Jinchuuriky: Kapitola první - Pronásledovatelé

Cesta byla tmavá, ačkoliv na obzoru pomalu začínalo svítat. Zadíval se tím směrem, a neustával v rychlém běhu. Okolní krajina mu nepřipadala nijak bezpečná. Napravo tekla řeka, nalevo byly ostré kameny. Cestu samotnou lemovaly stromy, a okolo byly pláně s občasnými uskupeními stromů, jinak jen plochá krajina. Žádné místo k úkrytu, který nutně potřeboval najít.
Už dlouhou dobu nespozoroval žádné pronásledovatele. Že by se mu poštěstilo, opravdu ztratili jeho stopu?
Na chvíli ho zdánlivá blízkost naděje odpoutala od sledování okolí, vzápětí si to ale uvědomil a vrátil se do reality. Ne, nesmí si dovolit doufat. Pokud ztratili jeho sopu, stále ji mohou znovu nalézt, naděje mu v takovémto případě nepomůže. Ale...kam vlastně běží? Ve Skryté Listové by se to těžko vysvětlovalo. Přeci jen, je uprchlím ninjou, co vyvraždil vlastní klan. I když by ho ti paprikové, co jí velí, přeci jen museli vyslechnout...koneckonců, mohli za to oni.
Uvědomil si, že už se znovu ztrácí v úvahách, a přestává dávat pozor na okolí. Jak dlouho vlastně už běžel? Měl dojem, že je to věčnost, ale na útěku byl druhým dnem. A ještě ho čekala dlouhá cesta.

Náhle zaslechl zapraskání větvičky a něčí tiché usyknutí: „Sakra!“
V tu chvíli vyrazil vpřed ještě rychleji než předtím. Sledovali ho, ale on si to neuvědomil! Byl tak naivní...jak by ho mohli nenajít?
Jeho pronásledovatelé si nyní už byli vědomi, že je spozoroval, a neskrývali nadále svoji přítomnost. Za ním se objevilo několik postav v tmavých pláštích s červenými mraky. Stejné pláště, jaký měl i on. Uchiha se ohlédl, aby zjistil, proti komu všemu stojí. Poznal Hidana, Kakuza a měl dojem, že Kisameho, ačkoliv ten mu z očí rychle zmizel. Když vzhlédl, uviděl nad sebou poletovat bílé stvoření. Jak si ho předtím mohl nevšimnout? Držel se Deidara tak vysoko, nebo to byl ve skutečnosti on tak neopatrný?
Snažil se nezmatkovat, dál hledal. Okolo něj se náhle mihlo něco bílého, ačkoliv to i přes všechna jeho očekávání nebyl jílový tvor. Ale chakru to mělo. Na okamžik tu bílou věc pozoroval. Byl to obyčejný papír.
Konan?! I ona? V tom případě...ne, Vůdce tady určit není...
Uskočil, když se okolo prohnalo jakési papírové tornádo, které se ho snažilo pořezat.
„Hej Konan, snaž se víc! Stačí mi jen jedna kapka!“ pořvával na ni zezadu Hidan.
„Drž hubu, pitomče! Prozradils plán!“ obořil se na něj ještě za běhu Kakuzu. Itachi vzápětí znovu uskakoval před hejnem bílých papírů. Do cesty se mu vřítilo pár jílových stvoření. Ihned je všechny probodly shurikany, a z následného dýmu se vynořil rychle mizející Uchiha.
Ze strany se k němu přihnala další bílá věc, v tutéž chvíli zezadu vyrazila vstříc uprchlíkovi i kosa se třemi čepelemi a dvě ruce na dlouhých, tlustých černých nitích. Uchiha se ušklíbl, Kisameho útok poznal hned, a červeně planoucíma očima vysledoval v okamžiku budoucí dráhu všech v jeho přítomnosti. Bez zjevných problémů skočil na vršek Samehady a vyskočil do vzduchu. Jedna z Kakuzových rukou, snažíc se nevrazit do překvapeného Kisameho, zablokovala útok Hidanovi kosy; bělovlasý ninja okamžitě spustil obvyklou salvu nadávek na Kakuzovu stranu, a v zápětí schytal od maskovaného ninji pořádnou ránu.
„Ty v*le, co to děláš? Máš zmlátit jeho, ne mě!“ vztekal se dál, když vyskočil zpátky na nohy a hnal se dohonit ninji, kteří před ním získali právteřinový náskok.
Itachi zavrtěl hlavou. Takhle to nejde. Neustále uskakoval před útoky všech, sotva stačil uhnout všem Konaniným papírům, a pomalu mu docházeli shurikany a kunaie, kterými by probodával Deidarovi bomby. Na okamžik zavřel oči. Když je znovu otevřel, dostal jeho Sharingan jiný vzhled, než obvykle.
Mangekyou Sharingan!
Když se obrátil, prvně si obhlédl situaci. Kakuzu proti němu vysílal znovu své ruce, Hidan je doháněl, Konan plula ve vzduchu vedle nich a chystala se k dalšímu útoku. Kisame běžel po řece vedle a formoval pečetě. Deidara zamířil prudce vzhůru, chystaje se na nějaký další útok. Za nezbytné tedy považoval odstranit prvně Kakuzu. Otevřel oči naplno a pohlédl do těch Kakuzových. V té chvíli ho uvěznil v temném světě Uchihova genjutsu.
„Mangekyou...?!“
Itachi stál proti němu.
„Ano. Z toho se nedostaneš.“

