Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 14.

„Uvidíš, všechno bude zase v pořádku..“ ujišťoval Hokage svou ženu. Sám tomu příliš nevěřil, ve skutečnosti byl nervózní a co hůř, nejistý.

Když nastupoval do funkce Kageho, sliboval si – a potají mnul ruce- , že bude mít klid. Že bude prvním Hokage, který nebude muset řešit zásadní otázky, vést své lidi do válek, či bojovat proti takovým organizacím, jakou byli Akatsuki. Vlastně, když nastupoval do Úřadu, Konoha byla v té nejlepší možné situaci. Chtělo by se říci ideální. Nejsilnější žijící Shinobi ve svých řadách, největší protivníci poraženi s minimálními ztrátami- pokud se tak dalo označit úmrtí Godaime a několika skvělých Jouninů, Země Ohně byla stabilizována, ostatní Vesnice klonily hlavu před mocí Listu… Vše bylo v tom nejlepším pořádku.
A teď… Nešlo mu snad o to, že se blížila velká nepříjemnost… on byl prostě pohodlný, líný, a ačkoliv svou funkci zastával více než skvěle, ve skutečnosti jen málokdy přišel do styku s opravdovou tvrdou mravenčí prací Úřadu Kageho. Tu obstarávali jeho úředníci a rádci.

Strčil ruce do kapes. Nechtěl dát najevo své znechucení či obavy, ne před ní, přesto byl až nezdravě zakaboněný.
Všimla si toho.
„Bude?“
„Jistě… Udělám pro to vše… i když je to strašná pruda…“
Sevřel pěsti v kapsách. Už jen proto, že mu Naruto chce vzít jeho pohodlný a doposud poklidný způsob života… zamete s ním, i s jeho nohsledy…
„Nikdo si nebude zahrávat s Listovou. Nikdo. A… hlavně… zrada Listové nesmí nikomu projít. Nikdy. Sakra… ach jo…“ posteskl si, když si uvědomil co práce mu to zase přinese. Otočil se na Temari.
„Je to možný? Je to možný, abych byl tak líný??? Mně se vůbec ani nechce přemýšlet, natož tak do rána připravit rozkazy a strategii. Nemluvě o tom, že za chvíli svítá…“
Přisedl si k ní na postel. Sevřel její dlaň ve své a s výrazem spráskaného psa jí hleděl do očí.
„Ach jo.“
„Bratr Ti pomůže… A hlavně. Kankurou. On je, no, on je občas ťulpas,“ pousmála se, „ale jestli se Ti může někdo rovnat v plánování a intrikování, je to on.“
„Co? Jaké intrikování,“ zakřenil se, „Strategie, miláčku, to je strategie.“
Zvedl se. Popošel k oknu a hleděl na obzor.
Už bylo možné vidět první náznaky svítání, nebe zlehka přecházelo v tmavě modrou barvu a svit hvězd pomalu ustával.
Opět povzdechl, dnes snad po dvacáté.
„Divná noc…“
Přemýšlel, co všechno se stalo za posledních 48 hodin a nevěřícně sumíroval fakta, která mluvila jasně… Válka.

„Předevčírem byla mou největší starostí slepá místa na mapě, dnes jsme ve válce… A navíc… ten zmetek je na svobodě.“ Ulevil si, když si vzpomněl na díru v zemi, kam kdysi pohřbil Hidana.
„Možná bys neměl jednat zbrkle. Co Ty vlastně víš? Proč hned válka? Vždyť jde jen o jednoho Jounina a pár jeho přívrženců, proč si myslíš, že je to hned válka?“
„Znám ho. Jestli to došlo až k tomu, že se otočil ke Konoze zády, dotáhne to až do konce. Temari, opakuji, znám ho. Jestli si zamanul zničit Listovou, nebo mě, nepřestane dokud se tak nestane. Je to jasné. Buď my, nebo On.“
„Nevím, kde bereš tu jistotu. Ale asi je lepší se opravdu připravit a počítat se vším. Ale dokud nezjistíš víc, půjde to jen těžko…“
„Hmmm… Naštěstí máme toho cizího shinobi.“ Zvedl hlavu vzhůru a díval se do stropu. „Vlastně je přímo nad námi. Se Sakurou.“
Usmála se…
„To abys ho nechal raději rychle převézt… Jestli se probere a Sakura bude u toho, vymlátí z něj duši…“
„Řekl jsem jí, o co jde. Jakmile bude vzhůru, vezme si ho do parády Ibiki.“

