Srdce na kusy: 6.část Černá v bílé

Dva dny už probíhaly oslavy. Dva dny uběhly od Minatova uvedení do funkce. Třetí den oslav měl být zakončen svatbou Minata a Kushiny. Každý kdo by protestoval proti tomu, aby si hokage vzal cizinku, stačil jediný pohled na šťastný pár a musel usoudit, že není jiné cesty. Dva dny plné barev a slavnostního víru. Dva dny zanedbaných hlídek a snížené ostražitosti. Na hlavním náměstí bylo postaveno velké bílé podium ozdobené květy, štědrým darem klanu Yamanaka. Uprostřed stál jednoduchý oltář, na kterém byly už od ranních hodin položené zlaté náboženské předměty bez obav, že je některý z mnoha zlodějíčků ve městě ukradne, dnes ne, možná jiný den, ale dnes ne. Stejně už od rána byla připravena tribuna pro radu i orchestřiště vše bohatě zdobené květinami a znaky Konohy. Už od rána se po městě potáceli lidé, co včera přebrali alkoholu ve snaze vzpamatovat se a u příležitosti svatby toho vypít ještě víc. Nikdo si nepřipouštěl, co by se mohlo stát, jen vysoko na černé věži postavené za hradbami Konohy seděl stařec, poslední ze starobylé, kdysi vážené a dnes opovrhované profese proroka, a zíral do věštící nádoby na dvě ohnivé oči.

Když Minato vyšel na náměstí, skoro ohluchl. Dav po obou stranách cesty ho začal vítat.
„Miluji tě! Vezmi si mě!“ zaječela na něj pronikavým hlasem docela hezká dívka stojící v první řadě. Minato se musel usmát. Je docela odvaha řvát něco takového na ženicha a to přímo na svatbě. Zamával lidem a oni mu odpověděli ještě větším aplausem. Lidé ho oslavovali jako hrdinu, který je předurčen dovést Konohu k velikosti.
Došel až ke knězi na podiu a otočil se směrem, kterým měla přijít nevěsta. Ještě věnoval pohled Jiraiyovi, který byl za svědka. Byl oblečen do svátečního a vůbec mu to neslušelo. Navíc se tvářil kysele. Neměl totiž moc rád nevěstu, myslel si, že přinese akorát problémy.
Pokud byl Minatův příchod ve znamení všeobecného nadšení, tak příchod Kushiny se nesl ve jménu totálního úžasu. Náměstí ztichlo a dívalo se na svou budoucí první dámu. Přišla v skoro obyčejných bílých šatech, které zvýrazňovaly její křivky. Byla nádherná a působila, jako by sestoupila s nebes. Krása a sebejistota se skloubily s jemnou koketností a tajemností. Muži záviděli Minatovi krásnou manželku a ženy záviděly Kushině půvab.
Došla k němu a chytla ho za ruku. Než však stihl starý bělovousý kněz něco říci, davem se rozběhla vlna vzrušení. Minato se otočil, aby se podíval, co bylo původem toho rozruchu. Ninja, jeden z mála, co se uvolili přijmout hlídku i v tento den, se prodíral davem.
„Pane! Les na východ od Konohy hoří!“ křičel už z dálky na ženicha.
Minato mávl rukou: „Vypadá to, že to budeme muset uspíšit,“ vesele zvolal a byl odměněn salvou smíchu. Jen pár lidí si uvědomovalo, že by se něco mělo začít dělat hned.
Jiraiya se nadechl, aby svému žákovi připomněl jeho povinnosti, ale pak jeho pohled padl na Třetího, stojícího napravo od podia. Třetí mu pohled vrátil, jakoby říkal: „Já se o to postarám.“
Kněz začal rychle něco drmolit ve snaze urychlit obřad. Minatovi celá ta scéna přišla strašně komická. Celá Konoha se dívala na senilního dědu, který mumlá jakési posvátné texty ve snaze co nejvíc urychlit obřad.
Starce přerušil až zvuk poplašných zvonů.
„Ehm… vypadá to, že se budem muset vzít až po uhašení,“ omluvně zašeptal Kushině.
„Nemůžu říct, že by mi to líbilo, ale nějak to přežiju.“
„Jasně! Teď to půjdu rychle sfouknout, tak tady na mě počkej!“ Kushina mu odpověděla širokým úsměvem.
Minato se začal prodírat davem směrem, kterým viděl jednotku ANBU.
„Ti by alespoň něco mohli vědět“ pomyslel si při pohledu na nepřátelsky vypadající masky zvířat.
„Liška!“ zaslechl, jak se poplašná zpráva šíří z jednoho konce zástupu na druhý.
„Liška? Co je to za pitomost,“ ptal se sám sebe. Pak si vzpomněl na jednu specifickou lišku. Lišku, co měla devět ocasů. Orosil se potem a polkl.
To už si ale všiml Třetího.
„Minato, vezmi si pár mužů a zadržte Kyuubi. Já se zatím pokusím ho nějak zničit.“ Vychrlil na něj a zmizel.
V Konoze propukl chaos.