Ačkoliv to jejich spolubojovníkům připadalo jako vteřinka, kdy jen hleděl z jednoho na druhého, pouze dva z nich si uvědomili, co se děje, když Kakuzu náhle padl bez hnutí k zemi. Konan se okamžitě rozprchla na všechny strany, Uchiha neměl nejmenší šanci přivést ji do genjutsu. Kisame který znal, stejně jako Itachi, útoky svého bývalého parťáka nazpaměť, okamžitě zastavil a odvracel od Itachiho zrak. Hidan, který to naprosto nepochopil, hleděl na Kisameho.
„Co to děláš,ty ustrašená přerostlá rybo?!“
„Nedívej se mu do očí!“
„Cože zas?“ Teď už se musel otáčet vzad.
„Říkám, abys se mu nedíval do očí! Skončíš jak Kakuzu!“
Hidan se na okamžik zastavil očima na svém parťákovi. Vlastně nikdy neviděl, že by ho někdo takhle složil. Takže to Itachi bere vážně. Nicméně...
Hidan se děsivě usmál.
Dívej se, Jashin-sama! Obětuju pro tebe jednoho z posledních Uchihů!
Okolo Itachiho se prohnala další vlna papíru ještě rychleji než předtím. Itachi ji dál sledoval očima, Konan útočila vždy, když znovu schromáždila své součásti dohromady. Ačkoliv, právě v tom byla lest. Itachi si to neuvědomil, ale mohla útočit bez ustání. Právě, když sledoval vlnu, která mu letěla vstříc, zezadu se přihnal jeden zrádný papírek a řízl ho do tváře, vzápětí obrátil směr letu vzad.
Ne...! Itachi se ohlédl, a vrhl po letícím kousku papíru kunai; papír se mu ale vyhnul, jakoby ho viděl, a dál pokračoval na cestě k Hidanovi. Byla tedy jediná šance, že by zablokoval Hidana...
Vzápětí se k němu od řeky přiřítila spousta vody, sformovaná do dračí hlavy. Itachi si jen letmo uvědomil, co dělá, když zvedl ruku, voda se obrátila zpět na Kisameho, kterého to šokovalo natolik, že okamžik nebyl schopen řeči.
Co se stalo? Nechápal.
Itachi se v duchu usmál. Tříocasý...díky.
Proud vody smetl Kisameho ještě dál, než už byl, a neustával, ochoten nepustit ninju ze svých spárů. Nesl ho po proudu dál a dál, až ostatním ninjům naplno zmizel ze zorného pole. Dokonce i Konanin papír to odplavilo pryč, Hidan tedy dál hleděl jen na zem, snažíc se sledovat cíp Itachiho pláště a podle něj i útočit. Ne že by to mělo valný výsledek.