BUM

Najednou se ozvalo tlumené tupé žuchnutí, jako by něco spadlo na zem.
Shikamaru se lekl a trhl hlavou.
„Co to?“
Přiskočil k otevřenému oknu. Snažil se co nejvíce vyklonit a zahlédnout tak, co se děje nahoře. Najednou se otevřelo okno nad ním a ozvalo se tlumené „Byakugan!!!“
Shikamaru nechápavě a nevěřícně mrkal, když kolem něj proletěl stín a dopadl přímo pod něj na zem.
„Neji!!!!“

Postava se ohlédla.
„Sbohem… A hodně štěstí. Budeš ho potřebovat.“
„Neji!!!“ Shikamaru zoufale křičel do tmy, nicméně už zde nebyl nikdo, kdo by mu mohl odpovědět. Neji Hyuuga, člen Rady Starších, jeden z nejlepších Shinobi, jaké kdy Listová měla, zmizel ve tmě.
Shikamaru byl duchem mimo…
Bolestivě dopadl na zadek, to jak se nevědomky zhroutil a dosedl na zem. Nevěřícně zíral do zdi, neschopný jakýchkoliv myšlenek.
„Neji…“
Pomalu mu vše docházelo… Na rameni… Neji měl někoho přes rameno… A byl to muž…
Byl zcela vyděšen… Polykal na prázdno a horečně těkal očima.
„Tak Neji… I on, doposud opora Listové…tak… kam? Kam? Kam až tohle všechno šahá??? Co se tu sakra děje? Kdo ještě?“

Najednou jakoby ho někdo polil ledovou vodou. Vyskočil, ohlédl se na svou ženu na pozdrav a vyskočil oknem ven. Opět začal fungovat. Dokonce víc než skvěle. Mozek mu pracoval na nejvyšší otáčky a chladně analyzoval situaci, ve které se ocitl.

„Nemá cenu burcovat posily… Kdoví, kdo v tom jede taky…“přemýšlel v duchu, „ Kdoví, kdo všechno…Když Neji, tak kdokoliv. Ne, tohle musím vyřešit sám… má zátěž, musí nést to tělo… ještě ho doženu, ale… kudy… jedině snad… Kiba. Shino. Ne, Kiba. Ne, ten byl vždy Narutův přítel. Shino. Ten je věrný. Ne. Shinovi vždy až nezdravě záleželo na tom, zda ho Naruto uznává. Tak Shino taky ne. Ale jak ho budu moct sledovat? Ino? Ne. Sakura je mimo. Jen doufám, že ji Neji nezabil. Snad ne. Chouji. Ne, tomu sice věřím, ale teď je mi k ničemu. Kankurou… Kankurou a jeho sledovací loutky, o kterých mluvil.“
Na chvíli se zastavil…
„Co když… Gaara byl Jinchuuriki. Obdivoval Naruta, byli vždy nej přátelé… A jak se ho Gaara pořád zastával… Ale Kankurou… Ne. Co když… komu věřit? Co ted? Kdo? Kdo?“
Náhle mu svitlo. Sumíroval polohlasem…
„Někdo bez závazků. Někdo, kdo Narutovi nic nedluží. Někdo, kdo nezná cenu přátelství. Někdo, kdo nemá potřebu se družit. Někdo, kdo nemá slabost pro Naruta. Někdo, kdo nemá city. Někdo, kdo má skvělé techniky pro sledování… SAI!“

*******************************************************************************

Pozoroval ho ze tmy, které ale rapidně ubývalo. Na východě bylo zřetelně vidět svítání. Spokojeně, -pokud mohl onen pocit správně posoudit- sledoval Hokageho. Vše zatím klapalo podle JEHO plánu.
Skvělá příležitost. Potřebuje ho. Slyšel to. Slyšel své jméno…
Opatrně nahmatal svůj meč na zádech, levou rukou se ujistil, že má na stehně dostatek svitků i štětce.
Vyrazil. S pružností a ladností tygra prudce skočil a neomylně se blížil ke svému cíli.

BŘINK!!!!