Kushina pořád stála na podiu uprostřed náměstí. Jediný, kdo jí dělal společnost, byl ten stařec, co se je pokoušel oddat.
Cítila zvláštní úlevu. Celou dobu si hrála! Ne, byla šťastnou ženou. Ženu, jenž má všechno, co si může přát. Krásu, svobodu, milujícího muže, ano to všechno měla. Než se nadála, tak stála u oltáře a bylo pozdě couvnout. Pak najednou se její idylka rozpadla na malé kousky a ona si uvědomila, že nemůže být nikdy šťastná. Ne tady a ne s ním! Přesto se stala obrazem dokonalé ženy, symbolu nové éry.
Pak přišlo něco, co to změnilo. Obřad byl náhle přerušen a jí se v hlavě objevily vzpomínky, které pohřbila hluboko v sobě.
Byla tmavá noc a ona byla na mýtině. Byl tam s ní muž, ne, ještě kluk a slíbával jí starosti s tváře. Držela nůž.
V jednom okamžiku za sebe hodila celou dobu, co strávila v Konoze. Vrátí se do své rodné vesnice. Předtím ale splní svůj úkol.
Kushina se otočila od oltáře a vyšla směrem k archivu.
Zastavilo jí zaskřehotání knězova hlasu: „Kam to jdete, neříkal vám, že tu máte zůstat?“
Kushina se zastavila a otočila se. Nikdo už ji nemohl zastavit a už vůbec ne takový stařík. Udělala několik jednoduchých pečetí a stařík, než stačil cokoliv říct, byl v jejím genjutsu. Jeho tělo se začalo zmítat a z úst mu vyšlo slabé zavzdychání. Zažíval to, co nikdy ve svém životě, kvůli povolání kněze, nezažil. Na jeho staré tělo to však bylo moc. Zachroptěl a přitiskl si ruce k hrudi. Pak spadl na zem a zemřel na infarkt.
Kushinu to nezajímalo. Rychle se vydala ke svému cíli.

Když Minato dorazil na bojiště, myslel si, že se ocitl v pekle. Všude byly polámané hořící kusy stromů a ve vzduchu byl hustý kouř s příměsí pachu spáleného masa. Nad tím vším se tyčila obrovská silueta Kyuubi. Panoval zde neuvěřitelný chaos. Všude byla spousta lidí, co jen tak bezcílně pobíhali, popřípadě se bezúčelně pokoušeli na lišku útočit, či jí bránit v pohybu. Nalevo od Minata někdo zorganizoval skupinu a pokoušeli se zastavit démona jakousi narychlo připravenou bariérou.
„Co mám asi sakra dělat?“ propadal Minato zoufalství. Byl zvyklý velet, ale vždy v relativně přehledné situaci. Teď neměl nic, muže, plán ani čas.

Kushina probíhala vesnicí. Prodírala se mezi civilisty, směřujícími do krytů a ninji, spěchajícími bránit Konohu.
Dorazila až k budově hokageho. Byla prázdná. Rychle vyběhla do druhého poschodí a namířila si to rovnou ke dveřím archivu. Těsně před nimi se zarazila, něco bylo špatně, zpod dveří jakoby vycházel čerstvý vzduch a ne zatuchlina knihovny. Opatrně otevřela dveře. Kunai ji okamžitě vklouzl do ruky. Přesně naproti vchodu byla vyražená velká díra do zdi.
„Takže poslali někoho jiného,“ pomyslela si prvně. Ztěžka polkla, když si uvědomila, jak silný musí být, když vyvolal všechen ten zmatek a pak pronikl do centra Konohy, aniž by si kdokoli čehokoliv všiml.
Prošla mezi policemi knih, tam kde byly další dveře do střeženého archivu. Znovu těžce polkla. Před vyraženými dveřmi ležel muž s prořízlým krkem. Měl na obličeji ANBU masku.
Obezřetně vešla dovnitř. Přesně věděla, co hledá. Vlastně už tady jednou byla, spolu s Minatem. Svitek našla rychle.
„Ale, ale … Nikdy bych nemyslel, že tu potkám zrovna tebe,“ ozval se posměšný hlas ve dveřích za ní.

