Vysokou rychlostí - část III.

Vysokou rychlostí - část třetí - Mise

Okolo pěti hodin ráno někdo neúnavně klepal na mé dveře.
„Kdo to je?“ zavrčela jsem a jen v kalhotách a košili – na hlavně opravdu vzorné hnízdo – jsem otevřela dveře. Slunce zrovna vycházelo. Stočila jsem pohled dolů. Blonďaté vlasy a zářivý úsměv. Uzumaki Naruto.
„Dobré ráno, nee-chan, Kakashi-sensei říkal, že bys s námi možná chtěla jít na misi,“ oznámil mi.
„A...aha,“ zaskočeně ze mě vypadlo. Byla jsem si jistá, že to bylo úplně jinak, ale tohle muselo stoprocentně jít přes Hokageho. Navíc, D-mise mi přišla jako hezká procházka.
„Počkej chvíli, Naruto-kun,“ přivřela jsem dveře. Postřehla jsem, jak zvědavě nakukuje dovnitř. Zřejmě ho zaujaly mé malby na stěnách. Byly to jen čmáranice zelenou barvou, udělala jsem to hned, jak jsem se tady nastěhovala. Ale vypadalo to...impozantně.

Oblékla jsem si vestu, popadla všechny zbraně, navíc si vzala malý batoh s jídlem, obvazy, no však to znáte, ty zbytečnosti, co se musí brát i když jdete jen na návštěvu do vedlejší vesnice. V rychlosti si před zrcadlem učesala vlasy a pak si s lišáckým úsměvem zavázala oči šátkem. Dalo by se říci, že jsem viděla úplně stejně jako jiní. Když nepočítáme rozlišování barev, s tím byl trochu problém.
„Tak, jdeme, ne?“ zeptala jsem se, když jsem zamkla dveře.
„Hej, nee-chan,“ začal Naruto, když jsme šlapali ještě spící Listovou. Levá noha mě už nebolela, byla jsem si jistá, že pokud nebude vystavena extrémní námaze, vydrží celý den stejně jako pravá.
„Copak?“ obrátila jsem se na něj.
„Nee-chan, nemáš něco s očima?“ vymáčkl se konečně.
„No, vlastně ano, mám,“ vzala jsem otázku trochu více filosoficky. Mrkla bych na něj, ale tak jsem se jen usmála.

Než jsme došli k bráně, stáhla jsem si šátek z očí dolů, abych si mohla Kakashiho svěřence lépe prohlédnout.
„Dobré ráno,“ pozdravila mě dívka s dlouhými růžovými vlasy. Černovlasý chlapec, s znakem mého klanu na tričku, mi jen věnoval dlouhý zamyšlený pohled.
„Sakura-chan! Sasuke! Dobré ráno!“ zahlaholil Naruto. Aha, tak se mi aspoň nemusí ti dva představovat. Kakashi se opíral o bránu a četl si.
„Zdravím. Já jsem...Meiri,“ rozhodla jsem se zbytečně neriskovat svým příjmením. „Meiri-sama, rudý blesk?“ ozvalo se to děvče, Sakura. „To jsem dostala takovouhle přezdívku?“ podivila jsem se. Kde o mně ta holka slyšela?!?

Kakashi schoval svou knížku – název mě opravdu...zaujal – a přišel k nám.
„No, tak můžeme jít, ne?“ navrhl.
„Co je to vlastně za misi, Kakashi?“ zeptala jsem se a zakryla si zase oči.
„Máme doprovodit jednu skupinu bezpečně do jedné vesnice, budou nás čekat kousek odtud. Ačkoliv je to mise C, mohly by nastat nějaké komplikace, v té oblasti je prý nějaká skupina ninjů, která si libuje ve vraždění a loupení,“ vysvětloval.
„To jsou tak šikovní, že potřebujete mě?“ nedávalo mi to smysl.
„Nevíme, kolik těch ninjů je, domníváme se okolo třiceti, ale jistotu nemáme,“ připustil, „a ty by ses určitě nudila.“
„Jistě,“ uculila jsem se. Chvíli jsme šli potichu, Naruto se snažil navázat kontakt se Sakurou, ale očividně se mu to nedařilo.
„Co máš s levým okem? Nějak jsem se na to včera zapomněla zeptat,“ obrátila jsem se na Kakashiho.
„Ty o tom nevíš?“ podivil se Kakashi a nechal mě krátce nahlédnout pod čelenku. „Sharingan...zajímavé,“ přikývla jsem.
„A to mě ještě stále potřebujete?“ zasmála jsem se tiše., ale byla to jen řečnická otázka, na kterou se neodpovídá.

„To jsou oni,“ ukázala Sakura. Bylo skoro bezvětří, takže můj rozsah nebyl až tak veliký a mně se nechtělo se příliš soustředit, na chvíli jsem tedy nadzvedla šátek a podívala se několik metrů před sebe. Na cestě tam stál vůz a u něj bylo několik lidí. Jeden, dva,...devět lidí. Docela velká skupina. Příliš velká na to, aby byli ochránění všichni při organizovaném útoku. Tak proto tady jsem? Stáhla jsem si šátek zpět na oči. Bude dost času prohlédnout si jejich opravdu výrazné oblečení. Možná to někomu přijde divné, ale už jsem si zvykla chodit poslepu, lépe jsem pak vnímala prostředí. Vlastně mnohem lépe. Naučilo mě to být automaticky vždycky ve střehu.

