Zkoušky lásky 08 Speciálek

Došli jsme s Gaiem k veliké pískovité jeskyni obklopené hlubokým lesem.
Rozprostřela se kolem nás tma a nebylo tu žádné světlo. Snad to takhle nebude celou cestu.

„Yuki…“ začal Gai, ale než stačil doříct, z jeskyně vyšli dva ninjové a za nimi, pak mladý muž, který na nás volal.
Přistoupil až k nám a poplácal Gaie po rameni.
„Vše už je hotové,“ Gai kývl, „to je Yuki?“ obrátil se ke mně a celou si mě prohlédl. Schovala jsem se za Gaie, protože mě to znervóznilo.
„Gai, kdo to je?“ zašeptala jsem.
„Ty si nepamatuješ? To je Minato… byl tu i minulý rok.“
Takový hezký! Jak to, že si na něho nepamatuji?

„Jsi ještě krásnější, než když jsem tě viděl naposledy… je to vůbec možné?“ pousmál se a pak nás zavedl do jeskyně, která se mi nelíbila!
„Už přišel Kakashi?“ Optal se Gai a Minato pokrčil rameny. „Nevím, ještě tu není, ale asi se spíš někde zdržel.“
Začínala jsem mít strach. Co když na zkoušku úplně zapomněl? Co když zapomněl na mě?

Když jsme zašli do jedné z temných chodeb, zmizel z dohledu východ a sním i to slabé světlo, které přicházelo z lesa.
Jediným zdrojem viditelnosti byly hořící louče, zavěšené na zdi po stranách jeskyně. Vypadalo to tu tak strašidelně, že jsem se pořád krčila ke Gaiovi, navíc tu byla zima a já byla jen malinko oblečená, aby mi nic při zkoušce nepřekáželo.

Prošli jsme úzkou chodbou a před námi se objevila veliká místnost, kterou osvětlovaly kamenné nádobky s ohněm.
„Jsme tu,“ založil ruce Minato a natáhl ke mně ruku, „Yuki, pojď sem.“
Nakročila jsem k němu, ale nevím, co mi ještě Gai říkal, vnímala jsem jen tmu, ohnivé plameny a ticho… naprosté ticho. „Vidíš tu holubici?“ přitiskl svou tvář na mojí a prsty ukázal na místo, kde se tyčila malá zlatá soška, která ozařovala vše kolem. Kývla jsem.

„Je postavená na vrcholku brány.“ Pousmál se a vrátil se zpátky ke Gaiovi.
Chvíli se spolu o něčem bavili a já stále pozorovala zlatou holubici. Byla mým cílem a až budu procházet bludištěm, budu se podle ní řídit, takhle bych měla co nejdřív dojít k bráně. Možná to nebude tak těžké.
„Yuki, tady máš kopí a pamatuj si, tygr s modrým příveškem nese klíč od brány a tygr s růžovým má klíč od klece s živou holubicí, kterou pak musíš vypustit. Dřív si pro tebe nemůžeme přijít.“ Předal mi můj učitel kopí. SAKRA! Úplně jsem na tygry zapomněla.

Gai mi sevřel ruce. „Ty to zvládneš.“
„Jdi a nezapoměň být tichá!“ Minato mě táhl za sebou k vchodové bráně. Tak moc se mi tam nechtělo, ale snažila jsem se tvářit, že se nebojím. K čemu mi to je, když se klepu i před Tsunade. Kdyby ona byla převtělená do jednoho z tygrů, nepřežil by ani jeden.
Naposledy jsem se před vchodem do bludiště otočila, jestli tam stojí Kakashi. Nebyl tam…

Brána za mnou se zavřela a teď už jsem tu byla jen já a čtyři divoké kočky. Ododlaně jsem tichými kroky procházela kolem vysokých stěn. Na holubici jsem stále ještě viděla. Přede mnou byla chodba bez odboček doleva nebo doprava. Až na jejím konci vedla vlevo. Začala jsem tiše utíkat a pravidelně kontrolovala holubici. Připadalo mi, jakoby se stále nepřibližovala. Byla na tom samém místě, jako před chvílí.

Pomalu jsem se vydala k nádobce s ohněm a chvíli se rozmýšlela, kam dál.
Rozhlížela jsem se po stranách a měla jsem na vybranou ze tří možností. Jít stále rovně, nebo se vydat do prava nebo…
„Ah!“ z levé chodby se ozvalo hlasité zadunění a pak tygří řev.