Minatovi se podařilo kolem sebe uspořádat různorodou skupinu ninjů. Pokud Kyuubi nezastavili, rozhodně alespoň zpomalili a hlavně omezili ztráty.
„Vrrrrr,“ hřmělo do daleka vrčení lišky, která právě neuspěla v proražení barikády. Znovu a znovu duněly nárazy jejího ocasu na obranu ninjů s Listové.
Ninjům, co dole udržovali bariéru, se zračilo na tvářích vyčerpání, a co chvíli někdo z nich zkolaboval a musel být odnesen.
„Pane, za chvíli nebude mít kdo nahrazovat odpadlé.“ oznámil mu jeden ninja.
„Vydržíme to, než přijdou posily?“ zeptal se Minato nepřítomně.
„Tak to doufám… doufám, že to bude brzo, jinak to ehh… to bude… špatné!“ zamumlal.
Minato se na něj podíval. Byl to mladý kluk. Tak okolo šestnácti let a tvář měl zesinalou strachy. Rozhodl se!
„Poslouchejte mě všichni. Přesně za půl minuty tady odsud všichni vypadnete! Já se o to postarám!“ řekl pevným hlasem a zuby si protrhl kůži na palci.

„Kdo jsi?“ zařvala na cizince Kushina. Byl to muž s velkou oranžovou maskou přes celý obličej a s dírou na místě levého oka. Vyděsil ji a nejen to. Uvědomila si, že se musel schovat někde mezi policemi a ona ani nevycítila jeho přítomnost.
„Nikdo podstatný!“ odpověděl.
Kushina se na chvíli zarazila. Všimla si jeho upřeného pohledu na svitek. „Takže ty taky chceš tenhle svitek co?“ zeptala se.
Kývl.
„A ty budeš hodná holčička a dáš mě ho!“
„To asi… asi těžko. Já nejsem jen tak nějaká malá holčička!“
„Vážně,“ zeptal se a zmizel. Kushina ucítila, jak jí chytl ruku a snažil se jí vyškubnout svitek. Nenechala ho!
„Nechci poškodit takové krásné tělo, tak buď rozumná!“ zašeptal jí do ucha.
Místo odpovědi Kushina soustředila chakru do ruky ve které držela svitek.

Minato vyvolal Gamabuntu, obří žábu.
„Doufám, žes mě nevyvolal jen tak zbytečně!“ snažil se žabák pouštět strach.
Minato se pohodlně usadil na jeho hřbetě.
„Podívej se okolo sebe, jo?“ řekl Minato.
„Kyuubi… vidím, že jste v pěkné kaši, člověče!“ Žabák vydal jakýsi zvuk, vzdáleně připomínající smích. Přitom jaksi mimochodem odrazila dva ocasy.
„Ehmm…pomůžeš mi?“ zeptal se nesměle Minato.
„Jasně, ale pak mi přebrousíš meč!“
Minato se podíval na obrovský meč na zádech žabáka.
„To by mě trvalo roky!“ pomyslel si, ale za chvíli to vypustil z hlavy.
Společně se postavili proti démonovi.

Kushina vypustila z ruky chakru a s radostí naslouchala zvuku trhajícího se papíru, i bolestivému syknutí muže za sebou. Využila překvapení a skoro mu prokopla koleno. Pustil ji a ona od něj odklopýtala. Postavila se do naučené bojové pozice a začala připravovat své nejsilnější genjutsu.
„Podcenil jsem tě!“ shrnul jasný fakt, zatímco si prohlížel pořezanou ruku.
„Nedokonalá forma prostorové manipulace, ale na roztrhání papíru, který mám v ruce, to stačí!“ snažila se nahnat čas Kushina v naději že někdo přijde, anebo alespoň na lepší přípravu svého jutsu. „Naučila jsem se to od Minata.“
„Ještě se potkáme, Kushino!“ řekl a prorazil další otvor ve zdi, jímž utekl.
Kushina zůstala konsternovaně stát. Nevěděla, odkud zná její jméno.

