Balón 3. kapitola: Vzkaz pro Otce

„To je všechno?“ zeptal se Sasuke nevěřícně.
„No… Já myslím, že to stačí,“ odpověděla a jakoby nic se kolem něj protáhla a suveréně vešla dovnitř. Jeho dům byl obrovský, ale Hinatu to nevyvedlo z míry. Za prvé: Její barák byl možná ještě větší a za druhé: v jeho společnosti se cítila zvláštně. Možná to bylo proto, že věděl o jejím těhotenství nebo proto, že jí bylo jedno, co si zrovna on pomyslí. Usmála se. Prošla chodbou a Sasuke na ní jen nevěřícně zíral.
„Ne-nemáš něco k jídlu?“ zeptala se.
„Pro tebe? Ne,“ odpověděl.
„J-já umírám hlady!“ postěžovala si.
„No a co? Myslíš, že jen proto, že jsi těhule, budou kolem tebe všichni skákat jako služtičky! Zapomeň!“ rozkřikl se na ní. Pozdě. Už odkráčela do kuchyně a vrtala se mu v lednici. Nevěřícně na ní civěl. Jak si jen tohle mohla dovolit! A navíc k němu? Poslednímu z rodu, kterého se báli všichni v okruhu čtyřiceti metrů. Až na ní.
„Páni, myslela jsem, že to bude horší,“ prohlásila a vyndala z chladničky tvarohový koláč s jahodami. Asi čekala něco jako nechutně páchnoucí, zkažené mléko nebo oběd z minutého týdně s tlustou krustou zelené plísně. Ale nic takového neobjevila.
„Okamžitě to tam vrať!“ Jeho výkřiky jí nechávaly naprosto chladnou. A dál šmejdila po kuchyni. Když už si našla talířek, zeptala se: „Kdy máš nože? Potřebuju to něčím načít.“
Sasuke rezignovaně svěsil hlavu a ukázal na patřičnou zásukvku.
„Díky,“ řekla a usmála se. Usmála se. Tentokrát ale obyčejně, upřímně. Žádné: já vím a ty ne!
Kdyby tohle viděl Naruto, určitě by se zamiloval, pomyslel si, i když… možná už se stalo.
Sedl si naproti na pohovku. Mezi sebou měli konferenční stolek. Byl menší, stabilní z tmavého dřeva. A bylo na něm bezpočet drobků. Hin se vážně cpala. Sasuke nebyl s to pochopit, kam to všechno mizí. Byla docela drobná, nikde žádný faldík až na tlustší stehna. To bylo ale, jak si Hinata vždycky říkala, dáno geneticky. Její matka měla sloní nohy. Její sestra taky. Takže to muselo být v D.N.A. Když o tom tak uvažovala, všichni uživatelé Byakuganu ženského pokolení měli tlustá stehna. Nemohla na tom nic změnit.
A co na tom, že Neji má nohy jako holka? Usmála se pro sebe.
„Co se tak xichtíš?“ zeptal se Uchiha nevrle.
„N-nic.“ Zamračil se.
Svět se změnil, uvědomila si najednou. Snědla Uchihovi celý dort a teď mu spořádaně uklidila kuchyni. Všechno bylo na svém místě, linka se samozřejmě leskla jako zrcadlo a všechny skleničky byly vyleštěné do oslepnutí. Všude vládl totální chaos. Hin nevěděla, kam co dát. A tak se tam prostě Sasuke nevyznal. Každý kousek zářil na svém místě. Ale ta místa byla dokonale přeházená. Sasuke zuřil. Hin se na něj vesele usmála. Sebrala dopis v růžové obálce a pospíchala pryč.
„Musím ho přeci poslat!“ řekla a rozběhla se ven. S úsměvem.
Sasuke to nechápal. Jak může všechno brát tak optimisticky. Je jí šestnáct! Je těhotná! A otec to pořád ještě neví. Navíc s časem, který strávila u Sasukeho doma, se dost divil, jestli jsou vůbec spolu s otcem toho prcka. Navíc, když mu to neřekla. Asi se rozešli nebo hůř! Byla jen na jednu noc.
Jen když ho to napadlo, měl chuť jít a dát Narutovi pěkně přes dršku. Nevěděl proč. Ale bylo to tak.

