No future -I- A...Akako?

„A…Akako?“
„Stačí Ake!“ uculím se.
„Co… tady děláš? Jak ses sem dostala? Co ti strážní dělají? Proč jsi přišla?“ teda… netušila bych, že dokáže mluvit tak rychle.
„To je ale otázek. Já myslela že mě rád uvidíš a ty mě tu vyslýcháš! Dostala jsem se sem lehce, je půl jedné ráno.. co bys čekal? Že budou hlídat? Prosim tě! A už jsem ti řekla že jsem se přišla podívat na nového hokage!“ odpovím a posadím se. Minato chvilku kouká jako by přemýšlel jestli mi znovu nabídnout již obsazenou židli, nebo ne, ale nakonec si sedne taky.
„Takže tu nejsi abys někoho zabila nebo něco takového?“ vyzvídá.
„Já??“ ukážu na sebe prstem a nevinně zamrkám.
„Nech toho.. víš jaký bych měl problémy kdyby někdo věděl, že tu sedím a klábosím se světově známou členkou Akatsuki?“ Páni, řekl to fakt vážně! Začínám se bát!
„Světově známou?“ zopakuju nechápavě.
„Jo… cos dělala u vyvraždění Oblačný?“ jeho hlas zní tak nějak… tiše jako by se bál, že nás někdo uslyší.
„No… co bych mohla dělat.. šla jsem si pokecat, navštívit pár známejch …“
„Nedělej si ze mě srandu!“
„Dobře… moje mise byla vyvraždit tu vesnici!“
„Cože? Tys vyvraždila celou vesnici sama?“
„A proč ne?“
„Pamatuju si, že jsi se bála zabíjet!“
„To mi bylo patnáct!“
„No a?“
„No a teď je mi dvacet pět!“
„Páni… nějak to letí co?“
Oba na chvilku ztichneme a koukneme se na sebe.
„Strašně ses změnil!“ poznamenám a dál si ho prohlížím. Je najednou tak… dospělej? Co tak odhaduju měří aspoň metr osmdesát, pořád se tváří přísně, nebo.. chladně tak nějak.. odtažitě. Krásný, černý vlasy mu padaj přes jemnej obličej a zdůrazňují mu oči. Ty jediný se nezměnili. Jsou pořád stejně černý, hluboký a neprůstupný.
„Ty… taky…“ vykoktá po chvíli. Pořád jen sedíme a pozorujem se. Vypadá tak váženě v tom dlouhém, bílém plášti s červenými plameny na koncích a s čelenkou Listový na čele.
„Ake… proč jsi se vrátila?“ řekne vážně.
„Víš já…“
„Minato!! Minato jsi tu??“ Minato sebou vylekaně cukne a prudce vstane.
„Dělej Ake schovej se někam!! To je Naoko.“ Vyhrkne a strká mě ke skříni.
„Stejně už musim!“opáčím.
„Ráda jsem… tě viděla Hokage-sama!“ zazubím se.
„Já tebe taky… Akasuna no Ake Haruno!“ usměje se taky. „Běž už!“popožene mě. Otevřu okno, naposledy se na něj usměju a vyskočím na střechu.
„Minato! Co tu děláš tak dlouho? Čekám na tebe s večeří už asi od sedmi!“
„P..promiň měl jsem práci!“
***
„Nevypadáš moc šťastně, Aki-sama!!“
„Nejsem Nami!“ zavrtím hlavou.
„Ale… ale Aki-sama proč? Vždyť jste říkala že toho Hokage ráda uvidíte a že se těšíte? Tak proč jste smutná?“ nechápe Nami. Stojíme na kopci za vesnicí, kolem nás fičí vítr a já se snažím nerozeběhnout se zpět.
„Odcházíme Nami!“ řeknu po chvilce ledovějš než ten vítr.
„H..Hai Aki-sama!“ kývne Nami a zmáčkne v ruce malého, bílého králíčka. Ještě chvilku a není jediná stopa po tom že tam ještě před chvilkou stáli dvě postavy…