Zůstala jsem vyděšeně stát na místě a nemohla se pohnout. Slyšela jsem, jak se ke mně blíží. Rovně jít nemůžu, vzdálila bych se od té protivné holubičky a pak bych se už nemohla vrátit, do prava… ano tam! Ne, kruci, tam ne, blíž je postavená chodba vlevo, to už můžu klidně jít tygrovi naproti. Kam teď?
Opřela jsem se o zeď a snažila se nedýchat. Bylo tu tak veliké ticho, že i tlukot srdce by mohl kočku přivolat.

Zachvěla jsem se a vyčkávala, kdy si mě tygr najde a skočí na mě. Po stěnách bylo tolik stínů, všude se mihotaly plamínky z nádob s ohněm a jak mám poznat, jestli nějaký z nich nepatří tygrovi?
Nemusela jsem čekat dlouho… zleva vyšla mohutná divoká kočka. Připadala jsem si proti ní, jako ubohá malá myška.

Hned si mě všimla a namířila ke mně. Vrčela na mě a pak mi hlasitě pohrozila. Asi si usmyslela, že budu její večeře, vlastně snídaně. V ruce jsem sevřela kopí a přistupovala k ní. Nebudu čekat, až na mě skočí, musím se jí postavit. Když jsme se k sobě dostatečně přiblížili (aby mě mohla zabít) napřímila se a já čekala, že zaútočí jako první. Začala chodit kolem mě a pak přiškočila blíž a chtěla mě drápnout tlapkou. Vyhýbala jsem se jejím útokům a snažila se jí zasáhnout kopím, ale nemohla jsem se k ní už víc přiblížit. Stále kroužila kolem mě a pak na mě skočila. Zavřela jsem oči a svalila se na zem a ucítila ukrutnou bolest na pravém boku a tlak, který nechtěl ustat. Snažila jsem se uklidnit. Kočka ležela na zemi a na mé pravé ruce. Nemohla jsem s ní nemohla pohnout a všude okolo byli krvavé stopy. Když jsem pracně vysoukala svojí pravičku, chytila jsem se za pas. Krev mi zabarvila oblečení a najednou jsem cítila tu otupělou bolest. Asi mě zasáhla, když mě povalila na zem. Uskočila jsem stranou a dávala pozor, aby na mě už znovu nevyskočila. Nehýbala se, tiše a opatrně jsem přistoupila k ní. V břiše měla zapíchnuté kopí. Zabila jsem jí? To není možné!

Teprve teď jsem si všimla obojku s růžovým váčkem na jejím krku. Přiklekla jsem a lehkým trhnutí jsem oddělila přívěšek od obojku. Omotala jsem si ho kolem ruky a látkou zastavila krvácející pas. Najednou jsem pocítila lítost. Vychovali jí, vycvičili jí, aby sloužila jako nástroj, při plnění zkoušek. Trpěla, dokud se nestala silnou, aby pak někoho zabila nebo zemřela sama. Nelíbilo se mi to! Ale když jsem se na to ptala Gaie, řekl, že tygři jsou vychovávaní v zajetí, aby sloužili k získání síly, stejně jako hadi, při minulých zkouškách.

Opatrně jsem tygra obešla a opět se rozhlédla po chodbách.
Doleva se mi jít nakonec nechtělo, půvdně jsem se chtěla vydat tudy, ale když odtud přišel ten první tygr… Takže mám na výběr, buď doprava nebo rovně. Něco mi říkalo, abych šla rovně, takže jsme se automaticky vydala doprava. Moje instinkty mě vedou vždycky jen a pouze do ještě větší šlamastiky, než ve které jsem.

Chodbou jsem šla neuvěřitelně tiše. Tiskla jsme se ke zdi a doufala jsem, že už nenarazím na žádného tygra. Což je blbost, protože Zkoušky nedodělám, pokud nezískám i modrý přívěšek. Každou chvilku jsem se zastavovala a poslouchala okolní zvuky, jenomže jsem slyšela pouze svoje vlastní, k smrti vyděšené srdce.