Došli jsme k čekajícím lidem. Zůstala jsem stát trochu vzadu, ale dost blízko, abych slyšela rozhovor.
„Cesta trvá tři dny při dobrém počasí,“ říkal právě jeden muž, zřejmě jejich šéf. Dalších šest mužů postávalo okolo, dvě ženy seděly opřeny o vůz. Přemýšlela jsem, co vezou v tom voze tak důležitého, že si najali ochranu. Šperky? Neřešila jsem to. Jeden z chlapů se ke mně přiblížil zezadu a natáhl ruku těsně pod mou vestu...
„Pohni se ještě o milimetr a přísahám, že se týden nenajíš bez cizí pomoci,“ sykla jsem na něj přes rameno. Okamžitě odcouval zpět. Zachytila jsem pohyb – ta tři děcka ke mně pootočila hlavy. Zřejmě jim už došlo, že se zavázanýma očima vidím líp než oni.

Vydali jsme se na cestu. Muži tlačili a táhli svůj vůz, nám řekli, ať hlídáme. Ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, v okolí byl největší živý tvor leda tak králík.
„Takže nic?“ ujišťoval se Kakashi. Zavrtěla jsem hlavou.
„Byakugan by byl nejlepší, ale já tu nikoho v blízkém okolí nenašla. Můžou se ukrývat, jistě, ale třicet ninjů se zas tak snadno neschová.“ Sundala jsem si šátek z očí a namočila ho do okolo protékající říčky. Slunce nemilosrdně pálilo a moje tmavé oblečení se pro dnešní pařák opravdu nehodilo. Otřela jsem si chladivým šátkem obličej. Nemohla jsem se dočkat, až bude večer a teplota klesne. Šla jsem mlčky chvíli před skupinou, chvíli za nimi, pořád se zavázanýma očima. Vlastně i proto, abych nějakým nedopatřením neaktivovala Sharingan – rozhodně jsem netoužila po zbytečných otázkách od Sasukeho. A zřejmě nejen od něho.

Slunce se konečně přehouplo přes nejvyšší bod a zvolna kleslo do červených peřin. Vzduch byl teď konečně dýchatelný a muži sebrali poslední zbytky sil, aby vůz vytáhli na kopec. Nahoře, na malém plácku, kryti ze dvou stran skálou, jsme se utábořili. Rozdělali oheň a začali si dělat večeři. Vzala jsem si své jídlo a šla se posadit na nedaleký strom. Byl vzdálen jen pár metrů a měla jsem z něj dokonalý rozhled po okolí a co bylo nejlepší, pokud mě nikdo nehledal, nenašel mě. Patřičně jsem si to tam užívala.
„Hej, Meiri-nee-chan,“ ozvalo se nade mnou. Na jedné z větví nade mnou visel hlavou dolů Naruto.
„Jo, Naruto, copak potřebuješ?“ zeptala jsem se. Kakashi se o ně staral dobře, soustředit chakru do jednoho místa je důležité umět.
„Proč tu sedíš sama? Nepůjdeš za náma? Kakashi-sensei tě určitě rád vidí, ne, nee-chan?“
„Ne, Naruto,“ odpověděla jsem mu hned ledově. Pak jsem se zasmála.
„Běž k nim ty. Já tu pozoruju měsíček a taky hlídám, kdyby měl někdo zálusk na zbytky večeře,“ mrkla jsem na něj.
„Hej, nee-chan, proč k nám nechceš jít?“ tvrdohlavě si stál na svém.
„Protože mám nakažlivou nemoc,“ zavrčela jsem podrážděně a nemilosrdně ho poslala ze stromu dolů. Sledovala jsem pak, jak se vrátil se zářivým úsměvem, jakoby se nic nestalo, ke svému týmu. Nemohla jsem si pomoct, ten kluk se mi líbil. Připomínal mi mého bratříčka. Opřela jsem se o kmen stromu a užívala si chladného vánku.
V noci jsme se vystřídali na hlídkách, vše bylo až podezřele v klidu.

Vstali jsme brzy ráno, slunce zase krásně svítilo. Ale okolo deseti hodin dopoledne začalo šíleně pršet.
„To je špatné, cesta bude rozblácená a zabere to více času,“ naříkal šéf skupiny, Hotaka-san.
„S něčím takovým se přece počítá, ne?“ popíchla jsem ho. Právě jsme procházeli hustým lesem a mně se to vůbec nelíbilo. Byli už jsme v okruhu, kde ona pochybná tlupa ninjů loupila, a kdyby na nás zaútočili tady, špatně by se manévrovalo. Pro mé kousky byla ideální holá planina. No, co se dá dělat. Nepřestávala jsem kontrolovat pečlivě okolí, ale pomalu mě to unavovalo, protože jsem se stejně mohla mýlit. A to by pak bylo trochu nemilé.