Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //11. část//

11.- Nejistota
„Naníííí, dattebayo?!“ vyhrkneme nastejno a zklamaně přejíždíme očima krámek.
„Je mi to líto,“ ošije se stařík a začne dělat dva rameny.
„Tak si sedneme někam jinam,“ povzdechnu si a pohlédnu na Naruta, který se ještě nevzpamatoval z toho, že jeho oblíbená restaurace pro jeho velectěný zadek neposkytuje ani jedno volné místo.
„Tak fajn-ttebayo,“ řekne sklesle, nicméně si od staříka s radostí vezme rameny, které nám zabalil s sebou.

Sedneme si ven na nějakou lavičku a pustíme se do ramenu.
„Uhzm, Sasukééé!“ křiknu s plnou pusou, když ho zahlédnu, jak zachází do jedné z ulic. Nechám ramen ramenem a doběhnu ho.
„Sasuke!“ Vesele ho obejmu. „Kam jdeš?“
„Domů,“ odvětí jen, ani se na mě nepodívá.
„Proč jsi dneska tak... zaražený?“ zeptám se ho posmutněle.
„Nejsem, takhle se chovám vždycky,“ opáčí a dál pokračuje v cestě domů, i když se mu věším na ramena.
„Ale ke mně ne! Ke mně jsi vždycky takový... milý,“ zabručím a stoupnu si vedle něho.
„Tak dneska nebudu.“
„Proč?“
Uchiha se zastaví a koukne na mě skrz přivřené oči. Vždycky se mi ten pohled líbil, ale teď nahání husí kůži, je až moc chladný. „Narumi, já prostě nevím, jak se k tobě mám chovat. Jestli tě nahlásit Tsunade za to, že špehuješ nebo tě jen od rána do večera vodit po Konoze a nepustit z objetí..“ povzdychne si.
„Špehuju?“ řeknu opatrně.
„Ano, tenkrát, když nám Tsunade dala za úkol tě pozorovat, jsi byla na střeše.“ Už si vzpomínám! Vždyť mě tím přeci vyhrožoval u toho jezera, kde jsme se pak dali dohromady!
„No... Nešpehovala jsem tam. Jen jsem se tak válela, protože tam bylo teplo a...“
„Narumi,“ povzdechne si znova.
„Hn?“ brouknu a mám chuť mu skočit okolo krku, zároveň mi však něco říká, že jsem v pěkném průšvihu.
„Vůbec se v tobě nevyznám. Jsi moje dobrá kamarádka... Ne, něco víc než kamarádka, ale jindy mám zase pocit, že jsi někdo cizí a nezamýšlíš s námi nic dobrého.“ Upřeně mi pohlédne do očí.
Začínám ten rozhovor nenávidět! Zároveň však sklopím oči. Jak jen ráda bych mu řekla, že má pravdu, že s nimi vážně nic dobrého v plánu nemám, ale nemůžu! „Proč cizí?“ vytlačím ze sebe nakonec.
„Třeba... Jak jsme trénovali. Jak jsi se držela toho kůlu. Vždyť síly máš dost, ale ty jsi se prostě jen pustila a pak se málem utopila. A když jsme byli na tom molu, tak jsi se zase rvala jak nějaká šelma. Proto se v tobě nemůžu vyznat,“ vysvětlí a já se zamyslím. Má pravdu; na tom molu jsem se ho snažila nějak umlčet a pak se to jen zvrtlo a s tím kůlem, nechtěla jsem použít chakru, proto jsem se pustila a radši se skoro utopila, takže jeho pocity chápu.
„No... Na tom molu jsi mne zaskočil a na ten kůl jsem vylézt nemohla, protože to bylo moc vysoko a mě výšky paralyzují, strašně se jich bojím,“ vyhrknu rychle první, co mě napadne.
„A co jsi teda dělala na tý střeše?“ řekne ledově a do jeho očí se vrátí podezíravost.
„Nešla jsem až k okraji, proto jsem se nebála-ttebayo!“ zašklebím se, protože cítím, že se mi navrací má jistota.
Sasuke ale nic neřekne. „Musím jít,“ vysouká ze sebe po nějaká době ticha a rozejde se směrem domů. Já mu vrazím letmou pusu na tvář a chvíli se za ním koukám, neotočí se ani jednou.
Pohlédnu na nebe, začíná se stmívat a já se vrátím zpět k Ichiraku ramen. Naruto už tu není, nečekaně.
Dvě hodiny se potuluji Konohou a sleduji, jak postupně lidi zachází do svých domů. Když už je skoro tma, vyjdu nepozorovaně z vesnice a zamířím si to k místu, na kterém jsem se Sasukem strávila předešlou noc.
Když konečně vydupu ten kopec, posmutním. Sasuke tu samozřejmě není. Sednu si ke stromu a zadívám do dálky. Na obzoru už je obloha temně černá.
Po několika minutách se mi zavřou oči a já usnu...