Po nějaké době jsme začala cítit, že se chodba stáčí do spirály. Pokud se nepletu, o tomhle mluvil Gai. Pokud se mi to jen nezdá, jdu správnou cestou. Šla jsem stále chodbou, dál a dál, když v tom jsem konečně dorazila na konec.

Chodba ústila do menší místnosti s ohromnou bránou ve tvaru tygří hlavy. Měla bych cítit radost, že jsme se konečně dostala sem, jenže já místo toho cítila strach.
Přímo před bránou se totiž rozvaloval zlatý tygr s modrým přívěškem na krku. Měl zavřené oči, zřejmě spal. Rychle jsme se schovala zpátky do chodby a doufala, že tygr nezpozoroval mojí přítomnost. V hlavě mi to šrotovalo. Usilovně jsem přemýšlela, co mám dělat dál. Pokud bych tam vtrhla, tygr si mě všimne a roztrhá mě na kousky. Na druhou stranu tím, že tu budu jen tak stát, taky nic nevyřeším.

A pak mě něco napadlo. U nás v rodině je používání jakéhokoliv ninjutsu zakázané, moji rodiče mě učili pouze taijutsu. Ale i přesto jsem minulý rok na Zkouškách neodolala a nějaké to jutsu se naučila. Kakashi mi tehdy pomohl zvládnout nejvyšší stupeň klonové techniky. Jen doufám, že jsme to za ten rok nezapomněla, protože pokud ano, bude ze mě večeře.

Rychle jsme začala soustředit chakru a vytvářet svůj klon. Šlo to ztěžka. Byl to klon zemské podstaty, stínové jsem nezvládla. Klon pomalu nabíral mojí podobu a já se mezitím snažila mu dát všechny jeho schopnosti. Po několika vteřinách byl konečně hotový.

Podala jsem své dvojnici kopí, které jsme měla v ruce a kývla na ní. Pochopila. Vřítila se do místnosti a uhodila kopím do země, aby na sebe upoutala tygrovu pozornost. Tygr zvedl hlavu a vstal. Ozval se uši drásající řev. Sledovala jsem, jak tygr skočil po klonu. Byla to jen setinka vteřiny, takže mě ta rychlost hodně překvapila. Naštěstí ale klon splnil svůj úkol.
Tygrovi odpadl od krku modrý řetízek a já se zaradovala. Klon se mezitím snažil bojovat s tygrem, ale bohužel neměl moc štěstí. Tygr po něm drápl rukou a klon zaječel. Bezva, vychází to přesně podle plánu, klon je dobrý, ještě se nerozplynul.

Opatrně jsem se k té dvojici přiblížila, abych nenápadně sebrala řetízek ležící poblíž. Jen co jsme ho konečně uchopila, už jsem couvala. Všimla jsem si, že tygr po mě hodil kotkem oka, ale naštěstí se na mě nevrhl. Asi vyděl, že couvám směrem k bráně, takže si myslel, že nemám kam utéct. To se ale spletl.

Otevřela jsem modrý přívěšek a vyndala malinkatý klíč. Odemkla jsem velkou bránu a ještě se podívala po tygrovi. Z mého klonu tekla krev. Měl úplně rozdrásané břicho. Uvědomila jsem si, že se za chvíli rozplyne, déle už to nevydrží.

Vběhla jsem do místnosti za bránou a první co jsem spatřila, byla klec s holubicí. Raději jsme se ještě rozhlédla, jestli tady na mě nečeká další z tygrů a když jsem se ujistila, že ne, už jsem odemykala i tu klícku. Holubice naštěstí vyletěla ihned. Prudce jsem si oddychla, Zkouška je za mnou. Koutkem oka jsem zavadila k bráně a na zádech mě zamrazilo.
Stál tam ten zlatý tygr a díval se na mě. A díval se hladově. Pusu měl od falešné krve, takže vypadal ještě strašidelněji. Zděšeně jsem vyjekla. Chtěla jsem utéct doprava, ale to už na mě tygr skákal. A tentokrát jsem neměla ani kopí. Tygr mě zalehl a pak jsem ucítila prudkou bolest v druhém, levém boku. Vykřikla jsem bolestí a brzy jsem se ocitla v obležení prázdnoty…

Se zavřenými víčky a nesmírnými potížemi se pokouším pohnout s čímkoli, ale nic necítím. Snažím s narovnat hlavu, která ztěžkla a vrátila se zpátky na polštář. Konečně jsme odklopila nehybná, olověná víčka. Jsem tu sama? Nikoho neslyším. A kde to jsem? Podepřela jsem se rukama a jakmile jsem se chtěla posadit, těžce jsem se svalila zpátky, do měkkého lůžka. Duní mi v hlavě a ztěžka se mi dýchá, nemohu hýbat rukama a když konečně něčím pohnu, bolí to. Co se stalo?

