Anděl míru 05

Blonďaté děvčátko se vracelo zrovna domů, když první paprsky slunce dosáhli vrcholů kopců. Ptáčci začali zpívat své písně o všem možném i nemožném. Dívka vylezla po stromu až k oknu pokoje, kde měla spát a vlezla dovnitř oknem. Naposledy se otočila a lehce se usmála. Po tak dlouhé době opět spatřila něco tak nádherného jako je východ slunce, před tím, by se nad tím ani nepozastavila. Bylo by jí to jedno, ale teď si užívala i tu nejmenší drobnost jako je ten nádherný vzduch.
Zavřela oči, jako by se dvě prohodili a jedna šla spát místo té druhé. Z druhé se stala jedna, z první nic. Jakoby byli dvě v jednom těle, ale to je nesmysl. Dva lidé v jednom těle nemůžou býti, to je přece jasné.
„Miyo.“ Zašklebil se Naruto, sedící v pokoji.
Seděl tam už nejspíše hodně dlouho, jenom ona si jej nevšimla. Tma, bezcitnost a beznaděj v jejím nitru, ano, taková byla Miyoko. Miyoko udělala chybu, nevšimla si jej. On však viděl dost.
„Naruto-san?“ pípla Miya.
„Kdes byla?“ zeptal se blonďaček.
„Tady.“
Nechápal, zahleděl se jí do očí. Byli modré, ale on viděl jiné. Zelené. Ano, zářili a dokonce hleděli jiným způsobem. To, ale přece nebylo možné.
Ta osoba je nebezpečná, Miyo… Je nutné se jí zbavit, propůjči mi Tvé tělo, dovol mi použít Tvé ruce. Sama nemůžeš zachránit Tvou sestru.
„Ne!“ vyhrkla holčička.

Blonďatý Shinobi nerozuměl, ocitla se jakoby v transu a mluvila sama k sobě. Neslyšela nic co říkal, jako by v ní něco bylo. Na malí okamžik se mu mihly v hlavě dvě rudé a vzteklé oči. Oči démona v něj. Je možné… Ne, ihned zamítl tuto možnost.
Když mi půjčíš Tvé tělo, já budu moci použít svou sílu proti nepřátelům. Nemáš na výběr, já chci získat zpět mé tělo. Ty chceš zachránit sestru, ne? Budeme si kvit!
„Ale…“
Proč váháš?! Je jednoduché, vzdej se na chvíli Tvého těla!
„Ale…“
Chceš zachránit Tvou sestru? Ty nemáš sílu, nemáš nic…! Jsi jenom holka, která se omylem připletla do něčeho většího, většího než je ona sama. Jestli chceš pomoci propůjči mi Tvé tělo, já sílu mám! Možná ne dostatek, ale něco stále dokáži!
„Dobře.“

Tuhle odpověď chtěla Miyoko slyšet, osud jí ležel v rukách malé holky. Uráželo jí to, musela jednat a to věděla. Netrvalo to dlouho a oči opět změnili barvu. Smaragdově zelené oči projely místností a zastavili se na blonďatém chlapci. Ten jenom nechápavě stál.
„Copak?“ promluvila holčička sladce.
Ne, teď to nebyla holčička. Vypadala tak, ale její pohled značil krvelačnost a zlost. Byla dlouho uzavřena v těle malé holky, ale teď mluvila s člověkem. Budilo to v ní něco jiného, byla plná touhy jej zničit jako své nepřátele. Ona přece byla taky Kunoichi, ninja této vesnice, který má jedinou povinnost… Ochránit ji a zničit nebezpečí.
To nebyl Tsuyoshi, jako její vůdce. To byl její šéf, tihle Shinobi byli tím nepřítelem. Pokud se přenesla její duše, přenesla se i chakra? Bylo na čase tohle zjistit.

