Nothing in mistake 3

Nothing in mistake 3

„Všechno je pomíjivé. Lidský život, síla i přátelství. Se vším to jde zprvu nahoru a pak strmě dolů. Tak jako s naší organizací. S Akatsuki. Od té doby, co je tu Madara to nic dobrého nepřineslo. Smrt Itachiho, příchod Sasukeho a těch pár Orochimarových poskoků. Nikdo nic neříká, ale všechny tady ta atmosféra a nicnedělání zevnitř užírá a úplně ničí. Sbírali jsme bijuu. Jenže poté, co jsme jich měli už všech devět, se to všechno nějak pokazilo. Démoni se vrátili do světa kam patří a všichni Jinchuurichi znovu obživli. Od té doby nemůžem dělat nic. Madara nás má všechny pod kontrolou jako nějaké loutky a nikdo kromě šéfa a nanejvíš Konan to nevidí. Ne, némužu tady zůstat, musím pryč......“ Bloňdatý umělec prochází sídlem Akatsuki a vzpomíná na všechno, co zde zažil. Na všechny ty lumpárny s Itachim a Sasorim a na to, jak na ně byl šéf neustále naštvaný. Ale už za chvíli to všechno skončí. Deidarovi po tváři stékla malá slaná slza a roztříštila se o podlahu. I ta slza je pomíjivá.
„Umění je ODPAL!“ zakřičel.
„Říkal jsi něco?“ Deidara se otočil a zíral do tváře svému parťákovi, který držel v ruce nějakou loutku.
„Ale nic, jen vzpomínám na staré dobré časy.“ Sasori se na něj divně podíval.
„Co tím myslíš? Co ti zase přelétlo přes nos?“
„Nic!“ Takže nic neví, pomyslel si. Nemusím mu nic říkat, ať svým odchodem nezpůsobím zbytečný rozruch.
„I ty se začínáš chovat divně!“ přerušil jeho myšlenky Sasoriho hlas. „Nejdřív Madara, pak Pein a nakonec i ty. Má s tím snad něco společného Konoha?“
„Konoha.....“ problesklo Deidarovi hlavou. „Možná.“ odpověděl nahlas a odešel z místnosti, doprovázený Sasoriho zmateným pohledem.

„Takže, pokud umím dobře počítat, tak nás je dohromady devět a jich je tak tisíc. Hezký poměr že?“
Sakura nad Saiovou logikou zvedla oči v sloup. K naší pětici se do večera přidali Kiba, Shino, Chouji, a Ino. Po tom, co jim pověděli Shikamaru s Tenten nebylo nesnadné uvěřit.
„Teoreticky je to pravda. Ale realisticky jsem každý tak za padesát o oni za půlku. Takže, pokud umím dobře počítat já, tak je to čtyřista padesát ku pěti stům. Nelíbí se ti snad něco na tom, Sai?“
„Už mlčím.“ zaúpěl Sai a všichni se rozesmáli.
„Škoda že už nemám Kyuuby. Ten byl tak za tisíc. Zatracení Akatsuki.“ posteskl si Naruto.
„Hmm, škoda. A tak mě napadlo, co kdybys přemluvil ty ostatní bývalé Jinchuuriki, aby se k nám přidali? Vždyť jste spolu všichni neustále ve spojení.“ napadlo Shikamara.
„To není špatný nápad.“ pochválil ho Naruto. „Určitě se k nám všichni rádi přidají, obzvlášť Killer.“ Všichni se zasmáli, když si vzpomněli na jeho písničky a básničky, kterými je neusále zásoboval.
„Takže jsme domluveni. První budeme shánět Jinchuuriki, potom se postaráme o ostatní a nakonec začneme realizovat plán.“ ujasňoval si Shikamaru.
„Přesně tak!“ vykřikla Tenten a dala před sebe ruku aby si mohli plácnout.
„Jestli vám to nevadí, tak já zajdu za Yugito.“ řekl klidně Naruto.
„Já za Killerem.“ řekl Sai. „Už se mi po těch jeho písničkách stýská.“
„Já zajdu za Gaarou.“ přidala se Sakura.
„Já za Nanashim. To je ten tříocasý že?“ zeptal se Kiba pro jistotu Naruta a ten mu kývl na souhlas.
„Já za Kumim. Čtyřocasí mi byl ze všech nejsympatičtější.“ řekl Shino.
„Já za Daiki.“ řekl Chouji a měl na mysli šestiocasého.
„Dobře.“ Souhlasil Shikamaru. „Tak na mě zbývá pětiocasý- Goro a na Tenten s Ino Tami.“
„Ta sedmiocasá holka?“ zeptala se pro jistotu Tenten. Ostatní přikývli.
„Tak je máme rozdělené myslím že můžem jít na to ne?“ ozval se natěšeně Naruto. Všichni se rozesmáli a rozběhli se každý jiným směrem. Když už na mýtině nikdo nestál, keře na okreji se pohnuli a vylezl z nich Lee. Znepokojeně se podíval směrem, kam ostatní zmizeli a vydal se směrem k vesnici, přesněji ke kanceláři Hokageho.