„Jiraiyo! Jak dlouho může vydržet ta žába proti lišce?“ zeptal se Třetí.
Doprovázeli je ještě další čtyři excelentní shinobi.
„Dost dlouho na to, abychom to stihli,“ zakřenil se Jiraiya.
„Dobře, takže provedeme rituál. Rozestavte se do šestiúhelníku kolem démona a rozevřete svitky. Až budete hotoví, tak se ohlaste!“ vydával Třetí rozkazy.
„Ano!“ zazněla sborová odpověď a ninjové se rozprchli. Zůstal tam jen Třetí a Jiraiya.
„Doufám, že neudělá nějakou pitomost!“ prohlásil Jiraya.
„Čím déle tady budeš stát, tím spíše se něco stane!“ obořil se na něj Třetí.
Jiraiya se omluvně zatvářil a zmizel.

Vzduch se skoro škvařil a Minatovi se těžko dýchalo. Jeden úder střídal druhý a Kyuubi je zaháněl čím dál tím víc do obrany. Gamabunta už stěží popadal dech a na několika místech byl ošklivě popálen.
„Budu to muset udělat. Sakra! Já nechci umřít! Kua! Nechci, ale…! Nechci! Musím!“
„Já nechci umřít!“ vykřikl a přerušil tak proud, veskrze beznadějných myšlenek.
„Cože?“ ozval se těžce hlas Gamabuta. Byl už docela vyčerpaný.
Minato nasál vzduch do plic. „Zapečetím ho!“
„Ale to znamená…“ nedořekl Gamabunto.
„Vím, co to sakra znamená!“ obořil se na něj Minato a o poznání mírněji dodal „musím to, ale pro vesnici udělat.“
Žabák chtěl ještě něco dodat, ale nemohl protože Kyuubi znovu zaútočil. Minato na jeho zádech začal shromaždovat chakru.
„Co bude Kushina dělat beze mě? Možná se vrátí ke svému starému životu. To nesmím dovolit.“ Přemítal Minato.
„Hoď mě na něj!“ zavelel žabákovi.
„Ale…!“ zkusil, ještě něco namítnou.
„Dělej!“ odsekl mu větu v začátku Minato.
„Dobře!“ podřídil se Gamabuto a prudkým pohybem hlavy ho katapultoval na lišku. Minato ve své mysli vytvořil obraz Kushiny a do rukou poslal všechnu svou chakru. Letěl přímo na hruď lišky. Nemohla uhnout.

Kushina byla už čtyři kilometry od Konohy a dál se vzdalovala. Mířila domů, do Vlnkové země.
Byla ráda, že unikla z vesnice. Ze svatby, kterou si v hloubi své duše nepřála, i když jsi dlouho myslela, že ano. Minata měla ráda. To nepopírala ani sama sobě. Jenže by si neodpustila, kdyby se mu kvůli ní něco stalo a navíc si nebyla jistá, jestli ho miluje tak, jak by měla. Proto odešla!
Z ničeho nic jí vystřelila z břicha bolest. Úplně se jí zatmělo před očima. Spadla na zem a lapala po dechu. Cítila, jak jí celé tělo vypovídá poslušnost. Dokonce i žaludek se vzbouřil a tak vyzvracela oběd. Začala se nezvladatelně třást. Cítila jako by se jí něco, zavrtávalo do břicha. Křičela, ale nikdo jí neměl šanci uslyšet. Nakonec jí pohltila milosrdná temnota.

Probudila se. Už jí nic nebolelo. Pomalu otevřela oči. Byla tam, kde upadla. Posadila se a nakonec i postavila. Byla překvapivě v pohodě. Tedy, alespoň na to jak jí bylo před chvílí. Naštěstí byl blízko potok. Mohla tak ze sebe smýt prach cesty a zvratky. Chvíli se jen tak ráchala ve vodě. Byla docela ráda, možná za to, že přežila, možná že utekla ze svatby, možná, že míří domů, ale byla ráda.
Po chvíli u potoka zamířila znovu na cestu.

