Ukrytá ve Snech: kapitola 06 - Hádky s kočkou

Kde to jsem? Proč je tu takové ticho? Jsem mrtvá? Elišce se hlavou honily otázky, na které nedokázala odpovědět. Pomalu s námahou otevřela oči. Proč je tu taková tma? Co se děje? Kde je nahoře a kde dole? Rozhlédla se. Všude, kam dohlédla, se táhla nekonečná tma. Zjistila, že pohybovat se může volně, ale necítila žádnou gravitaci. Vydala se dopředu. Doufala, že nezačne bloudit v kruhu, ale tady si nemohla být ničím jistá. Pomalu se kolem ní začaly rozsvěcovat bílé tečky, vypadaly jako hvězdy.
„Eliško?“ náhle se za ní ozval známý hlas. Překvapeně se otočila.
„Jirko! Co tady děláš?“ nadšeně se mu vrhla kolem krku.
„Asi jsem musel usnout, tohle nevypadá jako nemocnice,“ rozhlédl se.
„Nemocnice?“ podivila se a pustila jej, aby mohl mluvit.
„Byl jsem se za tebou podívat a poslední, co si pamatuju, je, jak si beru z automatu kafe a sedam s nim na lavici.“
„Za mnou? Já jsem v nemocnici?“
„Jo, už dva dny. Ale že se mi o tobě bude zdát, jsem opravdu nečekal,“ usmál se.
„Co se stalo? Já si jen pamatuju, jak se na mě řítil elektrickej kabel a pak jsem se probudila…“ nechtěla mu říct, že ve světě Naruta, anime moc neměl rád. „Někde úplně jinde… A tam jsem bojovala…“ vysvětlovala rozrušeně.
„Uklidni se, to se ti jen zdá,“ něžně ji objal. „Po tý nehodě s tim kabelem tě odvezli do nemocnice. Teď ležíš v nemocniční posteli na JIPce, a až se probudíš, já tam budu.“
„Jenže… co když se neprobudim? Co když mě v tom snu zabijou?“ vyděsila se.
„Neboj, budeš v pořádku, budu se za tebe modlit. Tvoji rodiče taky věří, že se uzdravíš.“
„Děkuju ti.“
Mladíku, vstávej, tohle neni hotel.
„Asi se mě snaží probudit,“ řekl zklamaně. „Zatim se měj. A uzdrav se,“ usmál se, políbil ji na čelo a začal pomalu mizet.
„A-ahoj,“ jen toto stihla říct, než zmizel úplně.

Probudila ji bolest v celém jejím těle. Ještě než otevřela oči, jí bylo jasné, že ji někdo nese a docela spěchá. Nejprve se snažila vnímat jen ostatními smysly, ale tak trénovaná nebyla, takže musela použít i zrak. Nii Yugito ji nesla na zádech a rychle běžela po lesní cestě. Eliška toto místo nepoznávala, usoudila, že se nachází v Zemi Blesku a míří do Skryté Oblačné. Nevědomky se pohnula.
„Tak už seš vzhůru?“ chtěla se ujistit Jinchuuriki.
„Jo, jakž takž,“ zamumlala.
„A můžeš chodit?“ zastavila se a postavila Elišku na zem. Vedle ní položila její katanu.
„To nevim,“ udělala krok, ale zamotala se jí hlava. „Au, je mi blbě,“ sedla si. „Co se vlastně stalo?“
„Bojovala jsem s těma dvěma,“ odpověděla blondýna. „A mělas pravdu, sama je nezvládnu. Naštěstí ten tvuj přívěsek fungoval a mně se povedlo je zranit natolik, že chvíli po nás nepůjdou,“ uchichtla se. „Toho v masce jsem minimálně jednou zabila. A měla jsi vidět, jak se ten blbeček tvářil, když zjistil, že ten rituál se mu nepovede. Teď je na kousíčky.“
„Jak velký?“
„A záleží na tom?“
„Jo, ten druhej ho dokáže sešít.“
„Cože?“
„Proto jsou spolu. Když Hidan přijde o nějakou část těla, Kakuzu mu je pomocí jedný svý speciální schopnosti přišije zpátky.“
„Tak to sebou musíme pohnout,“ Yugito chytla Elišku za ruku a zvedla ji.
„A kam vlastně?“ zeptala se hnědovláska zmateně.
„Nevim,“ hostitelka Nekomaty pokrčila rameny. „Někam, kde na ně budu moct připravit past. Nebo prostě budem zdrhat, dokud to nevzdaj.“
„A nemohl by nám pomoct Killer Bee? Dva Jinchuuriki by je mohli porazit.“
„Jak o něm víš?“
„To je dlouhej příběh,“ Eliška se zadívala stranou na znamení, že o tom nechce mluvit.
„Tak fajn, já tě ponesu a ty mi to budeš vyprávět,“ rozhodla kunoichi. „Nebo tě tu můžu nechat na pospas těm dvěma,“ dodala, když viděla Eliščin protestní výraz.
„Tak dobře,“ povzdechla si dívka. „Asi mi nic jinýho nezbyde.“
Sebrala ze země svou katanu a vyšplhala se zpátky na Yugitina záda.