Saiův meč se střetl s na poslední chvíli taseným Shikamarovým kunaiem.
Hleděli si do očí. Sai jako vždy, bez jakéhokoliv projevu citu či emocí hleděl nezaujatě prázdným pohledem. Spíše nežli situace ho zajímal výraz očí Shikamara. Se zájmem jej pozoroval.

Je labilní. Všiml jsem si toho poprvé, když jsme šli po Sasukem a bojovali se Zvučnou pětkou. Nesnese pomyšlení, že by nedokázal vést své lidi, nebo že by jeho lidi nechtěli akceptovat jeho vedení. Bojí se nezdaru. Neumí bojovat vůlí. Zhroutí se jako domeček z karet, když ho zmáčkneme na správném místě. Když ho dokážeme rozhodit. Když u něj vyvoláme pocit nezdaru, zrady, jeho neschopnosti vést. Pokud to klapne, Shikamaru bude zpola poražen hned dnes v noci. Dopijte v klidu svůj čaj. Ty, Neji, běž pro něj. Ty, Saii, ho budeš konfrontovat. Vím, že je u Temari. Takže… Drž si svou pozici. Víš, co máš dělat. Já jdu pro naše další přátele… Vyhrajeme, -totedajó.

„Přesně jak jsi řekl…“ pronesl Sai polohlasem, když se nabažil zoufalství a děsu v Shikamarových očích. „Stále se mám co učit, ale tohle asi už chápu…“
„Saii…“ hlesl Hokage. „Ne…“ hlas se mu chvěl.
Sai se naklonil ještě blíže, jejich čela se téměř dotýkala navzájem.
„Jsi sám, Rokudaime. A již brzy umřeš. A již brzy padne celá Listová. On si pro Tebe přijde. Ale ještě předtím Ti odvede pod nosem všechny, o kterých si myslíš, že jsou Tvou oporou. Protože… jsi tak naivní, jsi hloupý, nevidíš, co se děje. Nevíš, do čeho ses dostal. Ale již brzy to poznáš….“
Přenesl váhu na levou nohu a pravou bolestivě zasáhl Shikamara pod koleno. Byl to zvláštní pohled.

Rokudaime Hokage byl zhroucen na kolenou, třásl se po celém těle emocemi-vztekem ale hlavně zklamáním, byl v šoku, třeštil zrak, a poněkud smířen čekal na ostří, které mu dopadne na krk. Nad ním stál jako ztělesnění pomsty Sai, ve svém černém oděvu vypadal v šeru svítání jako ten nejmocnější protivník, kterého Hokage doposud potkal.
Sai se sklonil k jeho uchu a zašeptal: „Jsi sám, Naro.“
Prudkým úderem jej uhodil jílcem na temeno.
Shikamaru padl v bezvědomí na studenou zem.
Sai ho pozoroval. Bylo by to tak jednoduché…
Zakroutil hlavou… „Ten je Tvůj, Naruto.“
Zmizel.

*******************************************************************************

Slunce bylo již v polovině své dopolední trasy, když se věci daly konečně do pohybu. Ruch ulic utichl, všichni napjatě sledovali shromáždění menší armády v centru Vesnice. Lidé si rozebrali ta nejvhodnější místa, seděli na střechách, v oknech, mladší dokonce na komínech i v korunách stromů. Všichni napínali zrak a stříhali ušima.

Naruto, ten opravdový (xD), přecházel spokojeně přes nádvoří a prohlížel si své Shinobi. Byli všichni po zuby ozbrojeni, ve velmi efektních uniformách, které budily díky svým barvám a spoustou poutek, kapes a jiných praktických chráničů dojem zabijáckých elitních Shinobi. Oni jimi ve skutečnosti byli. Byla to jeho elitní skupina. Trénovaná jeho vlastními klony. Ve skutečnosti každý Shinobi Stínové Vesnice byl trénován jeho klonem, tito ale podstoupili ten nejintenzivnější a nejlepší výcvik, jaký jim mohl poskytnout. Každý měl svého Naruto-sensei, každý byl trénován ve svém vlastním chakrovém elementu, svém oboru. Narutovy klony jim pomohly vyvíjet svá vlastní jutsu, svá vlastní bojová komba. Rozvíjel jejich vlastní talent. Učil je správnému boji, nejen fyzicky, ale hlavně je naučil bojovat vůlí, myslí. Vštěpil jim své zásady, předal jim jeho vlastní vůli nikdy se nevzdát, nikdy neustoupit. Bojovat do posledního dechu. Klidně protivníka trhat zuby, bojovat nehty. Ale nevzdat se.
Byl spokojený. Devadesát nejelitnějších bojovníků jeho vesnice, kromě Sadako a Ranmara - které učil sám osobně bez asistence klonů - a Stínové Devítky – družiny bojovníků, které měl pro jiné, speciální účely - , stálo připraveno a odhodláno položit svůj život za jejich věc. Za věc, kterou jim Naruto, jejich vůdce, přislíbil. A oni mu bezvýhradně do jednoho věřili.

