Nečekaný nepřítel 01 - A lepší už to nebude!

Taková maličký úvodXDD:

Konoha odolává útokům Akatsuki. Naruto o tom stále nic neví. Ale co, když potká osobu, která je všechny řídí? Co když stojí nad oponou ještě někdo a pohybuje jimi, jako s loutkami? Odolá Konoha útoku někoho takového, nebo ne?

***

Byl krásný sluneční den. Ale jak pro koho. Celá Konoha byla ponořena do boje. Celá? Kdeže! Byl to boj proti Akatsuki. No, ač si listová nevedla špatně a nepřátel bylo jenom pár, prohrávala. Zemřelo už mnoho dobrých ninjů a nejen ti. Umírali ženy, muži, ale i děti a starci. A přitom se čekalo jenom na jednu osobu.

Na Uzumaki Naruta.

Na bitevním poli

„Kakashi-sensei!“ růžovlasá dívka přiběhla ke svému mistrovi a kontroloval mu zranění.

„Sakuro, co tady děláš, vždyť máš být v nemocnici!“ Kakashi byl už hodně vyčerpaný, o čemž svědčily i jeho zranění, ale stále se držel při vědomí.

„Tsunade-sama mě poslala hledat a pomáhat přeživším. Takže se počítáte i vy.“

„Ale stejně…“ Hatake to nestihl doříct, protože mu Sakura skočila do řeči.

„Žádné ale, sensei, potřebujete pomoc!“ kopírovací ninja se jí podíval do očí a věděl, že kdyby řekl ještě jedno slovo, tak by ho už ani Tsunade nedala dohromady.

„Fajn, ale Sakuro, dávej na sebe pozor a mimochodem“ přešel s menšími obtížemi k ní co nejblíž, kvůli možnému odposlechu. „Naruto už se vrátil?“
odpovědí mu bylo jen zakroucení hlavou. Povzdychl si.
Bylo mu divné, že tu ten blonďák ještě není. Obvykle se pustí do všeho po hlavě, ale teď….

„No dobře a teď se vrať ke své práci a nezapomeň na sebe dávat pozor, nerad bych za tebe hledal někoho jiného do týmu, stačí, že už jednoho náhradníka máme“ v zápětí si, ale uvědomil chybu.

Podíval se vedle sebe a přesvědčil se o tom, že se nemýlil. Kunoichi měla sklopenou hlavu a vypadalo to, že jen tak, tak zadržuje slzy.

„To sem zas uhodil hřebík na hlavičku“

„Sakuro, už bys měla jít, hodně lidí teď potřebuje tvou pomoc“ Haruno zvedla hlavu, chvíli mlčela a nakonec pouze přikývla.

Vstala a odešla pomáhat ostatním. Kakashi si znovu povzdechl a vrhl se zase do boje.

Někde na hoře Myoboku

Naruto ležel na malé louce a hleděl na mraky. Vůbec neměl tušení o tom, že jeho blízcí právě teď bojují o své životy.

Přemýšlel. Přemýšlel, co se v poslední době stalo. O Sasukem, Asumovi, i o Jirayovi. Sasuke od nich odešel a Asuma s Jirayou kvůli němu zemřeli. Proč to ještě neukončil? Ptal se sám sebe.

„Kvůli Sakuře-chan“ řekl si znova pro sebe.

„Hmm…, měl bych jít trénovat, než mě stařík zas zmerčí“ a jak řekl, tak udělal. Pomalu se začal zvedat.

„Á, Naruto-chan, konečně si už tady. Zrovna sem tě chtěl jít hledat. Je čas oběda!“

Naruto se zastavil v půli kroku a zezelenal.
„Ee…víš co staříku? Já dneska nemám moc hlad, radši bysme měli jít trénovat“ a na důkaz toho o krok ustoupil.

„Ale ne, Naruto-chan, už včera si nic neměl, musíš jíst!“ zatáhl ho dovnitř a posadil ho za stůl. Jakmile náš blonďáček uviděl jejich každodenní jídlo, jako na povel zbledl ještě víc.

„Staříku, ale já vážně nemám hlad!“ Naruto se z toho pokoušel dostat, ale bylo to marný.

„Kde pak,Naruto-chan, jíst se musí“ s těmito slovy mu to začal cpát do pusy. Ať se snažil Naru jakkoliv tu žabí pochoutku vyplivnout, prostě to nešlo. Nakonec se rezignovaně rozběhl k záchodům. Tak moc mu chybí rámen!

Po dosti úmorném odpoledni (rozumějte po 4 chodech a přeplněné záchodové míseXDD) se konečně vydali trénovat. Jako obvykle Naruto musel jenom sedět a nehýbat se, kdešto Fukasaku ho měl za úkol hlídat a popřípadě praštit holí.
Takhle to šlo celý den. Až k večeru se Fukasaku rozhodl, aby toho pro dnešek nechali. Naruto se zmohl jenom na lehké přikývnutí a odploužil se do „svého domu“.

Jako obvykle se kolem půlnoci probudil a vyšel ven. Chtěl zase začít trénovat, ale mezi stromy zahlédl pohyb.

Ignoroval to a vyvolal klona. Mezi sebou pak bojovali dalších několik hodin. Pokračovali by dál, ale zaslechli nějaké zašustění. Naruto to nebral v potaz a bojoval dál.

Zrovna chtěl udělat kombo, když v tom uslyšeli další zašustění. Tentokrát mnohem blíže k nim. Než se Naru, ale stihl otočit, kunai zasáhl jeho klona, který s hlasitým „puf“ zmizel.

Jinchuriki na nic nečekal, vzal si do ruky shuriken a otočil se, co nejrychleji mohl. Mezi stromy stála osoba v černém plášti s kapucí přes hlavu.