Slepá oběť

Nemohla tomu uvěřit... Připravili ji o celou chakru, a pak ji svázali do kouta... Zavázali jí oči, tak jen poslouchala... Občas k ní jen přišlel nějaký muž a kopnul jí, aby zjistil, zda žije... Šmátrala kolem sebe, aby alespoň nahmatala tvář, ale nikdy nic...
Ale jednou to bylo jiné. Otevřely se dveře a ona se skrčila, aby se ubránila bolestivým kopancům... Ale nebyly to dupavé lhostejné kroky... Byly to jemně nakračující, jakoby opatrné kroky. Zašmátrala, ale nikdo nebyl na dotek. Ozvaly se další kroky. Znovu zašmátrala, ale tentokrát nahmatala jako z mramoru chladnou tvář. Nebyla lidská, ale ani dřevo to nemohlo být. Nebo ano? Kdyby to bylo dřevo, byla by to loutka. Nemožné. Dřevo bylo jemně vytesané, bez jediné chybičky. Pak zaslechla hlas.
,,Nejdu tě bít jako ostatní," promluvil sametovým třaslavým hlasem. Že by se jí... bál? ,,Jdu se jen podívat, jestli jsi v pořádku."
Z jeho hlasu vyzněla zvědavost a zkoumavost. Když popadla dech, vydechla jen sípavé: "Jsem v pořádku."
Pak se však nedokázala donutit k otázce "Kdo jsi?". Už dlouho svůj hlas nepoužívala.
Jeho návštěvy se ještě několikrát opakovaly. Když procvičila svůj hlas natolik, aby se ho mohla zeptat na otázku, která se jí tak dlouho drala na jazyk, zeptala se.
,,Čekal jsem, že se zeptáš," promluvil odměřeným hlasem. ,,Jsem někdo, kdo nechce, aby se s tebou stalo to, co se s tebou stane. Je to hrozné a..." zadrhl se. Slyšela, jak se otočil. ,,Někdo tam je. Nemohu ti říct, co chystají, ale věř mi, kdybys to věděla, neseděla bys tu teď se mnou."
A odešel. Trpěla ještě velmi dlouho a nakonec, když ji popadla mozolovitá ruka, začala křičet. Tušila, co přijde. To, o čem jí on říkal.
,,Nekřič," promluvil chladný hlas, ,,brzy to budeš mít za sebou."
Ještě několikrát se pokusila vzepřít se nesympatickému hlasu, ale byla tak zesláblá, že to nakonec vzdala. Přivedli ji k něčemu, o čem si pomyslela, že bude kůl. Uslyšela tlumené polknutí. Zkoušela se zastavit, ale ruce, které ji obklopovaly, byly moc silné. Přivázali ji. Ruce jí chtěli svázat, ale přišel ten, na kterého čekala. Uslyšela šeptání a pak jí pustili ruce. Měla je volné. Chtěla se odvázat, ale on jí vzal ruce do svých a následně uslyšela ten jemný, opatrný hlas jako samet.
,,Bude to dobré. Je to pro nás oba tak lepší. Pokud nechceš, aby ti svázali ruce, nevzpírej se. Prosím." Poslední slovo jako by ji zvláštním způsobem očarovalo. Natáhla ruce. Chtěla alespoň naposledy uchopit tu tvář z toho nejlepšího dřeva. Když ji uchopila, něco stékalo po tvářích. Pak ji oslepilo světlo a tvář se začala pod jejími dlaněmi měnit. Najednou to byla sametová lidská tvář. Někdo se zajíknul. Spustila ruce dolů a řekla: ,,Je čas."
Neznámý odešel, ale na žulovou podlazu pořád něco kapalo...
Najednou pocítila nesmírné štěstí a někdo zařval. To už ale padala dolů... Dolů do tmy, která ji obklopovala.