Sakura a její kluci 01. – Otázka rozchodu

V tomhle příběhu se Sakura často baví se s vým vnitřním hlasem, někdy k němu mluví nahlas, ale někdy jen v myšlenkách a proto jsem je rozlyšila: Vnitřní hlas a Vnitřní hlas Sakury
,,Už se nevrátí.“
,,Nikdy.“
,,Vadí ti to?“
,,Už ne… mám přeci tebe.“
,,Miluji tě Sakuro.“
,,Já… taky tě miluju.“ Růžovovlasá dívka se opřela o svého přítele a nechala se jím objímat.
,,Sakuro, vzpomínáš si na naše první setkání?“ přerušil chlapec slastné ticho.
,,Vzpomínám.“ Usměje se dívka a zamžourá na tvář svého milého osvícenou paprsky zapadajícího slunce. ,,Jako by to bylo včera. Přišel jsi do akademie a tvářil jsi se jako největší ninja, ale všichni z tebe měli jen srandu. Vždycky z tebe všichni měli srandu a nikdo tě nechtěl uznat. Ale tebe měli… jsi správný kluk a to mi nikdo nevymluví.“
„Jo srandu. Spíš mě nikdo neměl rád. A nejvíc ty. Pořád jsi mi nadávala i když jsi na tom byla skoro stejně.“ Radostný smích prořízl ospalou pohodu. Pár na střeše si vyprávěl vzpomínky.
,,A pamatuješ jak jsi se o mě vždycky bála? Vždy jsem pak od tebe schytal nějakou ránu.“
,,Neměla jsem tě ráda…“ usmála se dívka.
,,A já tebe vždycky.“ Chlapec se k dívce naklonil a políbil ji na rty. Ten krásný pocit však zkazila jedna myšlenka. Něco je špatně. Tohle přeci nemohu, směju se tu, vyprávím si o dávné době. Vždyť se snažím zapomenout. Je tohle správné? Takhle mu ubližovat? Lhát mu? Sakuro, přiznej si to nikdy jsi na Sasukeho nezapomněla. Ta vzpomínka na poslední sbohem v tobě žije příliš živě. I když už je to půl roku, nikdy jsi doopravdy nezapomněla. Miluješ ho Sakuro? Řekni Miluješ ho? Ptala se sama sebe káravě a sama sebe taky obhajovala. Já nevím. Mám ho ráda, ale jen jako přítele… ale dokážu ho milovat. Dokážu… Pak jí hlavou problesklo strašlivé zjištění. Nikdy to nedokážu. On mi nedokáže pomoci zapomenout. Nedokážu ho milovat… Sakura se bolestně zadívá do veselých modrých očí…
,,Musím domů.“ Řekla rychle a zvedla se z prašné střechy. Než její přítel stačil jakkoli zareagovat, byla už pryč.
Dny míjeli jeden druhý a vtíravá otázka lásky vždycky přerušila tak krásné chvíle. Proč mu nemohu také s čistým srdcem říct ,,Miluji tě“?
Pak musela odejít, bez důvodu, bez rozloučení, vždycky odešla a doma se pak sama sebe ptala: Proč?
A pak nastal ten osudný den. Den který změnil životy obou a den který se měl dál opakovat.
Jdi za ním ne? nabádal Sakuru vnitřní hlas.
,,Nemůžu!“
Ale něco přeci udělat musíš.
,,Jo musím“
Ale co chceš dělat?
,,Já nevím. Říct mu to. Asi mu to řeknu.“
Jo? A jak prosím tě?
,,Třeba mu to napíšu, je mi to jedno, ale už se s ním neuvidím.“ Řekla rázně Sakura a sedla si za stůl. Ze zásuvky vytáhla papír a tužku a… Zarazila se.
Tak co budeš dělat? smál se její vnitřní hlas.
,,Nevím. Já… fakt nevím.“
Hmm, ten tvůj miláček to asi vyřešil za tebe, slyšíš? Upozornil hlas a Sakura se zaposlouchala.
,,Jo… mám velký hrad a ženu svou mám rád. Mám kytici růží a k tomu snad i…“ Sakura se musela smát tomu falešnému zpěvu.
Směješ se. První optimistická věc za dnešní den.
,,Jo, ale na jak dlouho?“ zeptala se Sakura a zase propadla do své temné nálady.
,,Musím to napsat.“ Řekla najednou.
Zase ten hloupý dopis? A nechceš raději počkat až sem příjde?
,,Ne. Já nevím.“ Sakura schovala hlavu do dlaní a propukla v pláč. Mísilo se v ní tolik pocitů a v ani jedno se nevyznala. Počkat v jednom přeci: On není ten kterého miluje a dál mu ubližovat nedokáže.
,,Sakuro! Halo! Jsi tady? Sakuro mám pro tebe jednu zprávu… Co se stalo?“ modrooký chlapec se zastavil ve dveřích když spatřil svou přítelkyni plakat.
,,Víš já… musím ti něco říct…“ slyšela Sakura svůj hlas jak promlouvá k chlapci stojícímu u dveří.
,,Musíme to skončit. Já vím že jsem to říkala, ale nikdy tě nedokážu milovat, moje srdce to nechce…“ slova se ji zadrhávala v hrdle a hlas se jí třásl. Po tvářích jí stékaly stejně velké slzy jako teď jejímu příteli. ,,Odejdi prosím. Já už tě nechci nikdy vidět.“ Zašeptala tiše.
,,Ale Sakuro…“ i jemu se hlas třepal.
,,Vypadni!“ rozkřikla se Sakura. Pak už slyšela jen dopad něčeho na zem a bouchnutí dveří.
A toho krásného půl roku je pryč.
,,Co je to?“ zeptala se sama sebe Sakura při pohledu na nádhernou kytici a pozlacenou krabičku. Tiše přišla k ní a zvedla ji ze země. ,,To ne…“ vzdychla Sakura a po tváři se jí skutálela nová slza. V roztřesené ruce v krásné krabičce se leskl stříbrný prstýnek se dvěma malými kamínky a uvnitř bylo vyryto: Naruto a Sakura navždy