„Ty… Kdo jsi?!“
„Kdo jsem? Jsem… Jsem dítě, které se narodilo v březnu (pozn. Au.: Miyoko znamená v Japonštině „krásné březnové dítě“).“ Ušklíbla se.
„Kdo?!“
„Miyoko – ta, kterou tu nazývají andělem.“ Usmála se Miyoko.
„Věříš si, co děláš v Miya-chan?!“ vyhrkl Naruto.
„Neřekl jsi mi kdo jsi…“
„Uzumaki Naruto, budoucí Hokage!“ křikl blonďatý.
„Budoucí Hokage? Pošetilé, Konoha bude zničena stejně jako ostatní vesnice.“ Odvětila.
„Ne, my Konohu ochráníme!“
„Skutečně?“ protáhla Miyoko.

„Jo! A pak se ukáže, kdo tu je pošetilec, Miyoko!“
„Jedině ty, drahý, protože dnes večer končíš… Nebudu zabíjet tady, pojď ven. Nebo bojíš?“ ušklíbla se provokaticky.
„Fajn, porazím Tě, dattebayo!“

Všude řinčeli zbraně, byla to obyčejná hostinská rvačka. Najednou se rozrazili dveře a do nich vešla pochybně vyhlížející dívka, nebyla moc stará, ale ani malá. Byla v černých šatech, které zvýrazňovali její přednosti. Její rozpuštěné a rozevláté vlasy byli blonďaté. Přejela zelenými očima bar a přísně se usmála.
„Ale, ale… Tak dětičky chtějí boj. Jakožto Shinobi této vesnice a udržovatel pořádku, míru i všeho toho ostatního, Vám říkám přestaňte.“ Řekla chladně.
„Hele a ty jsi kdo, že nám takhle rozkazuješ?“ křikl muž vzadu.
„Ta, kterou zde nazýváte jako anděla, jsem Miyoko.“ Ušklíbla se blondýnka.
„Miyoko-sama…“ ozvalo se odněkud.
„Ta?! Co tady hledá?!“ křikl jakýsi hlas.
„Jdi si za tím svým ha*zlem a nech tady nás na pokoji, nebo…“
„Jo, odejdi!“ křiklo několik opovážlivců.
„Vy si mně dovolujete vyhazovat? Ujasněme si priority, to já tady dávám požadavky i rozkazy. Vykliďte bar, dneska končíte. Tento podnik si již neškrtne.“ Zvolala.

Ze zadu se ozvalo několik protestů, dívka se otočila osobám zády. Sykla pouze, že pokud to nebude zařídí to osobně. Tato věta ovšem vyvolala pouze smích a posměšky. Rychle si uvědomili kolik jich je, ona byla přece sama a ještě k tomu žena.
„Pokud mně porazíte a zabijete, možná získáte bar, ale… Jak na to zareaguje náš vůdce?! Asi moc příznivě ne, že?“ sykla.
„Když Tě zabijeme, nedozví se ani tečku.“
„Tak tedy do toho, pánové… Ukáži Vám, co se stane těm, kdo budou vzdorovat.“ Ušklíbla se Miyoko.

Naruto i Miyoko stáli proti sobě. Oba byli připraveni k boji, ona měla však úplně jiný plán. Nehodlala bojovat, ale souboj přiláká hodně pozornosti a oni ji už zajisté hledají. Ona nebude jen tak přihlížet, ona se stane tím čím byla. Zradila, ale napraví to. Musí…

Několik lidí se proti ní rozběhlo, ona se však pouze ladně vyhnula, nezaujala ani bojovou pozici. To nebylo nutné, ona byla ta kdo tu měl navrch. To oni však nevěděla, měla tolik es v rukávu. Nebyla sice ozbrojená, ale taková zbraň je na každém rohu.
„Víc toho neumíte?“ ušklíbla se.
Obklíčili ji a zaútočili najednou, byli hloupí. Nepoužívali tu svou zabedněnou palici, kterou zajisté měli. Vyskočila, odrazila se od zad jednoho z nich, čímž ho shodila. Ocitl se na zemi a podkopl svým spolubojovníkům nohy.
„U-bo-hé.“ Vyslabikovala.
„Ale, Miyoko-chan, vypadá to, že se tu dobře bavíš. Myslel jsem, že máme schůzku.“ Ozvalo se za ní náhle.