Poslat dopis! Ano přesně to šla udělat. Moji to musel vědět! Porodí mu dítě! Bude to nádherný chlapeček se zlatými vlásky a levandulovýma očima. Bude tak nádherný! Počkat! Co když to bude holka?
Vždyť já nemám vymyšlená jména. Jména? Hloupá věc! Přemýšlet o nich dřív než se jí zvětší břicho na velikost průběrně velkého plážového míče. Ano, právě si to uvědomila: Bude z ní balón. Nic než obrovská nafouklá koule s pocitem, že musí každou chvíli prasknout.
Vhodila dopis do schránky. Bez rozmyšlení, prostě to udělala. Stejně jako tam každý rok házela přání k narozeninám pro Gaaru, které jí dala Tsunade. Trochu si přeci jen oddychla. Bylo to pryč! Stupidní čtyři slova, která ale na druhou stranu říkala všechno, co měla. Kdo by ale řekl, že trvalo tak dlouhou dobu je vymyslet?
Striktně se držela svého plánu, a co nejdřív opustila prostor kolem schránky. Nejvíc ji ale překvapilo, že po zbytek dne si na to vůbec nevzpomněla.

Hinata se probudila. Jako každý den… brzo. Dneska měla příšernou náladu, nechtělo se jí nic dělat. Ale po chvilce polehávání v posteli vystřelila ven jako kdoví jaká nejmodernější raketa. Měla hlad. Zase! Poslední dobou měla hlad prostě pořád. Nestačilo jí sníst tři balení kyselých rybiček denně, ale k tomu vyjedla veškeré zásoby v domě. Až tolik, že její otec marně pátrá po zloději jídla. Zakručelo jí v břiše. Navíc se nedokázala na nic soustředit. Bylo roztěkaná a do značné míry také nešikovná. Jenže to nebylo těhotenstvím.
Navíc se už třetí den psychicky připravovala na to, že to sdělí svému otci. Jenže ten měl nervy s toho domnělého kradaře jídla. Navíc pořád koukal po Hyuugách z vedlejší linie, jestli někdo třeba neztloustnul. Musela mu to říct. Těhotná už bylo 24 dnů. Věděla to přesně, protože to byl první a na dlouhou dobu zřejmě taky poslední sex.
Seběhla dolů, do přízemí a zaklepala na otcovu pracovnu.
Není tu, zvláštní, obvykle vstává dřív než já, podivila se. Zašla do kuchyně, pořád jí kručelo v břiše. Otevřela chladničku a…
„Hinato! Teď si mě zklamala,“ ozvalo se za ní hlubokým hlasem.
A nebylo to poprvé, dodala ironicky. Její otec se tyčil u rámu dveří v celé své velikosti. Co si budeme povídat, jsou i vyšší lidi.
„Krást jídlo, to se nestydíš! Víš, kolik mě bude tahle tvoje aféra stát?!“ začal.
„proč si pořád tak nenasytná, ty jedno nevděčný dítě. Do pekla s tebou! Uvědom si, že sou tu i ostatní.“
„Jo a ti chtějí teď spát,“ řekla potichu, prostě jí to uklouzlo. Ucítila ránu a svalila se na zem. Slyšel jí.
„Co si to dovoluješ ty jeden nenažranej harante!! S kym si myslíš, že mluvíš?! Za chvíli ztloustneš! Pořád jen takhle jíst K čemu ti to je? No pověz k čemu. Když už ti to tak žvaní. Za chvíli budeš jako balón!“
„Jo! Budu! Jsem těhotná!“ řekla a postavila se. Vzpřímeně, na zadní. Bylo to poprvé, co mu odmlouvala. Byl to krásný pocit. A navíc: konečně to bylo venku.
Jsem těhotná, přesně tak. Co uděláš teď. Ty páprdo starej? Řekla si, jen v duchu. Něco takového by mu nikdy, nikdy do očí neřekla. Ale pak jí ta chuť vítězství přešla. Nad ní stál její otec. S brunátnou tváří a blesky v očích. Vypadal jako bůh pomsty.
„Vypadni!“
„A-ale…“
„Dělej! Už nikdy tě nechci vidět. Nepromluvim s tebou jediný slovo. Bejt z vedlejší rodiny si na místě mrtvá! Nesnášim tě! Běž si i s tim svym parchantem!“
Utekla. Kdo by po něčem takovém neutekl. Ani velký pan Uchiha ne. On přeci svou rodinu miloval natolik, že byl schopný té pomstě obětovat svůj život. Celý den bloudila ulicemi Konohy. Měla hlad a byla jí zima. I když tohle byl jeden z posledních, teplých dnů babího léta. Slunce krásně zářilo na obloze a jeho paprsky pobíhající po bledé kůži prohřívaly i nejchladnější srdce.
Brečela. Pomalu se na obzoru objevovaly první, překrásné, červenorudé obláčky a ona pořád nevěděla, kam půjde. Na hřbetu její ruky přistál nádherně barevný motýl. Usmála se dneska snad poprvé.
Bylo by lepší, kdybych zůstala u Uchihy doma. U Uchihy? Najednou zase vysvitla naděje. A slunce zapadlo.