Za dva dny se dostala na dohled od své rodné vesnice. Seběhla poslední kopec a překročila poslední most nad zurčícím potůčkem. Prošla otevřenou bránou.
„Kushina?“ zazněl překvapený hlas z vrátnice.
„No a kdo jiný?“ odpověděla Kushina a zářivě se na něj usmála.
Jen co kousek odešla tak slyšela, jak strážný říká o jejím příchodu dalším lidem. Za chvíli už o tom bude vědět celá vesnice.
Poklidně došla až k sobě domů. Napůl očekávala, že její byt už bude vyklizený a připravený pro dalšího nájemníka. Nakonec se tahle její obava ukázala jako neopodstatněná a Kushina našla svůj byt v tom stavu, ve kterém ho opouštěla. Tedy až na silnou vrstvu prachu a nepoužitelné potraviny.
„Pustím se do úklidu hned, jak si odpočinu a nahlásím se u vůdce vesnice,“ slíbila si nahlas a šla ze sebe spláchnout prach cesty.
Uslyšela, jak někdo zaklepal na dveře.
„Ty zprávy se šíří fakt rychle! Kdo je to!“ zavolala s prostřed pokoje.
„Já, Uido“ ozval se hlas jejího senseie.
„Už jdu otevřít!“ zakřičela Kushina a vyběhla ke dveřím. Jakmile je otevřela tak se už Uido nacpala vedle ní do bytu a zabouchla dveře. Vypadala naštvaně a navíc na sobě měla kompletní výstroj ninjů.
„Ahoj! Co chceš a proč máš na sobě kompletní výbavu?“ zeptala se.
Uido neodpověděla a místo toho vypálila svojí otázku „Máš svitek?“
„Nemám! Musela jsem ho zničit,“ omluvně řekla Kushina.
Uidina tvář přešla z nezdravě bílé barvy až na rudou. „Víš, co jsi provedla! Ten svitek obsahoval tajemství nesmrtelnosti a tys ho zničila. Všechno jsi zkazila!“
Kushina nevěřila vlastním uším. Nesmrtelnost a všechno zničila. Najednou jí došlo, že Uido si s ní mohla jen tak hrát. Úplně od začátku.
Její vytrénované tělo se najednou samo od sebe hýblo. Uidina ruka s nožem minula její krk jen o několik centimetrů a rychle se zase stáhla. Překvapená Kushina od ní odskočila.
„Chcípni, mrcho!“ zasyčela na ní Uido tak nenávistně, že z jejích rtů skoro odkapával jed a zaútočila.

Konoha se převlékla z bílé do černé. Ze svatby rovnou na pohřeb. Až to skoro vzbuzovalo touhu začít se hystericky chechtat, jakou zase historie vyvedla otočku.
Před chvílí prošel slavnostní průvod špalírem lidí. Všichni plakali. Nebylo moc rodin, které by nikoho neztratily. Ironií je, že většina z nich nemusela umřít, jenže alkohol zpomalil jejich reflexi a snížil jejich obratnost. To nejhorší mělo teprve přijít. Mračná a Písečná nejspíše chystaly invazi do Ohnivé země, Mlžná se jako vždy postaví na stranu slabšího v tomto případě nejspíše Konohy a bůh ví, co udělá Kamenná. Nakonec se do války dostanou ať přímo, nebo nepřímo všechny vesnice a lidé. Lidé budou umírat.
Jiraya se zařadil do dlouhé řady truchlících, kteří chtěli vzdát poslední hold svému hrdinovi. Zachránil je za cenu svého života. Jen pár lidí vědělo o tom, že Třetí mohl svázat Kyuubiho velmi silným jutsu. Konoze by to dalo pár hodin a možná dní času na vymyšlení vhodného zapečetění. No a navíc problém s Kushinou. Někam utekla, i když do ní Minato zapečetil démona. Listová jí musí najít dřív, než porodí své dítě a neodvratně zemře.
Dostala se na něj řada. Stál před rakví.
Poklonil se a nahlas řekl „Minato, ty baka!“
Lidé v jeho okolí mu věnovali odsuzující pohledy. Nevšímal si jich.

