Noc

Dopadá na mě smutná nálada... venku leje jako z konve a ta hudba co se právě lehce tiše line z repráku tomu nepomáhá-je to ta správná ,,EMO" nálada... Taky mě poslední dobou omrzelo psát kapitolovky a tak teď se pokusím napsat takovou jednu hodně divnou jednorázovku...

Černé mraky plují po noční obloze. Já se procházím po ulici. Nebojím se... Už nemám strach z ničeho. Jen touhu. Navrácení... Chci trochu štěstí, ale to mě stálé míjí. Míji mě stejně jako mě právě minulo auto.

,,Sakra!" zakleju tiše a sednu si na zem. Na zem na kterou dopadají i první kapky destě. Tiše a ladně si padají z nebe a pak se roztřísknou o beton. Chci to taky zažít. Vyletět vysoko nad mraky a pak padat. Padat a nevnímat nic než ten pocit. Volnost. A pak narazit a padnout v zapomění. Být pryč. Sedím uprotřed silnice. Kolem projízdí další auto. Mám nutkání utéct, ale nechci... Řidič šlápne na brzdy a auto s pískáním zastaví. To už odcházím pryč. Pomalu se sunu ke kraji. ,,Co to děláš ty..." řidič vykřikne několik nadávek, ale já ho ignoruju.

Vnímám kapky. Jemně dopadají na mou tvář a stékají mi po tvářích až na záda. Co jsem to udělala. Podívám se na svou ruku. Je celá rudá. Vlastně obě ruce mám úplně rudé. Krev na mých rukou se pomalu rozpuští a mizí v kanalů s dešťovou vodou. Co jsem to udělala, ptám se znovu... A znovu... nevím co se děje. Mnohokrát jsem měla ruce, obličej i oblečení potřísněné krví, ale nikdy né jeho. Nikdy né Sasukeho Uchihy. On, láska mého života. Tak moc se změnil. Možná byl takový pořád, ale já to neviděla. Až jeho surovost mě probudila ze snu. Ale já chtěla ucétc pryč, kamkoliv, jen být daleko od něj, ale on věděl že se vrátím. Udělala jsem to tak vždycky... Až jednou... Vrátila jsem se-zase. Čekal a vrazil mi facku. Hned ve dveřích. Jsem děvka-říkal... Pak jsem to udělala... Roztřesená ruka a kapesní nůž... Jako sen... To všechno bylo jako sen, teď se jen probudit. Zabila jsem ho... dvě rány.... do krku a on zemřel... ta krev a ten pohled. Byl v šoku a já také... Mohla jsem něco udělat, mohla jsem ho okamžitě zachránit, ale nechtěla jsem.

Nemuselo k tomu dojít. Všichni mi říkali ať si ho neberu, že je v něm démon. Měla jsem to udělat. Měla jsem ho odmítnout a příjmout Leeho nabídku k sňatku, nebo Naruta... nebo... prostě někoho. Ale už nemůžu.
Už nemám kam jít. Roztřesenou rukou sáhnu do kapsy. Skrývá se tam krabička cigaret. Krabička, kterou jsem mu ještě stihla vzít. Musím si zapálit. Jednu, dvě.... třeba i všechny... dnes v noci se potřebuju nějak zabavit. Znovu sáhnu do kapsy pro krabičku zápalek. Vezmu dvě a šrtnu. Rychle zapálím cigaretu a potahuju. Motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Ignoruju ty pocity.

Váhavě se ohlédnu. V dálce vidím světla... jsou to majáky. Jedou k nám. K nám domů pro něj... Už to nesnesu, zapalím si další cigaretu a odcházím pryč.

Znovu na mě troubí auto. Prozatím tudy projelo už sedm aut. Počítám je... dál a dál...

Jdu stále jdu a už ani neslyším houkání ani nevidím světla. Jsem jinde. Můj pohled sklouzne na koleje. Staré kolejiště. Tudy už snad ani nejezdí vlaky, pomyslím si. A přesto tam jdu a sedám si na koleje. Budu čekat... Budu čekat dlouho a pak odejdu, říkám si stále. Kouřím jednu cigaretu za druhou. V kostnatých rukou svírám promočenou krabičku. Nikdy jsem se cigarety ani nedotkla. Mnoho lidí ano, ale já nikdy, jenže teď už jsem nemohla. Začíná mi být zima. Už se jen modlím aby ten vlak jel. V duchu slyším vlak a cítím jak na mě naráží. Nemůže mě vidět. Najednou cítím temnotu.

Ale ten vlak neprojel tak co se děje. Spím... Usínám v tom dešti promočená až na kost. Je mi zima ale přesto pomalu usínám... Konečně, pomyslím si... Konečně vstříc konci...

Svítání... Slunce svými paprsky pohladí mou tvář. Já jeho dotyk však necítím... Už necítím ani chladné ruce v rukavicích a ani černý pitel. Neslyším ani mé přátelé a naše společné známe jak křičí, jak brečí.

Já jsem konečně pryč... navěky..