Noriko 004: Den procházení a seznamování...

Ráno přišlo tak nechutně brzo. Protáhla jsem se na posteli a postavila jsem se na nohy. Byla jsem rozlámaná. Natáhla jsem na sebe Anbu oblečení. Vejdu ze dveří a rozhlížím se po okolí a přemýšlím, kde by mohla být jídelna. Vzpomínám si, že mi Tenzou říkal, kde je. Jenže já si skoro nic nepamatuji.
„Hledáš jídelnu?“ ozval se mi za zády pobavený hlas. Prudce jsem se otočila a hleděla jsem na Tenzoua.
„Hm…“ brouknu. Pokyne mi, ať jdu za ním. Vydám se tedy za ním. „A co budu dneska dělat, když jsem si tak šikovně zlomila ruku?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.
„Máš volno.“ Pokrčí rameny.
„Vážně a to jako můžu jít do vesnice nebo musím být tady?“ zeptala jsem se ho se zájmem.
„Bohužel musíš být tady.“ Zamračil se. „Nesmíš být viděna, pro rodinu už jsi mrtvá.“ Když jsem slyšela tu větu, že jsem pro rodinu mrtvá tak mi bodlo u srdce.
„Hm, aha.“ Pokrčila jsem rameny.
„Mám taky volno, můžu tě tu provést.“ Pokrčil rameny. S nadšením jsem souhlasila. Došli jsme do jídelny a posadili jsme se do rohu k jednomu ze stolů.
„Mám hlad.“ Zamumlám. „Salát by bodl.“ Mrkne na mě a odejde od stolu. Za chvíli se vrátí se dvěma miskami salátu. Vděčně se na něj usměju a pustím se do jídla. Po jídle chvíli sedím na místě a čekám až dojí on. Potom se oba rozhodneme jít projít po základně. Pomalu jdeme a prohlížíme si různá zákoutí. Zjistila jsem, že nemám nejhorší pokoj. Nejhorší pokoj má ta ženská ze včerejška, ta protiva. Po cestě si povídáme a bavíme se. Den ubíhá velmi pomalu i když se bavím. Pořád se užírám tím, že jsem to měla odmítnout, ale s tím už nic neudělám, jak bych chtěla vysvětlovat rodičům to, že jsem naživu?

Přešli jsme do společné místnosti a posadili jsme se do křesel. A zahájili jsme další debatu. Potom se k nám připojili další a já zjistila, že nejsem sama, která se tak trápí. Třeba Arisu, moje nová kamarádka měla stejný problém jako já, ale už ho vyřešila. Pomáhá mi s tím a já jsem jí vděčná. Potom tu je Daisuke, černovlasé pako a také bývalý týmový partner Itachiho. Mohli jsme si vyměnit různé názory o něm. Nikdo netuší koho mám ráda a ani se jim nechci svěřovat, nevím proč, ale nechci. I když to jsou moji nový přátelé vše jim určitě říkat nebudu.
„A co ty Dark, měla jsi někdy přítele?“ otočila se na mě Arisu a šibalsky na mě mrkla.
„No jak se to vezme.“ Pokrčila jsem rameny.
„Jak to myslíš?“ zajímal se Daisuke.
„To ti může být jedno víš?“ mrkla jsem na něj.
„Určitě jsi nějakého měla Dark,“ mrkla na mě Kim. Udiveně jsem se na ní podívala.
„Z čeho tak usuzuješ?“ zeptala jsem se jí.
„Z tvého postoje.“ Kývla hlavou.
„Postoje? Jakého postoje?“ podivila jsem se.
„Jsi sebevědomá.“ Pokrčila rameny.
„Holka to já byla vždycky i před Ita…“ okamžitě jsem se chytila za pusu. Všichni se na mě udiveně dívali.
„Před Itachim?“ zeptala se mě Arisu. Nervózně jsem se kousla do rtu a nepřítomně jsem mírně přikývla.
„No ty jo.“ Vyvalil oči Daisuke. „Itachi se nikdy nepochlubil.“ Zakřenil se.
„A čím by se měl chlubit prosím tě?“ zazubila jsem se na něj. Nervózně se podrbal na hlavě.
„Ale nic,“ mávl rukou a to u všech vyvolalo výbuch smíchu.
„A co ty Arisu?“ změnila jsem téma. Arisu se na mě udiveně dívala.
„Co já?“ podivila se.
„Nedělej hloupou.“ Zašklebila jsem se.
„Ona nemusí, ona je.“ Zamumlal Daisuke a schytal tak od nás obou pohlavek. Zbytek kluků se mu začalo smát.
„Za co?“ podivil se. „Já jen konstatoval fakta!“
„Ty víš za co. Holky se neurážejí!“ poučila jsem ho. Bavili jsme se tak ještě dlouho do rána než všichni usnuli v pokoji.