Deidara už byl nervozní. Blížil se večer a tím i čas, kdy hodlá utéct z Akatsuki. Hodlal jít do Konhy. Sice ještě nevěděl, co tam bude dělat, ale od té doby, co Sasori vyslovil jméno té vesnice, věděl, že tam bude jeho další domov. Jako naschvál, ten den ho snad všichni sledovali a divně se na něj dívali. Saori se ho už podruhé zeptal, jestli mu něco nepřelétlo přes noc a Madara se ho škodolibě zeptal, jestli nemá horečku, když je tak bledý. Nejraději by všechny poslal do háje, ale zbytečně by tím na sebe upozornil a tím by si i znesnadlil útěk.
„Co to děláš?“ ozval se mu najednou obrovskou silou u ucha známý hlas.
„Fujtajb, Kisame! Já s tebe snad budu mít smrt!“ Kisame se zašklebil.
„To asi brzo budeš. Pein se po tobě shání.“
„Dej mi pokoj.“ pronesl Deidara a odešel z místnosti. Když už byl daleko od Kisameho a kolem nebyla jediná živá duše, nadechl se a otevřel okno. Čerství vzduch. Svoboda. Problesko mu hlavou.
Na nic už nečekal a vyskočil na parapet. Naposledy se rozhlédl po svém teď už bývalém domově a jediném skokem na zem opustil sídlo Akatsuki. Konečně svoboda. Aniž by se jedenkrát ohlédl, vyšel vstříc své budoucnosti, budoucnosti bez Akatsuki.
„Konoha volá!“ zašeptal Deidara a se smíchem se rozběhl z kopce. Několikrát se mezitím vyválel v čerstvě napadeném sněhu.

Takzvaný Vůdce Akatsuki zatím seděl v teple ve své kanceláři a netrpělivě poťukával prsty o desku stolu. Vždyť Deidarovi vzkazoval, aby přišel, tak kde se courá? Rozhodl se, že se po něm raději půjde podívat. Neochotně se zvedl ze židle a vyšel z kanceláře. Na prvním kroku se srazil se Sasorim. Přísně se na něj podíval.
„Co tu poletuješ po chodbách? A neviděls někde Deidaru?“ Sasori zakoulel očima.
„Deidara, toho jsem od rána neviděl. Ale choval se divně. Ostatně jako všichni tady.“ A vydal se zase pryč. Pein jenom mávl rukou a řekl si, že si Deidaru zavolá až později. Už se chtěl vrátit do své kanceláře, když uslyšel za dveřmi spižírny tichý pláč. Zarazil a pomalu se tam vydal. Zaklepal, ale protože mu nikdo neodpovídal, otevřel dveře. Obrázek, který se mu naskytl v něm vyvolal pocit hrůzy.
„Bože....“

„Co budeme dělat Neji? Chtějí si na pomoc přivolat všechny bývalé Jinchuuriki.“ Lee si zamyšleně podepřel bradu a sledoval reakci Hokageho.
„Nejspíš nám nebude zbývat nic jiného než bojovat.“
„Ale, to je šílenství! Vždyť viděl jsi je všechny v akci ne?“
„Ano viděl. A bude to těžké. Možná víc než těžké.“ Neji odpovídal klidným hlasem, ale uvnitř něho to všechno vřelo. Zatraceně.... Hiashi jejich rozhovor zvědavě sledoval. Po chvíli ticha mu to nedalo a přidal se k nim.
„Každopádně máme výhodu. Máme Anbu, Root i Joniny. A koho mají oni? Šest Joninů, tři Sanniny a dalších osm Jinchuuriki bez démonů. Možná. Zapomněli jste totiž na jedno. Co když jim nebudou chtít pomoct?“ Neji se na něj překvapeně podíval.
„To mě vůbec nenapadlo! A i kdyby na pomoc přišli, zbavíme se jich tak i tak. Jsme přece ve vlastní vesnici!“ Lee se pousmál.
„Tvojí jistotu bych chtěl mít. Vždyť se k nim každou chvíli může někdo přidat! Sannini už tušili dlouho, že se něco děje. Smrt Kakashiho v době, kdy byli pryč, je v tom jenom utvrdila.“ Hiashi se zamyšleně podrbal na bradě.
„A jak vlastně přišli na to, že jsem Hatakeho zabil já?“ Neji se na chvíli zamyslel.
„Slyšel jsem nějaké vesničany, jak si o tom povídají. Podle všeho Hatake nechal svým bývalým studentům dopis. On tušil, že ho budeme chtít zabít.“
„Ano, jako jeden z mála nesouhlasil s tím, že zvolili tebe. Pamatuji si na ten den, jako by to bylo dneska. Když tě představovali vesnici. Hatake se po tobě tehdy nenávistně díval. Říkal jsem si, co má asi za lubem. Na druhý den se už sannini vrátili z mise a v kanceláři Hokageho našli tebe.“ Lee se nad svými vzpomínkami pousmál.

Deidara se s maskou na hlavě procházel po Konoze. Absolutně nevěděl, kam jít. Rozhlížel se po ostaních lidech a najednou do někoho vrazil až oba dva upadli.
„Omlouvám se!“ vykřikl a podal oběti své nešikovnosti ruku, aby ji pomohl zvednout. Zvedl k ní oči a lekl se.
„Hinata Hyuuga!“ vykřikl neuváženě, až se po něm několik lidí otočilo.
„Ty mě zanáš?“ zeptala se zmateně Hinata a přijala jeho ruku. Deidara se zamyslel a pak se rozhodl, že jí o tom poví.
„Nechceš jít na oběd, když už jsem tě tady shodil?“ zeptal se.
„Moc ráda.“ odpověděla s úsměvem Hinata. „Co třeba na ramen?“ Deidara přikývl. Po cestě se na ně lidé otáčeli, přece jen nebylo zvykem, aby se dědička klanu Hyuuga procházela s cizincem. V restauraci si objednali každý jeden ramen a povídali spolu.
„Kdo vlastně jsi?“ zeptala se Hinata, když dojedli. Deidara se nadechl.
„Asi bude snadnější ti to ukázat.“ řekl a strhl si masku.
„TY?!“ vykřikla Hinata a vyskočila ze židle.