Poslední naděje

Točím se. Točím se pořád dokola a vidím jen barevně rozmazané šmouhy. Hlava mě začíná bolet a žaludek se začíná otáčet. Chci přestat, ale nejde to. Nohy mě vedou a ruce se samy zvedají. Prosím nedělejte mi to. Zastavte se už! Proč prosím? Já chci padnout tiše k zemi a jen poslouchat tiché, neslyšné krůčky hmyzu. Tak proč na mě nic nepůsobí. Proč ten jed je neúčinný? Řekne mi to někdo? Ne….neřekne….není kdo, by mi to řekl…Já chci zemřít….

Stojím na střeše vysokého domu. Jen malou chvilku se rozmýšlím jestli mám skočit. Ruce se mi začínají třást. Jen pár centimetrů a může být po všem. Dodám si odvahy a skočím. Padám stále dolů….Ten tlak je obrovský. Ve vzduchu létají kousky čehosi a šlehají mě do tváře. Nechci předčasné utrpení chci rychle zemřít…nepocítit bolest. Není horší bolest, než bolest v srdci, tak se tím nemusím trápit. Konečně…Dopadla jsem na betonovou zem, ale proč….Proč nic necítím? Náraz vůbec nebyl tvrdý. Jen ležím na zádech a koukám na noční oblohu. Proč nemůžu zemřít?

V ruce držím kunai. Chci ho do sebe vrazit bez rozmýšlení. Stále se rozmýšlím, jestli to chci udělat. Ano chci. Čekám na smrt hodně dlouho a pořád…pořád nic nepřichází. Vyberu určitou partii kde bude mít vbodnutí největší účinek. Hlava mě opět začíná bolet. Rychle, rychle, rychle…no tak…TEĎ!! Kunai je zabodnut v mém srdci, ale stále necítím žádnou bolest. Jen tu psychickou bolest. Ta je mnohem horší než ta fyzická. Teď ale druhou fázi bolesti nepociťuji. Jen sedím na studené zemi a čekám na okamžik, až bude moje tělo ležet v rudé krvi. S každou sekundou odchází moje naděje. Stále nic nepřichází….

Koukám do vodopádu. Voda zběsile šlehá do třpytivých kamenů. Tlak vody má neuvěřitelnou sílu. Když skočím, je po mě. Možná to trochu zabolí, ale já se nesmím ohlížet. To šumění…šumění mi v hlavě zní jako falešná píseň. Píseň, která doslova trhá uši. Už nechci. Nechci slyšet, vidět ani žít. Ze skály vzlétnu jak anděl s křídly. Jen s tím rozdílem že mě křídla chybí. Letím jako pták stále dolů….Možná bych se mohla zachytit a zachránit svůj život. Ne, je moje rozhodnutí. Jen zavřu oči, jde mi to těžko. Oči mám totiž zalité slzami. Už se nechci dál trápit. Ať je to rychle. Najednou se prudký pád zpomalí a jako by pode mnou byl někdo kdo mě na svých rukou položí na mokrý kámen. Možná to byli….Nemohou….Oni už tady nejsou. Nemohou mě už nikdy ochraňovat. Už ne…..

Otevřu oči. Ležím ve své posteli…Tak proto jsem nemohla zemřít. Byl to je hloupý sen. Ale to co se ve mně odehrávalo, nebyl sen. Cítím se mizerně. Už nechci snášet tu neúprosnou bolest….Ze své kapsy vytáhnu kunai. Tentokrát se nerozmýšlím. Vbodnu ho do sebe. Tentokrát s každou sekundou je louže krve pořád větší a větší….Dočkala jsem se. Usměji se….Možná až vykrvácím setkám se s nimi. Doufám v to. Je to moje jediná naděje, která existuje. Chtěla bych znovu vidět jejich tváře. Chtěla bych vidět jak se zase jednou budou smát. U srdce mě teď bolí dvojnásobně. Bolest je stále větší a větší. Už mě nikdo nezachrání. Já ani nechci být zachráněna. Chci jen…zemřít….Snad se ještě setkáme Sasuke,….Nar…uto…....