Itachi se rozběhl ještě rychleji, ačkoliv si byl jistý, že takhle rychle už to moc dlouho nepůjde. Zezvrchu se k němu právě řítil Deidara, v čele své ptačí vybuchující letky. Jen se mihl vzduchem když seskakoval z ptačích zad, a vzápětí už všichni jeho jíloví ptáčci narazili do země, či přímo do Itachiho. Deidara se vítězoslavně usmál, ale vzápětí musel skrývat překvapení, když Itachi vystoupil spoza kamení nalevo.
„Klon,“ řekl jen, když blonďáčkovi pohlédl do očí, a vzápětí se i Deidara octl v tom podivném světě.
„Kde...“ pohled se mu vrátil k Itachimu, stojícímu oproti němu. „Genjutsu, un?“
Itachi tentokrát už nic neřekl, namísto odpovědi se všude okolo vytvořily nesčetné klony. Deidara se stova stihl rozhlédnout, když zaútočily.

Když se v bezvědomí k zemi sesunul i Deidara, prohnala se okolo znovu rudá kosa. Itachi rychle uskočil, a znovu se rozběhl, nestačil už ale s nesmrtelným držet stejné tempo, takže ho Hidan pomalu, ale jistě doháněl. Uvědomil si, že je to používáním Mangekyou, ale co teď mohl dělat? Měl by snad použít i Amaterasu...
Okolo se znovu prohnalo hejno papírů. Itachi, ačkoliv se Sharinganem, nestačil se vyhnout všem. Tentokrát ho pořezalo hned několik, a všechny se v rychlosti rozletěly k Hidanovi, ten nejbližší okamžitě sevřel v ruce. Konan, znechucená, jak Hidan s částí jí samotné zachází, se seskládala o kousek dál, což byla asi její největší chyba – sotvaže pohlédla na Itachiho, z Hidanova pohledu padla k zemi v jediné vteřině, stejně jako předtím. Hidan si konečně uvědomil, že jakmile je tu sám, bude to o něco těžší. Musel si tedy pospíšit. Kosa proletěla vzduchem zpět, Hidan ji chytil za ostří a řízl se do dlaně, ze které na zem odkapávala jeho krev. Itachi okamžitě začal s ručními pečetěmi, jelikož na něj nesmrtelný ani nepohlédl. Hidan si blížícího se nebezpečí v podobě obří ohnivé koule všiml na poslední chvíli, ale s mírně osmahlým pláštěm se z toho dostal. Itachi znovu zvedl ruku, voda zareagovala okamžitě, a začala se kupit do velké koule, která vzápětí zamrzla. Hidanovy se rozšířily oči údivem. Věděl, že Uchiha používá ohnivé techniky, ale o tomhle nic netušil. Tříocasého, kterého Uchiha z jejich sochy vpečetil sám do sebe, když utíkal, nepokládal za rozumné vysvětlení.
Ihned začal s malováním dalšího obrazce, oheň zničil ten poslední. Sotvaže dokončil dvě strany trojúhelníku v kruhu, už musel uskakovat před ledovou koulí, která se prohnala okolo a snažila se ho odhodit do vody. Hidan uskočil a přejel jazykem po okraji papíru, slízl Itachiho krev, kdyby k tomu už neměl příležitost. Potom začal rychle rýsovat další znak, ale znovu ho z jeho místa vyhnala poletující kopa ledu. Takže, o několik málo chvil později byla země okolo posetá spoustou nedokončených obrazců. Právě v té chvíli se k nim znovu přihnal Kisame, počítaje padlé (v bezvědomí, nikoliv mrtvé ) . Při zjištění, že bojuje už jen Hidan a jak vypadá země okolo, docela mu došlo, co se děje. Oproti tomu nechápal, jak může Itachi mávat ve vzduchu ledovou koulí.
Hidan právě dokončoval další obrazec, když se k němu rozletěla ledová koule. Už by se chystal uskočit, kdyby se před něj nepřihnal Kisame a neroztříštil ji Samehadou. Itachi neskrýval překvapení. Vůbec si nevšiml, že přišel.
Kisame hleděl dolů, odhodlán nepohlédnout Itachimu do očí. Itachi znovu začal rychle pečetit. Neměl jinou možnost, i když nechtěl svého bývalého parťáka zranit, musel. Po jeho zradě byl Kisame odhodlán ho zabít. Nesl to očividně ještě hůř než šéf, kterému Itachi mimo jiné ukradl Tříocasého...takže to nesl opravdu dost špatně.
Proti dvoum z Akatsuki se řítila další ohnivá koule, Hidan dokončil Jashinův znak a postavil se doprostřed s úmyslem Itachiho okamžitě zabít, Kisame si na pomoc přivolal další vodu, kterou ale Itachi mávnutím ruky odvolal. Kisameho něco takového znovu naprosto vyvedlo z míry, stihl už jen před sebe postavit Samehadu (což mu zrovna moc platný v tomhle případě nebylo), když do něj ohnivá koule narazila. Následný výbuch ohnivé koule odklonil z rány i Hidana, který si místo srdce probodl břicho. Itachi v tu chvíli zaúpěl a sprostě zaklel, když si uvědomil, co se stalo.
Hidana samotný výbuch odhodil na kameny nalevo, které se na něj s očividným zaujetím sesypaly a uvěznily ho v kamenném sevření.
Itachi se dlouze nadechl. Zvládl to, prozatím jsou všichni v bezvědomí, s Kisamem netušil, jelikož ležel v ohořelém hábitu bez hnutí na zemi se Samehadou už bez obvazů. A Hidan...byl momentálně neschopný dalšího pronásleování. Itachi se otočil a seč to šlo, zamířil pryč, držíc si ruku na krvácející ráně. Uvažoval, jestli stihne najít vesnici i s nemocnicí dřív, než bude pozdě, ale nedělal si klamné naděje. Jeho šance na únik teď mnohonásobně klesly. Zaťal zuby, zrušil Mangekyou Sharingan a rozběhl se vpřed. Mohl si riskovat vyrvácení, ale ne zůstat v jejich blízkosti.

