Dokud dýchám... //1.část//

„Vstávej…“
„Hm…“
„Vstávej!“
„Chmpf…“
„Kushino!! Okamžitě se vyhrab z tý postele!!“
„Hm…“
„Kushino!!!!“
„…“
„Kushino Uzumaki koukej vylézt!! Nebo si mám pro tebe dojít?“
„…“ Na schodech se ozvou kroky. Vystřelím z postele jak raketa.
„Kushino já jsem řekla že…“
„Ano mami! Už jsem vylezla mami!“ zavelím jako voják a přiložím si ruku ke spánkům.
„Nedělej si ze mě legraci! Co to má být tam dole??“ vypadá to na nějakej průšvih.
„Co dole??“ nechápu.
„Tak mladá dáma neví? Byla tu paní Kawasaki!“
„Oou…“
„Můžeš mi vysvětlit proč jsi jí schovala zuby a za tři dny je zase vrátila na to samí místo??“
„Ale já jí je nevzala!“
“Ne?? Její pes našel tvou ochranou čelenku! Nebo mi chceš tvrdit že to vyryté Kushina na zadní straně je tvého bratra??“
„No.. to ne! Já je nevzala! Vypůjčila jsem si je!“
„Aha… ty potřebuješ zuby… na co?“
„No…. Já… chtěla jsem vidět jak vypadají!“
“A pročpak jsi je tedy nevrátila hned? A proč ses vlastně nezeptala?? Paní Kawasaki je tak hodná a milá paní! “
„Hodná a milá? Protivná, stará, vrásčité ježibaba je to!!“
„Kushiho! Nemluv tak! Proč jsi pořád taková průšvihářka?“
„Když já…“
„Ne Kushino! Nevím jak to dokážeš ale vždycky dokážeš najít nějakou výmluvu! Když se chováš ke starým lidem jako zvíře budeš bydlet venku! Slyšíš? Vyhodím tě na ulici a budeš mít zaracha do konce života!“ Po těch slovech se dveře zavřou a maminka od dupe dolů. Nejdřív jsem jí chtěla říct že ty dva příkazy jdou trochu proti sobě ale pak jsem si říkala že by to asi nedopadlo dobře a tak jsem radši mlčela.
***
„Yes! Ou je baby! Come on, come on!!“ Ach… nebojte se! Nezbláznila jsem se! To je jen můj starší bratr Teychi! Obejdu jeho i zrcadlo u kterého si nacvičuje pohledy a vejdu do kuchyně.
„Dobré ránko Kushi!“ usměje se táta a pohladí mě po hlavě.
„Dobré!“ brouknu a sednu si kousek vedle. Hned po tom mi na nohou přistane ječící balíček.
„Kushino! Nakrm Hikari!!“ řekne máma a vrazí mi do ruky láhev. Hikari, mimochodem moje tříletá sestra si ji hned přivlastní a hltavě začne cucat.
„Proč zase já?? A co třeba Neychi? Nejsem tu snad jediná ne??“ zaprskám.
„Tvůj bratr se připravuje!“ poučí mě máma. Aby jste chápali, Teychi a Neychi jsou oba moji bráchové a k tomu dvojčata!
„A já se snad připravovat nemám?“ protestuju.
„Myslím že po tom včerejším incidentu tě tohle jen poučí! Taky občas můžeš doma pomoct!“ zavrčí. Nakonec teda do Hikari vyklopím lahvičku, přebalím ji, vezmu si batoh a vyběhnu před dům.
„Kushino! To se s námi ani nerozloučíš?“ vyběhne za mnou máma.
„Mami! Není mi pět. Jsem kunoichi! A na ty chudinský zkoušky jdu jen na měsíc.“ Zavrtím hlavou.
„To je přece jedno! Mám o tebe strach. Nestane se ti nic viď?“ její ruka mi projíždí rudé vlasy.
„Jasně že se mi nic nestane! Jsem Kushina Uzukami, nejsilnější kunoichi na světě!“ vyhrknu. Máma se usměje a políbí mě na čelo.
„Hey prcku! Jdeme!“ zakřičí na mě Neychi stojící s Teychim u brány. Aby jste pochopili. Ne jen že je mam doma ale oni mě s nima museli dát do týmu!! Ještě mě nelitujte!! Nevíte to nejlepší!
„Ahoj! A dávejte na Kushinu pozor kluci!“ křičí máma a mává na nás.
***
„Ahoj týme!“ zazubí se na nás sensei. E.. vlastně senseika! Ano! Naším učitelem je žena.. a ne jen tak obyčejná! Za a) prsatá, blonďatá koza, tu minisukni zahalující jí asi tak půl zadku vynechám!, za b) je jí teprve 15. Je totiž dcerou nějakého vedoucího klanu a prý je „nejlepší ninja ve vesnici!“ Haháá ať žije protekce! A za c) chodí s Neychim!! Super co?? Nemůžu tu odbarvenou pipku ani cítit! Je tak sladká až mě bolej zuby!
„Jé ahoj maličká.“ Usměje se na mě.
„Nejsem malá! Je mi 11! Jasný?“ zavrčím.
„Je tak roztomilá!“ usmívá se Ichira, její jméno… a hladí mě po vlasech.
„Ne tak roztomilá jako ty!“ uculí se Neychi a nahne se k ní. O asi budu zvracet!! Teď mě můžete litovat!
„Nemohli by jste si to nechat na jindy?“ odfrkne si znechuceně Teychi. Aspoň někdo mě chápe!
„Je to hrozný co?“ řeknu a stoupnu si k němu.
„Hele prcku jdi si hrát na píseček!“ prohodí a dál se zabývá broušením kunaie. Skvělý, bombový, ÚŽASNÝ!!
„Tak co kdybychom už šly??“ řeknu směr ty dva.
„Oh promiň! Neychi před tou malou ne! No týme! Jdeme!“ Zářivý úsměv Ichiri. Ježíši!!! Jsem slepá!! Ty bílý zuby!!
„Proč já??“ zaúpím, nic méně stejně jako ostatní se rozeběhnu ven z brány vesnice.