Chtěl bych ti říct

Nevím, co je to, co mě vždycky přiměje sem přijít a tiše tě pozorovat. Vídáme se tak často a přesto mi to nestačí. Každé ráno doprovázíš svého syna do Akademie a každé odpoledne si ho vyzvedneš. Střežíš ho jako nejcennější poklad.
Vždycky jsi ho chránila. Je to pochopitelné… je to jediné, co ti připomíná tvého milovaného muže. Je jeho jediným odkazem tady. Tolikrát jsi se mnou mluvila o tom, že nevíš, jestli ho máš na Akademii dát. Bála ses. Tolik ses bála. A přesto jsi to udělala. Neodolala jsi jeho obrovským hnědým očím, kterými tě přesvědčil.
Ukládáš ho ke spánku. Přitáhneš si ho k sobě do náruče a do rukou vezmeš fotoalbum. Pomalu otáčíš stránky a tiše mu vyprávíš příběhy o jeho otci. Jeho oči nadšeně září. Ty ses už naučila ovládnout svůj smutek… stejně ale pokaždé, když zhasínáš a ještě ho naposledy políbíš do vlasů, tiše pláčeš.
Stále po něm truchlíš. A už asi navždycky budeš. Asuma je nenahraditelný. Stále tu je místo, které je prázdné. Moje hrací deska na shogi už jen stojí v koutě a práší se na ni. Nikde nenajdu takového protihráče, jakým byl sensei. Nemožný hráč shogi… a úžasný člověk plný překvapivých myšlenek.
Každý den se sejdeme u jeho hrobu. Každý den tam položíš květiny a tiše se pomodlíš. Zůstáváš tam, jak nejdéle můžeš. Vím, že to pro tebe je, jako bys byla s ním.
Každý večer ale… když vidím tvoje tiché slzy, bolí to… bolí to a zároveň mě popadne vztek… jak tě mohl opustit?! Proč se do té mise tolik hrnul?! On sám určitě tušil, jak to skončí… říká se, že to každý z nás vytuší… každý ninja pozná, která mise je jeho poslední. Jak mohl jít do takovéhle mise, když věděl, že bude otcem? Když věděl, o co všechno tím přijde… co všechno tím zmešká... Když věděl, jak moc ti tím ublíží…
Život je tak strašně nefér… lidé, kteří by si štěstí zasloužili, ho nemají… a jestli někdo ve svém životě opravdu štěstí postrádá, jsou to shinobi.
Tak moc bych tě chtěl utěšit. Podržet tě v náručí. Říct ti, že už tě nikdo nikdy takhle neopustí. Že tě nenechám samotnou. Že se o tebe postarám. Že všechno bude v pořádku. Že se každá rána jednou zahojí a i ta nejhorší bolest že jednou pomine.
Tak moc bych ti chtěl tohle všechno říct… a ještě mnohem víc. Říct ti, jak moc mi na tobě záleží. Říct ti, jak moc úžasná jsi. Říct ti, jak moc si tě vážím. Říct ti, jak moc tě obdivuju za všechno s čím se potýkáš každý den. Jak moc obdivuju tvou sílu a odhodlání jít dál… už jen kvůli jeho dítěti.
Neudělám to… nemůžu… protože by ti to ještě víc ublížilo… a já udělám všechno proto, abych tě před dalšími ranami ochránil. Nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil. Nedovolím to, protože to je poslední věc, kterou jsem Asumovi slíbil… a svůj slib dodržím stůj co stůj…