Kamarád

Pozoruji tě tak dlouho a ty o tom nemáš ani nejmenší tušení. Jak bys taky mohla? Své nádherné rozzářené oči máš jen pro něj. Nadšeně hltáš každé jeho slovo. Tvůj veselý smích dává všem najevo, jak moc šťastná jsi.
Změnila ses. Změnila ses od té doby, co jsi s ním. Jsi sebevědomější. Je na tobě znát, jak moc jsi jeho pozornost potřebovala. Jak moc jsi potřebovala jeho uznání. Vždycky to tak bylo. Všechno jsi dělala proto, aby tě on uznával. Chtěla ses stát silnější. Tvrdě jsi trénovala. Ve svém úsilí jsi byla neúnavná. Každý si toho všimnul, včetně něj.
Já tě ale uznával po celou dobu. Vždycky jsem si tě vážil a vždycky mi na tobě strašně záleželo. Divila by ses, jak moc. Před mýma očima jsi sílila den co den. Pomáhal jsem ti, jak jsem mohl. Snažil se tě povzbudit po neúspěchu… oslavoval s tebou úspěchy… utěšoval tě v neštěstí… podporoval v tvrdé práci… tak, jak to má správný kamarád dělat…
Kamarád…
Sám nevím, kdy se tohle změnilo. Kdy jsem si doopravdy všiml, jak úžasná bytost jsi. Najednou jsem byl jako ve snu. Ve snu, ze kterého jsem se nechtěl probudit. Každý společný trénink… každá společná mise… všechno ve mně vyvolávalo nepopsatelnou radost. Znamenalo to, že budeme spolu.
Při každém pohledu na tebe se mi rozbuší srdce, jako kdybych uběhl maraton. Každý tvůj úsměv je jak slunce, které mě zahřívá. Tvůj jasný zvonivý smích, který mě nutí se smát s tebou. Tvůj něžný pohled, který je jak motýlí pohlazení.
Nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné. Že je možné, aby mi na někom tak strašně záleželo… abych někoho tak moc miloval. Ale je to možné. Každý den, kdy tě vidím, si uvědomuji, že tě miluji víc, než jsem tě miloval včera. A vím, že zítra tě budu milovat ještě víc než tě miluji dnes.
Sám se musím smát, jak uboze mi moje vlastní myšlenky zní. Cos to se mnou provedla? Víš vůbec, co jsi se mnou provedla? Máš aspoň tušení?
Jak tak na tebe zdálky koukám, tak asi ne. On tě objal a přivinul k sobě. Nechala ses a je na tobě vidět, že nikde bys nebyla radši než teď v jeho náručí. Víš, jak moc žárlím? Jak moc přemáhání mě tohle stojí?
Tiše zatínám pěsti a nutím se být od vás co nejdál. Vím, že nemůžu nic říct. Nemůžu, protože by sis to vyčítala. Byla bys nešťastná a to já nedovolím. Nedovolím, aby sis vyčítala to, že jsi šťatsná.
Na jednu stranu jsem šťastný, že jsi šťastná ty. Že se ti splnil sen. Jsi s tím, koho jsi milovala možná ještě dřív, než ses narodila.
Ale zároveň to strašně bolí. Bolí to, vidět tě po jeho boku. Opětované kradmé stisknutí ruky. Polibky, když si myslíte, že vás nikdo nevidí. To, jak se červenáš, když ti něco tiše pošeptá… to všechno strašně bolí.
Pomalu zakroutím hlavou a pohlédnu na jasné modré nebe, které se vůbec neslučuje s mou náladou.
„To by stačilo…“ zašeptám sám pro sebe.
Pohlédnu na svého nejvěrnějšího společníka, který mi vždycky stál po boku a kývnu hlavou.
„Jdeme, Akamaru.“