„Na tom tvým příběhu mi něco nesedí,“ prohlásila Yugito, když kvůli odpočinku na chvilku zastavily.
„A co?“ zeptala se zvědavě Eliška ukusujíce při tom nějakou neznámou, ale dobrou sušenku, kterou dostala od své společnice.
„Za prvý, tvoje oblečení je divný. A za druhý,“ na chvilku se odmlčela a hnědovlásku si prohlížela. „Tvrdíš mi, že pocházíš z ninjovský vesnice, kde se učíš ninjovský techniky, a přitom nemáš vyvinutej chakrovej oběh, nemluvě o tom, že celkový množství tvojí chakry se mi vejde za nehet. Takže je v tom něco jinýho, jen nemůžu přijít na to, co.“
„Ale já ti říkam pravdu,“ zadívala se do země.
„Lhát očividně neumíš,“ blondýna si založila ruce v bok a její pohled se změnil na přísný. „Takže mi buď řekneš pravdu, nebo tě půjdu vrátit těm dvěma Akatsuki.“
„Ale to zabijou i tebe,“ dívka překvapením zvedla hlavu.
„Nepodceňuj Jinchuuriki,“ ušklíbla se kunoichi.
„Nejsem odsud, z tohohle světa,“ povzdechla si Eliška. „Nevim, jak jsem se dostala sem, najednou jsem se prostě probudila tady, zrovna když Hidan dokončil svuj rituál. U nás nejsou ninjové, aspoň ne takoví, jako tady, a už vůbec tam neexistujou techniky nebo chakra. A předtim, jak jsi mě nesla, jsem měla sen, kde mi přítel řekl, že tam u nás ležím v bezvědomí v nemocnici. Nevim, co se tu děje, ale chci domů,“ odmlčela se.
„Když u vás teda ninjové nejsou, tak jak je možné, že jsi znala jejich techniky? Když nemáš chakru, jak jsi věděla o těch lístkách, a dokázala chodit po vodě? A odkud znáš mně a Killer Beeho?“
„Tohle bude znít opravdu blbě, ale…“ hledala správná slova. „Existuje u nás jeden vymyšlenej příběh, je to už docela dost knih, ve kterém je hlavní postava ninja z Listové… A vy se tam taky objevujete. A na tu chůzi po vodě mam jeden trik, souvisí to s tim přívěskem, co jsem ti dala.“
„A to ti mam věřit?“ Yugito zvýšila hlas a dívku si opravdu důkladně prohlédla. „Ale Nekomata tvrdí, že mluvíš pravdu. Takže buď opravdu nelžeš, nebo se ti povedlo oblbnout Dvouocasou.“
„Já…“
„Každopádně Killer Beeho pomoc potřebujem,“ povzdechla si. „Jenže se budem muset hodně snažit ho přesvědčit.“
„Nechápu proč, jde přece i o jeho život.“
„Démoni se mezi sebou obvykle nesnášejí. A po čase to platí i pro Jinchuuriki. Neznam žádný, který by spolu vycházeli.“
„Já jo,“ oponovala Eliška, ale vzápětí si rukama přikryla pusu.
„Jo? A koho?“ zajímala se Yugito.
„To ti neřeknu, bylo by to vůči nim nefér. Nemůžu Oblačný prozradit, který vesnice ještě mají Jinchuuriki, a který ne.“
„Co znamená to ještě?“
„Akatsuki.“
Yugito pochopila a dál se nevyptávala.