravdu, Sandaime-sama. Naděje opravdu nikdy neumírá.“