Stoupnul si před ně na piedestal, aby mu všichni dobře rozuměli…
„Vesnice ukrytá v Písku. Váš cíl.“
„Daikage – sama sensei!!! Proč ne Listová?“
Pousmál se. Byl spokojený. Od začátku je učil ptát se. Přemýšlet. Vyzvídat. Být samostatnými…
„Kazekage a jeho bratr, plus pár dalších písečných Jouninů je v Listové. To nechceme… Váš úkol je jednoduchý: Chaos. Co největší zmatek v ulicích Suny. Všichni víme, co je náš hlavní cíl. Lépe toho dosáhneme, když přinutíme Gaaru a jeho lidi k návratu domů. Proto… donuťme ho. Vtrhnete do Písečné a nebudete hledět napravo ani nalevo. Kdokoliv se objeví v bojovém úboru, toho napadněte. Ale! Nechci ani jednoho mrtvého civilistu, rozumíte mi?“
„Hai!“ ozvalo se devadesát souhlasných zvolání.
„Nechci žádný masakr. Ani válku. Ta nebude, to zařídím já, promluvím s Kazekagem, až bude po všem. Jen je potřeba odlákat ho z Listové. Tohle není vyhlášení války, tohle je jen manévr. Ve skutečnosti je již na cestě do Listové i Písečné dostatek našich lidí, kteří mají své speciální úkoly. Šířit falešné zprávy, demoralizovat obyčejné obyvatele, klamat politické představitele, a tak dále. Vaše úloha v tomto plánu je jednoduchá. Pomůžete tím podpořit zvěsti, které se již touto dobou šíří po celém okolí…
Je tu nová síla. Síla, která drtí Písečnou, a jediný, kdo to může zastavit je Kazekage Gaara a jeho bratr, Kankurou. Musí se vrátit domů, nebo je vše ztraceno… Rozumíte?“
„Hai!“
„Jste naše chlouba. Dal jsem vám vše, co jsem doposud mohl. Umíte věci, o kterých se jiným ani nezdá. Jste elita, kterou nikdo nezastaví. Odchází vás devadesát, očekávám, že se vás stejný počet vrátí. Stejný počet, živých a zdravých. Aspoň trochu teda, myslím, tak nějak v celku… -totedajó.“
Shinobi se tlumeně rozesmáli, dovolilo jim to trochu ulevit si od napětí, které s nimi lomcovalo. Všichni byli horliví, nedočkaví, všichni chtěli dokázat, že patří mezi ty Daikageho nejlepší. Žádný z nich necítil strach nebo nejistotu, byli si vědomi svých schopností a velmi dobře věděli, jak s nimi naložit.
„Až se vrátíte, bude naše věc v pohybu. Počítejte s tím, že v budoucích dnech si moc neodpočinete. Proto dobře rozvažte, kolik chakry bude zapotřebí, abyste byli připraveni znovu kdykoliv vyrazit do boje. Záleží jen na vás, za jak dlouho srazíme Konohu na kolena.“

Pomalu vykročil směrem ke svému Úřadu, když se ještě náhle zastavil a otočil se prudce zpět na své muže.

„Věřím vám! Nezklamte mě. A nejen mě. Nezklamte ani našeho nového Feudálního Pána, který dnes dorazí!!! Všechen náš lid, který zde našel domov a sen! Všichni na vás spoléháme!“

Vesnicí se rozlehl náhlý bouřlivý řev, to jak těch pár obyvatel, kteří slyšeli vše, začalo provolávat slávu a zbytek se přidal, aniž vlastně věděl proč. Ale šlo o něco velkého. Všichni věděli, že dnešním dnem začíná nová etapa jejich života, který doposud moc šťastný nebyl. Ale všichni hleděli vpřed a všichni stáli za jediným mužem…

„Rozchod!!!“

„Hai!“