„Ahoj,“ řekl mile, „Půjdeš dál?“
Prosmekla se vedle něj a nesměle si sedla na sedačku.
„Počkej, Mikomi, hned přijdu, jen si vyberu poštu,“ zavolal Moji a vyndal ze schránky jen jediný dopis. Za to navoněný a růžový…
Zase nějaké hloupé milostné psaníčko? Tak se alespoň pobavim, řekl si a pomalu, s rozvahou roztrhl dopis. Odesílatel tam nebyl, asi nějaká tajná ctitelka. Takových už měl stovky. A všechny byly v podstatě stejné. Dlouhé věty, sladká spojení a úhledné písmo. Většinou psaly ale na obyčejný papír. Tentokrát očekával ještě něco úhlednějšího, sladšího a delšího než obvykle. Vyndal dopis. Jen jeden list… už to bylo zvláštní. Oddělil roh od rohu a nahlédl dovnitř. Nikdy se mu neklepaly ruce nebo nedej bože netřásl hlas.
Ale teď se mu zorničky rozšířily překvapením. Ani ne kvůli obsahu dopisu, spíš kvůli tomu, jak byl napsán. Na růžovém navoněném papíru byla nevzhledným písmem napsaná jen čtyři slova. A rozhodně nebyla sladká. Žádné: Miluju tě. Odepiš. A podpis.
Říkaly totiž mnohem, mnohem víc.
Zbouchnul jsi mě… Hinata!

„Co chceš?“ Zeptal se nevrle, když spatřil svou nečekanou návštěvu. Hinata se usmála. Neupřímně. Sasuke to poznal. Před třemi týdny by si nikdy nevšiml toho, kolik možných úsměvů má, ten když ji jen něco rozesměje, když ví něco, co on ne, když bere život s lehkostí a další, který je prodchnutý špetkou ironie a mnoho dalších.
„Mo-mohla bych u tebe pře-přespat?“ koktala. Zase. Sasuke se na ní podíval. Vypadala… bídně, jako kdyby jí někdo vypustil všechen vzduchu a ona seschle vlála s větrem někam hodně daleko. Poslední paprsky slunce se už schovaly někam daleko na západ. Neměl to srdce nechat ji venku. Pootevřel dveře trochu víc a uhnul na stranu. Vešla s děkovným pohledem v očích.
„Co se stalo?“ ptal se, když si povlékala peřiny v pokoji pro hosty.
„Řekla jsem to svému otci. Vyhodil mě,“ pronesla bez zjevné dávky citů, jako člověk, který někomu sděluje, že koupil kilo rýže. Mučednicky vzdychnul.
„Je to idiot,“ řekl na konec.
„To už vím celých šestnáct let.“