Po pár desítkách minut měl dojem, že okolí už víc rozmazané ani být nemůže. Náhle ale u cesty něco uviděl. Obzor už ozářilo ranní slunce, když přišel blíže, zjistil, že je to nějaká dívka. Rusovlasé děvče staré přibližně dvanáct let. Dýchala, zdálo se snad, že by jen spala, ačkoliv byla také v bezvědomí.
Stiskl svou ránu o něco silněji. Jeho čas se krátil, a to hodně rychle. Měl snad jinou možnost? Široko daleko sice nebyla žádná vesnice, ale až by zemřel a Tříocasý unik ven, způsobil by hodně škody.
Rozhodl se, nebyla jiná možnost.
Udělal několik pečetí, skončil na pečeti tygra a posadil se vedle dívky. Opřel hlavu o kmen stromu a pohlédl na východ slunce. Co mu probíhalo hlavou, věděl jen on. Začal ale s jutsu, Tříocasý v podobě chakry se začal přemisťovat z jeho těla do dívčina. Nebude to trvat dlouho, s Jinchuuriky jim to vždy trvalo tak dlouho proto, že se vzpírali. On přijal svůj osud. Nebál se zemřít.

Poslední stopy chakry Tříocasého zmizely v dívčině těle, Itachi se dlouze nadechl. Přinutil se znovu otevřít oči, pohlédl na devče vedle něj. Tušila vůbec, co se teď stalo? Určitě ne. Mohl jen doufat, že nikdy nepotká nikoho z Akatsuki. Prohlédl si její tvář, celkový její zjev.
Děvče mělo dlouhé, rudé vlasy a světlou pleť. Bylo obléklé v červeném, a ve vlasech mělo žlutou mašličku, nepřirozeně otrhanou.
Co když jí právě zničil život? Co když právě změnil špatný osud? Co když na ještě horší? Tolik otázek ho v tu chvíli napadlo. Cítil se vinen za osud, který tu dívku čekal, ačkoliv ho sám neznal. Z posledních sil otřel ze své rány trochu krve a přejel zkrvaveným prstem po její tváři. Sharingan v jeho očích pohasl.
Snad...ti to pomůže přežít...
Usmál se, a potom oči zavřel. Jeho dech ustal. Poslední jeho myšlenka směřovala až daleko do konohy, k člověku, který ho paradoxně nenávidí ze všech nejvíc.