Zkouším se podruhé posadit a tentokrát to vyšlo. Pak se s úžasem a zděšením dívám na odřené a roztrhané ruce, které patří asi mě.

Po tváři mi začali stékat slzy. Snažně jsem zvedla pravičku a dotkla se líčka. Opatrně se rozhlížím kolem sebe. Pokoj je docela maličký, napravo prosvítá oknem světlo do celé místnosti, vedle lůžka, na kterém ležím je malý stolek, na kterém je váza s rudými květinami a v levém koutku jsou dveře. DVEŘE!!! Měla bych odtud utéct. Vždyť ani nevím, kde jsem, ani co se stalo, natož kam půjdu... ale musím pryč. Odvrátím tedy oči a zkouším se pohnout s dolními končetinami, ač je stále necítím. Jsou moje! Tak musí poslouchat!

Nakonec se mi podařilo pohnout i s levou nohou a to by snad mohlo stačit, abych se něčeho uchytila a postavila se. Vysoukala jsem se z lůžka, podepřela se za dřevěný stoleček, který stál poblíž a postavila se na koberec.

Opatrně jsem zkusila jsem udělat krůček a povedlo se. Ještě pár kroků a mohla bych dojít až ke dveřím. Pustila jsem se stolečku a chvíli stála na místě. Zatočila se mi hlava, neudržela jsem rovnováhu a s bolestným kvílením jsem se svalila na podlahu. Chtěla jsem začít křičet, ale nemohla jsem promluvit.

Těžce a s veškerým úsilím, které mi zbylo jsem vzhlédla k pravému pasu a spatřila rudou skvrnku na slabých, skoro průsvitných šatech. Snad to není krev? Co se to stalo? Proč krvácím?
Oči se mi zalily slzami....

Chvíli jsem zůstala ležet na studené podlaze přede daleko ode dveří, doku jsem neuslyšela kroky. Blížili se....
Rukama jsem se snažila posouvat blízko k lůžku, ale už bylo pozdě.
Kroky byly tak hlasité, dokud nakonec neutichly.
„Yuki...“ polekaně jsem se přikrčila k lůžku, když do pokoje vešel nějaký muž. Přiskočil ke mně a vzal mě do náruče.

„Co to děláš Yuki! Mohla jsi si ublížit!“ položil mě na lůžko. Pak ke mně natáhl ruku a já se schoulila, co nejdále od něho. Kdo to je? Chce mi ublížit? Jako kdybych nebyla už dost roztrhaná!
„Co to děláš Yuki?“ posadil se na postel a chytil mě za ruku.
„Kdo je Yuki?“ optala jsem se a vytrhla mu ji ze sevření.
„Nehraj si se mnou.“ Pousmál se muž s podivnými bílými vlasy, ale pak jeho výraz zvážnil.

„Ty mě nepoznáváš? Yuki!... to jsem já Kakashi!!!!“ přisedl si blíž a nečekaně mě políbil na rty.
„Co to děláte?! Nechte mě být! Neznám vás, nikdy jsem vás neviděla!“ odvrátila jsem tvář od
muže a rozplakala se.
Sále si mě vyděšeně prohlížel. Připadalo mi, jako by přestal dýchat.
„Kdo je Yuki?“ pípla jsem mezi vzlyky, ale muž zůstal nehybně sedět. Pak vstal a odešel dveřmi, kterými přišel.
Začala mě opět bolet hlava. Co se stalo? A kdo je Yuki????

Poznámky: Osmičku jsme chtěli napsat delší (Osmička je také mé šťastné a nejoblíbenější číslo ^-^), omlouvám se, že to bylo tak dlouho, než jste si to mohli přečíst, ale měli jsme maličko zákazů a jiných věcí, které nám v tom bránili a navíc je asi o něco nudnější než ostatní dílky, neobjevila se tu romantika, ale v příštích dílcích se máte na co těšit ;*