Vzpomínka která se těžko hledá

„Ech, jak trapně to skončilo ?“ Muž přešel ke stolku, na něm stál malý deník. S bolestmi zvedl zraněné ruce a deník otevřel. Vlastně to ani deník nebyl, spíše pouze prázdná kniha.
„Říkal mi ať tam něco napíšu…“ Pousmál se a otevřel šuplík. V něm byly hromady papírů a propiska. Tu zvedl, a posunul si k sobě židly.

Strana první, pomyslel a nic ho nemohlo napadnout. Začal listovat vzpomínkami.
Měl začít útěkem nebo narozením. Či zkoumáním lidí nebo útokem na vesnici.
„Mám to…“ Zajásal a napsal přes celou stranu. „JEDEN PROHNILÝ ŽIVOT!“
„Tak jméno deníku mám a teď na další stranu…“ Otočil list a opět se ponořil do vzpomínek.

Zpoza dveří se ozývala bitva. Každý výbuch, rána nebo řev mu odpočítávala život.
Následně se ozvalo zaskřípání dveří ale hlukot se pomalu přesunul jinam.

„Tak, smrt se mi vyhnula, zase..“Pousmál se nahlas a napil se sklenice vody která ležela opodál. „Měl bych tady napsat na sklonku života něco hezkého,..“
Zamyslel se.
Nic hezkého neprožil. Dokonce ani ne první lásku. Vlastně vše co v životě udělal bylo něco co někomu ublížilo.
„Ach, sensei, proč jsem to udělal?!“Zařval na celou místnost. Nikdo ho neslyšel.
Přešel do brekotu. Hlavu položil na deník a slzy zmáčely stránky.

Ozvala se další salva výbuchů. Zvedl hlavu a rozhlédl se.
„Proč umírají jiní, když můžou zabít pouze mě?“Zašeptal a už se pomalu zvedal když ho vyrušil otřes celé místnosti. Hlavou se otočil k deníku.
„Musím ale něco napřed napsat...“ Opět vzal propisku a začal psát. Na jednu stranu napsal velké „D“, na další stranu „Ě“., dále „K“,“U“,“J“... Ozval se výbuch a dveře byly vyraženi.
Do místnosti vletěl bělovlasý muž. Hruď měl probodlou dvěmi meči. Na hlavě mu tekla krev, ruce měl zlámané a jeho výraz absolutně bez citů.
„Omlouvám se....“ Řekl a začal padat k zemi. Pisálek k němu přišel a do ucha mu řekl.
„Ne! Já se omlouvám...“
Bělovlasý muž se naposled usmál a zemřel.
„Kvůli mě zemřel, a ještě se mi omluvil....“ Pomyslel a přešel ke psaní. Poslední tři stránky vytrhl.
„Nebudu děkovat za smrt,..“ Sykl a začal psát na novo. „O“, „M“, „L“ , „O“ , „U“ , „V“ , „Á“ , „M“ .... „S“ , „E“ , „!“
Položil propisku a knihu zavřel.
„ A teď....“ Řekl a přešel ke dveřím. Ty vedly na chodbu která se rozbíhala na všechny strany.
„Jaké to hnusné místo...“ Řekl a z druhé strany se na něj rozeběhl blonďatý muž.
„Teď konečně zemřu, už neuniknu...“ Muž se k němu už přibližoval ale do cesty se mu připletl jiný muž. Ten dostal ránu modrou koulí do břicha. V bolestech odlétl na zeď a zemřel.
„Naruto, opět mě někdo ochránil...“ Zasyčel muž a Naruto se podivil.
„TY BASTARDE!“ Zařval a probodal ho hozenými kunaii.
Muži to bylo jedno, v krvi a bezvládně se přibližoval ke své smrtce.
Další salva, a další člověk se postavil do rány.
„Další muž co kvůli mě zemřel....“ Muž se dal do běh. Byl už u cíle.
Ucítil bolest, záda mu praskala, hruď se svíjela a hlava třepala.
Spadl a ležel v agónii. A přitom hledal ve vzpomínkách jakoukoliv dobrou věc co kdy udělal.
Až při posledním mrknutí si na jednu vzpomněl. Na svoji smrt.

Jeho smrt byla jediná dobrá věc co kdy udělal. Jeho smrt bylo to co měl udělat již dávno.

Smrt pro něj nikdy nic neznamenala. Lidí kolem něj umíraly pořád. Umírání viděl každý den, několikrát.
Smrt se pro něj stala běžnou věcí jako rozsvícení lampičky u stolku, jako spláchnutí záchodu nebo mrknutí oka.
Ale nyní byla smrt jediná hezká vzpomínka co měl. Přál si aby ji zažil víckrát. Aby odčinil vše co udělal.
Přál si trpět, a ne zemřít v jediném okamžiku. A to mu dalo sílu.
Vstal a všichni byly v šoku. Dostal další ránu a opět padl k zemi.
Opět vstal a dostal další. Každá ho bolela ale on věděl že to bude jediné co může udělat aby uklidnil svoji duši.
Vytrpět to co všichni okolo – vytrpět si smrt!

„Dostává rány ale neútočí...“Ptal se sám sebe Naruto. Dívka vedle něj se zamyslela.
„Co to dělá?“
Lidé okolo se dívaly jak se zvedá a padá a pořád dokola.

Nyní by věděl co by napsal do deníku, ale už nemohl odběhnout a poté se vrátit.
Tohle byly poslední okamžiky jeho života které trpěl z vlastní vůle.
Inu, zvláštní muž.