Sasuke seděl v restauraci nedaleko sídla Uchihů, jehož sice byl dlouhodobě jediným obyvatelem, ale teď se mu tam nasáčkovala jedna těhotná šestnáctka. Ironií bylo, že za to její těhotenství on skutečně nemohl. Nechtělo se mu chodit nijak daleko, navíc takhle mohl být co nejdřív doma a mohl zkontrolovat, jestli Hinata nevyvádí nějakou kravinu. Už mu stihla skoro rozbít mikrovlnku, protože si chtěla ohřát vejce a rozmrazit polovinu mrazáku, jelikož ho nechala otevřený. Byla k životu nepoužitelná. Jediné, co zvládla, bylo uklízet. Každopádně teď nemohl nic najít. Seděl v nepříliš pohodlném křesle a čekal. Byla to nuda.
„Ahoj!“ ozvalo se zvesela někde nahoře. Sasuke nemusel ani vzhlédnout
„Proč jsme nemohli jít na ramen?!“ postěžoval si Naruto a sednul si naproti němu.
„Já tě pozval, tak si nestěžuj.“
„A proč si to dělal?“ zeptal se.
„Chtěl jsem se na něco zeptat.“
„Ptej se,“ zašklebil se Naruto. Sasuke ho nechápal. Dopis obsahující jedinou větu mu už musel přijít a on se pořád chová jako… jako… no, jako Naruto.
„Přešla mě chuť, co si dáš?“

Hinata se už před několika hodinami probudila. V cizím domě. A pak si uvědomila, že nemá nic na sebe. Žádné oblečení, žádné spodní prádlo a co jí momentálně soužilo nejvíc žádné jídlo. Sasuke se už před půl hodinu někam vytratil a ona neměla peníze. Vlastně měla, jenže ve svém pokoji, doma, v sídle klanu Hyuugů. A tak ji napadla spásná myšlenka; dojde si pro svoje věci. Cesta jí netrvala moc dlouho a stála před místem, které dlouho nazývala domovem. Nehodlala s toho dělat nějakou extra velkou vědu. Začala šplhat po zdi nahoru, nebylo to složité, když umíte dobře ovládat chakru. Vyšplhala ke svému pokoji. Okno bylo zavřené. A nic nenasvědčovalo tomu, že by se třeba nějakým zázrakem chtělo otevřít. Praštila do něj.
Pak ještě jednou… a silněji. Sklo se roztříštilo. Dírou sáhla po klice a otevřela si okno. V místnosti nikdo nebyl. V šuplíku u svého stolu měla schovanou pokladničku. Vytáhla jí a hodila do kufru. Pak tam naházela nejnutnější oblečení – skoro všechno – a rozhlédla se po místnosti, jestli něco nezapomněla. Zpod polštáře vytáhla deník a z poličky vyndala fotoalbum. Už dlouho ho neotevřela. Ale nostalgii si nechala na jindy. Zapla kufr a zamířila i s ním k oknu.
„Neměla bys tu být,“ ozvalo se za ní.
„Neji?“ zeptala se, „Hlavně to neříkej otci.“
„S jednou podmínkou,“ připustil.
„Jakou?“ Přivřela oči, tohle bylo podezřelé.
„Řekneš mi, proč tě vyhodil.“ Chvíli čekal, a když se mu stále nedostávalo odpovědi. Nadechl se, aby něco zavolal.
„No dobře,“ rezignovala jeho sestřenice, „Jsem těhotná.“
Nejimu klesla čelist, slušně řečeno. Čekal všechno, ale tohle… Vždyť, vždyť to byla Hinata. Ta malá bezvýrazná Hinata, která pořád kníká a koktá. A když se objeví Naruto tak omdlí! A otěhotněla ještě dřív, než on stačil na sex jen pomyslet. Dobře… myslel na něj, ale nikdy ho nepraktikoval. Tohle byla pro jeho ego rána. Chtěl se zeptat, čí to je. Ale už byla v tahu. Pelášila si to zpátky k domu mladého Uchihy.