Vítej doma, … ehm…, synu 01

Neříkej, že umíráš.

Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, a to i přestože jsem doufal, že mne někdo cestou zastaví, abych se zdržel. Neměl jsem náladu zrovna teď po tak těžké misi poslouchat, co mi má matka chce před smrtí říct. Řekl jsem si, že ji stejně nebudu poslouchat. Seskočil jsem před dveře našeho domku, zastrčil jsem si pramen vlasů za ucho, srovnal oblečení. Potom jsem konečně vešel do domu. Poklekl jsem k jejímu lůžku: „Matko, doufal jsem… věřil jsem, že to není pravda, ale doktor mi řekl, že už opravdu umíráte.“
Celou dobu jsem měl skloněnou hlav, takže mi vlasy zase spadly do obličeje, čímž jsem zjistil, že příště si je upravovat bude na nic. Zvedl jsem hlavu, abych se na ní podíval. Překvapilo mě, když jsem ji viděl, jak se na mě šklebila.
„Jen se nedělej! Vím, že si konečně oddechneš. Dokonce se divím, že jsi vůbec přišel. Už vím, zajímá tě, co jsem zanechala.“
Tohle na mě teda bylo moc. V duchu jsem se viděl, jak jí na onen svět ještě pomáhám. Vydechl jsem, abych se uklidnil a vyhnal představu o jejím škrcení. Snažil jsem se vypadat zasaženě jejími řečmi: „Matko, to není pravda. Co si o mě myslíte? Já nejsem rodinný zrádce, jak to vypadá.“
„Mlč! Nechci poslouchat tvé lži těsně před smrtí. Chci ti dokázat, že i přesto, že jsi takový budižkničemu, jsem se o tebe starala ne z povinnosti, ale protože jsem tě měla maloučko ráda.“
Zvedla ruku a ukázala jak maloučko – opravdu málo, tohle málo by se mi vešlo jen taktak mezi zuby. Měl jsem dojem, že se mě snažila rozbrečet. Chtěl jsem odejít a nechat ji pomalu umírat a tak jsem se zvedl, ale zadržela mě její ruka. Pohlédl jsem na ni a s ohromením jsem zjistil, že té stařence, která kdysi bývala jednou z nejkrásnějších šlapek v okolí a neměla v sobě mnoho citů, stékaly po tvářích slzy. Znovu jsem se tedy posadil.
„Než umřu, musím ti něco říct. Když jsi byl malý, ptal jsi se na svého otce a já ti řekla, že ho neznám. To není pravda. Tvůj otec nežije v okolí Bleskové ani nějaké nám blízké vesnice. On žije daleko odtud v Ohnivé zemi, ale ve své vlastní vesnici se také moc nezdržuje. Najdi ho, je jeho povinností, aby tě vychovával, i když už jsi na to velký. Mohl by ti pomoct s výcvikem, je totiž taky ninja.“
Myslel jsem, že snad špatně slyším. Moje matka si pamatovala, který dědek ji zbouchnul a navíc to vypadalo, že to nebude ten odnaproti.
„Ale on už bude určitě dávno mrtvý a navíc tvůj popis jeho pobytu mi moc nepomůže.“
„Určitě není mrtvý. Hledej muže jménem,“ rozkašlala se, takže jsem zbytek neslyšel. Od úst jí stekla kapka krve.
„Cože? Nerozumím vám.“
„Jmenuje se – kašly, kašly - … Jiraya.“