Kushina se skrčila. Uido nad ní proletěla a s ničivým důsledkem dopadla na stůl. Na poslední chvíli si Kushina všimla kunaiů, které na ní v letu hodila. Jen díky Minatově výcviku se jí povedlo všem vyhnout a dokonce dva z nich chytila. Měla zbraně.
Skočila k Uido. Znovu se rozhořel boj nablízko. Kushina vykryla několik zuřivých úderů na svou hlavu. Byla v obraně a čekala na Uidinu chybu. Ta přišla, dala do svého útoku jen o trošku víc síly, než měla a nestačila se včas vrátit zpátky. Kushina se skrčila a nohou zamířila na Uidini nohy ve snaze jí je podkopnout. Ta jako by na to čekala, vyskočila a tak se vyhnula. Ksuhina však neskončila, otočila se kolem své osy a vyrazila oběma kunaiema těsně vedle sebe přímo na Uidino břicho. Její soupeřce se povedlo něco skoro nemožného, ve vzduchu se otočila a jeden svůj kunai dala do cesty Kushinina útoku. Jeden zastavila a druhý srazila stranou. Zabodl se jí hluboko do stehna. Druhou rukou kunai hodila přímo na Kushininu hlavu. Ta nestačila dostatečně uhnout a tak se jí zaryl hluboko do levého ramene. Odskočily od sebe.
Kushina se podívala na své zranění. Kunai byl zabodnut mezi klíční kost a lopatku. Ruka jí visela volně dolů.
„Jestliže budu muset, tak tu ruku budu moct použít. Budu to muset rychle ukončit, jinak by se mohlo něco stát dítěti.“ Přemýšlela a přitom pozorovala svou soupeřku. Obě těžce dýchaly.
„Vycvičil mě nejlepší ninja této doby,“ řekla a zmizela. Tedy jen zdánlivě. Techniku přemístění se naučila od Minata.
Objevila se těsně za Uido a kunai jí chtěla zarazit zezadu do krku. Kunai se ale zastavil několik centimetrů od svého cíle. Cítila kostnaté prsty, které jí chytily za zápěstí. Uido se skřehotavě zasmála.
„Mě vycvičil nejlepší ninja této doby!“ chlubila se.
Kushina využila chvíle, kdy se Uido chvástala a chakrou převzala kontrolu nad levou rukou. Protočila se kolem ní a zarazila jí levou rukou kunai ještě hlouběji do stehna. Zasyčela a pustila jí.
„U,“ Kushina pravá ruka pustila kunai a udeřila Uido do žaludku.
„Zu,“ druhou rukou jí vyhodila do vzduchu.
„Ma,“ vyskočila za ní a kolenem jí strefila do brady.
„Ki,“ ve vzduhu se dostala nad ní.
„Rendan,“ Nohou ji přišpendlila k zemi a tak dokončila své originální kombo.
Uido zůstala ležet. Síla posledního úderu jí zlomila několik žeber a ty propíchly plíce. Nemohla dýchat.
„Ten tvůj Minato je mrtvý,“ řekla z posledních sil zlomyslně Uido.
„Není!“ zařvala hystericky Kushina a bodla Uido do zad a pak znova s ještě jednou. Pokropila jí její krev.
Vyběhla ze svého bytu. Prosvištěla vesnicí a zakrvácená vyběhla z vesnice.
Běžela a nevěděla kam. Najednou si uvědomila, že celý svůj život byla jen loutka. Dnes však loutka zabila svého loutkaře.
Několik kilometrů od vesnice jí najednou obstoupily postavy v zvířecích maskách. Než stačila cokoliv udělat, tak jí jeden z nich omráčil.

Odvedli ji do Konohy, kde jí zavřeli v pokoji. Byl to normální pokoj, akorát z ní vysával všechnu chakru, nemohla utéct. Navíc ji pořád hlídal alespoň jeden ANBU. Cítila se naprosto bezmocná. Ubíhal den za dnem a její těhotenství na ní bylo čím dál tím víc vidět.
Jiraiya ji přišel několikrát navštívit. Dokonce jí věnoval své knihy, aby měla co dělat. Právě z jedné z nich vybrala jméno pro své dítě. Naruto. Taky se od něj dozvěděla, že ji uvěznili kvůli dítěti. Zapečetili do něj Kyuubiho a tak se ho museli zmocnit.
Nakonec přišel její čas. Odvezli ji na sál, kde porodila zdravého silného chlapce. Jenže démon nemůže opustit žádné tělo, aniž by ho zabil. Ve chvíli, kdy se Naruto poprvé nadechl, Kushina naposledy vydechla. Srdce měla rozsekané na malé kusy.

Naruto seděl právě na svém oblíbeném místě v Ichiraku ramen.
„Jste Uzumaki Naruto?“ zeptal se ho neznámý postarší muž.
„Ano, co potřebujete?“
„Jmenuji se Aiken a znal jsem tvojí matku, Uzumaki Kushinu!“