Nový život 15:nemocnice

Seděla jsem tiše v nemocničním pokoji, do kterého zářil měsíc. Bylo to pár hodin co jsme se vrátili a podali hlášení Hokage-sama.
Všichni byli úspěšně ošetřeni a nikdo neutrpěl žádné vážnější následky. Jen já jsem seděla se sklopenou hlavou a dívala se na obvázané Narutovo spící tělo. Byly to už čtyři hodiny co jsem se z pokoje nehla pro případ, že by se snad probral, i když tak brzo to bylo nepravděpodobné.
Slyšela jsem otevření dveří, ale neohlédla jsem se. Bylo mi fuk kdo zrovna přišel nebo co chtěl.
„Pořád tady vysedáváš,“ozval se Shikamarův hlas.
Neodpověděla jsem a jen se provinile zavrtěla. Mezitím došel k nohám postele. Cítěla jsem jak mě provrtává pohledem, ale pořád jsem civěla na Naruta.
„Nemusíš se bát,“řekl po chvíli.
Mlčela jsem.
„On má tuhý kořínek,“
Pořád jsem mlčela.
„To co by někdo zaspal tři dny, on zaspí jeden,“ nepřestával se snažit.
Konečně jsem se na něj podívala s bolestným výrazem a skleněnýma očima. Zarazil se.
„Je to moje vina,“špitla jsem. „Kdyby mě nechránil, kdybych ho nepustila jít bojovat tak jak mu Kakashi-sensei přikázal…..“pokračovala jsem, ale Shikamaru mě zarazil gestem ruky a divným výrazem.
„Jsi pěkně hloupá, jestli to co říkáš myslíš vážně, tady v tomhle Naruta neznáš, bylo jasné hned od začátku, že bude bojovat. Kakashi-sensei to taky věděl jenom to zkoušel. Do všeho se takhle vrhá a ještě když to bylo pro tvou záchranu, nedivím se,“napřímil se a změřil si mě pohledem. „Přišel jsem se ale podívat jak se mu daří a ne tě utěšovat. Svoje jsem ti k tomu řekl a za tím si stojím. Je na tobě jestli mi uvěříš a přestaneš se tady zbytečně hloupě obviňovat, čímž mu stejně nepomůžeš, nebo budeš čekat, než se probere a něco podniknete. To je vše co jsem ti chtěl říct. Až se probere řekni mu, že jsem tu byl a pozdrav ho,“otočil se a měl se na odchodu. Když byl skoro u dveří šeptla jsem: „Díky Shikamaru,“ ale neotočila jsem se na něj. Zastavil se, chytl rukou futra dveří a ohlédl se přes rameno. Nic neřekl a pak jen pokračoval dál.
To co náš nepřekonatelně chytrý Shikamaru řekl mi pomohlo. Přestala jsem se aspoň z poloviny obviňovat, ale stejně jsem byla pořád v nemocnici. Uběhl jeden celý den co Naruto ležel v nemocnici a já se odtamtud pořád nehla. Nespala jsem, nejedla jsem. Prostě jsem hlídala u jeho postele jako stráž.
Dopoledne otevřela dveře Sakura a překvapeně se sekla ve dveřích, když mě uviděla.
„Ále,ahoj.Ty tady pořád sedíš?“ptala se. Přikývla jsem a mlčela.
Prohlédla si mě. Měla jsem na sobě pořád to roztrhané oblečení se zaschlou krví a špinavý obličej.
„Ehm, jak dlouho tu vlastně jsi?“zajímalo jí.
„Od včerejška.“
„Od včerejška od kdy?“zvedla tázavě obočí.
„Od té doby co jsme se vrátili a Naruta vzali do nemocnice.“
„Ty jsi tady celou dobu?Nebyla jsi doma?Nespala jsi?“
„Ne,“odsekla jsem.
Provinile sklopila hlavu a nic neřekla. Jen odešla a mě tam nechala samotnou. Jenže za půl hodiny byla zpátky a přívětivým úsměvem. Civěla jsem na ni co se děje. Ona přede mě položila čisté moje čisté šaty.
„Kawari-sensei mi dal tohle, tady v nemocnici se můžeš vykoupat a převléknout. Všude máš krev. Můžeš tak být za pár minut zpátky u Naruta, aniž bys opustila nemocnici a musela chodit domů“vesele se usmála a stála na druhé straně postele naproti mně.
Pohled mi sjel na šaty, které přehodila přes opěradlo postele u noh a pak znovu na ní.
Rozzářila jsem a popadla je. Byli to šaty z mého šatníku a voněly čistotou.
„Díky Sakuro!“jásala jsem, šťastně jí objala a byla rázem tatam.
Sakura zůstala opařena stát a cukalo jí v oku. Ona-mě-objala.Měla-jsem-si-to-rozmyslet-než-to-udělám.
Ale stejně byla ráda, že ledy mezi mnou a jí alespoň trochu povolili. Byly jsme přece kamarádky-rivalky.
Po osvěžující sprše a obléknutí čistého prádla se moje nálada podstatně zvětšila a chodbou na zpět jsem si to mířila už méně sklíčená.
Na místě kde se chodby křížily jsem se střetla s Nejim. Všimnul si mě a potěšeně se usmál.
„Jak je Narutovi?“zajímal se.
„Pořád spí, ale Tsunade-sama říká, že se z toho rychle dostane.“odpověděla jsem.
„A jak je tobě?“
„Mě?“zopakovala jsem překvapeně. „Mě je dobře. Jsem v pořádku,“snažila jsem se nahlat.
„Mě neoblafneš. Poznám, když někdo kecá!“
„Vážně Neji, není to nic s čím by si měl někdo krom mě dělat starosti,“smířlivě jsem se usmála a naznačila, že pokračuju dál v cestě.
„Pozdravuj Naruta, uvidíme se pak,“ rozloučil se a zamířil pryč stejně jako já.
Vrátila jsem se do pokoje kde pořád byla Sakura a na malém stolku v rohu ležely hromady jídla.
„Myslela jsem, že budeš mít třeba i hlad, když jsi tady od včerejška,“podotkla a ukázala na stůl.
S poděkováním jsem se na to vrhla a za pár chvil byla zase o něco spokojenější