Útržky ze života - Kabuto 04 - Malá vada

Na podlahu dopadl batoh. Chlapec zavřel dveře.
„Jsem doma!“ Oznámil nahlas celému domu. Přezul se a odešel do kuchyně. Z mycí linky si vzal chleba. Posadil se ke stolu, začal jíst.
„Co to, že jdeš tak pozdě?“ Ozvalo se z druhé strany stolu za novinami. Muž je složil a usmál se.
„Pokoušel ses trénovat přes hodinu nebo sis našel kamarády?“ Jeho otázka byla plná očekávání.
Kabuto zavrtěl hlavou: „Ne, vysypal jsem si omylem věci z tašky. Musel jsem je posbírat.“
„Aha. Přemýšlel jsem o tvém tréninku, ale nejdřív než začneme dneska trénovat, někam tě vezmu.“
„Kam?“ Pozvedl překvapeně oči.
„To uvidíš. Nejspíš to mnohé věci vyřeší,“ odpověděl mu záhadně Tendo.
Kabuto dojedl. Zvedl se: „Zase za půl hodiny před domem?“
Odpovědí mu bylo přikývnutí.

Pomalu došli před lékařskou budovu. Zastavili se před vchodem a Tendo ukázal na jendo z oken: „Tam půjdeme. S někým tě seznámím.“
Vešli dovnitř. Pomalu vystoupali několik pater, až nakonec zaklepali na dveře jedné z ordinací. Zpoza nich se ozval hlas: „Hned vás přijmeme, chvíli počkejte.“
Posadili se na židle v čekárně. Než se ale stačili uvelebit, dveře se otevřely. Vyběhla z nich žena. Rozhlédla se po místnosti, ukázala na ně, pokynula jim, aby šli dál a zase za nimi vběhla dovnitř.
„Posaďte se.“ Zmizela za jinými dveřmi.
Kabuto byl z jejího chování trochu vykolejený: „Kdo to je?“
„Jedna známá. Neboj, pomůže ti,“ usmíval se nad situací Tendo. „Je trochu roztržitá a ztřeštěná, ale dá se na ni spolehnout.“
Z druhé místnosti dovnitř vtlačila jakýsi stolek s mnoha přístroji. Chvíli kolem Kabuta s nimi pendlovala a pak chtěla jít i k němu, ale on ji zastavil: „Ne, jenom můj syn.“
„To je tvůj syn? Ty máš syn? A kdo je jeho matka? Neslyšela jsem, že jsi se oženil,“zarazila se. Koukala na něj jako opařená. „To je skvělé! Tak dlouho jsme se neviděli, po deseti letech se ozveš a máš syna.“
„Ujal jsem se ho. Vadí ti to?“ „Ne, jen jsem chtěla ztropit scénu, jak se to dělá, ale radši mi řekni, proč ses ozval po těch deseti letech. Ne, že by se mi žilo nějak extra, ale teď když tě vidím,o moc líp mi není,“ odpověděla naprosto v klidu.
„Mám menší problém.“ „No jistě, já to tušila. Víš v čem je?Ozveš se jenom, když nějakej máš.“ „Necháš mě domluvit?“ „Ne.“
„Měl jsem jít za tvou sestrou, s tou se dá aspoň mluvit.“ „Mou sestru do toho nepleť.“
Kabuto znuděně hádku pozoroval. Začal se na židli trochu vrtět. Přitom si ji prohlížel: Za tenoučkými obroučkami se na Tenda dívaly naprosto uklidněné jasně oranžové oči. Úzká ústa jí jela jako málokomu a rozcuchané hnědé vlasy měla několik centimetrů od konečků svázané provázkem. Na tvářích měla zajímavé fialové obdelníky.
„Potřebuji tvoji pomoc,“ řekl už zoufale Tendo.
„Tak proč to neřekneš hned? Klidně ti pomůžu.“
Chytil se za hlavu. „S tebou člověk nikdy neví, na čem je,“zašeptal. „Tohle je Kabuto, můj syn. Jde o to, že, i přes tvrdé tréninky a jeho snažení, mu nejde zaměřit jakýkoli cíl, což mu taijutsu hodně ztěžuje.“
Přikývla: “Jak už jsi vyděl, vše, co těmi mými kšunty šlo, jsem už změřila. Když si minutku počkáš, za chvíli to budu mít.“ Obrátila se k chlapci: „Doufám, že budeš spolupracovat.
Roztáhla malé plátno zavěšené na stojanu na stolku. Ukázala na něj: „ Čti.“
Četl. Když dočetl, roztáhla další plátno přes to první. Když se dostali k třetímu, začalo to být horší. Kabuto přečetl hned několik řádek špatně. Nasadila mu na nos obroučky a do nich dávala sklíčka, dokud nepřečetl všechno dobře.
„Jak se ti přes to kouká?“
Zamrkal: „Mnohem líp, ale je to trošku moc jasné.“
„To si zvykneš. Zatím ti dám slabší, ale časem budeš nosit tyhle. Počkej,“ zahrabala v krabici. „Můžu vám dát obroučky, lae čočky musíte koupit u skláře. On vám to už dá dohromady.“
Vytáhla tenoučké obroučky ve tvaru lenonek: „Tohle jsou jediné, které vám můžu dát, pokud budou sedět.“
A seděly. Kabuto si je strčil do kapsy: „Děkuju.“ Nebyl si zcela jistý, že mu to nějak pomůže.“
„Díky, Soro,“ poděkoval jí Tendo. Obrátil se k odchodu. „Jo a pozdravuj Rin. Ahoj!“
Přikývla a vyprovodila je na chodbu. Pak se vrátila.
„Tati, kdo to byl,“ zeptal se znovu. Jako odpověď se na něj otec usmál. Po chvíli se ozval: „Chodili jsme spolu na akademii. Naše týmy občas plnily mise spolu. Je stejně jako já lékařský ninja. Půjdeme objednat ty čočky a pak zkusíme něco nového.“
„Co by se stalo, kdybych měl oči v pořádku a ukázalo se, že na taijutsu nemám talent?“
„Nic. Naučil by ses nějaká jutsu na velkou vzdálenost, nebo by jsi mohl bý třeba prodavačem. Co na tom sejde, nikdy to nebudeš vědět jistě.“ Zdál se být spokojený.