Začalo to tenkrát...

Sedím u jejich hrobu. U hrobu svých rodičů. Necítím nic, žádné emoce. Jen tam klečím a dívám se před sebe. Jednou budu dobrý shinobi, mami a tati. Prohlédnu si celý hrob a chci jít domů. Počkat, hadí kůže? Co ta tu dělá? Uchopím ji do ruky a se zájmem si ji prohlížím. Takovou jsem nikdy neviděl.
„Co tu děláš Orochimaru?“ ozve se mi za zády klidný hlas mého sensei.
„Sarutobi-sensei, jakého druhu hada je tato kůže?“ podám mu jí.
„Bílého hada, Orochimaru. Kde jsi jí našel?“ zeptá se mě. Ukážu na hrob. Zkoumavě si mě prohlíží. „Je mi líto tvých rodičů, Orochimaru.“
„Nemusí Sarutobi-sensei. Oni zemřeli při plnění mise, jsou to hrdinové.“ Usměji se, vezmu si zpátky hadí kůži a procházím kolem něj. „Nashledanou, Sarutobi-sensei.“ Mávnu rukou a nevšímám si jeho zkoumavého pohledu, který na mě upírá.

Asi mi tenkrát už bylo předurčeno být tím, čím jsem teď.

„Takže ta mise dopadla úspěšně.“ Oddechne si Tsunade, má týmový partnerka.
„Hm,“ pokrčím rameny a dál přemýšlím.
„Děje se něco, Orochimaru?“ zeptá se mě Jiraya. Mávnu rukou a zavrtím hlavou. Jiraya pokrčí rameny.
„Co říkáte na to, že jsme byli titulováni na Sanniny?“ změnila téma Tsunade. Pokrčím rameny. Nemám náladu se s nimi bavit.

Přátelé, ano mohl bych to tak říct. Chtěli být mými přáteli, ale já nechtěl aby oni byli mými.

„Co děláš po večerech Orochimaru? Vypadáš nevyspale.“ Konstatuje Tsunade, když jsme byli pozváni k Třetímu.
„Co je ti do toho.“ Zavrčím. Uraženě se na mě podívá a zrychlí krok. Protočím oči v sloup a zrychlím také. Dojdeme ke kanceláři, zaklepu na dveře a oba vejdeme dovnitř, Jiraya už tam dávno čeká.
„Chci vám pogratulovat k titulu sannin.“ Začal svůj proslov Sarutobi-sensei.
„Tak jen proto?“ odfrknu si. „Mohl jsem být někde jinde.“ Všichni na mě směřují pohled. Pokrčím rameny.
„Ano proto, ale s tebou chci mluvit o samotě, Orochimaru.“ O čem se mnou chce sakra mluvit? Pomyslím si udiveně. Pokynul jim, aby opustili místo.
„Vím, že něco chystáš, Orochimaru,“ začne.
„Já?“ podivím se naoko.
„Ano, a prosím tě abys toho nechal.“ Podívá se mi do očí. Odtrhnu od něj pohled. Kývnu hlavou.

Kdybych nelhal…Ale stejně je to dávno pryč…Omlouvám se Sarutobi-sensei.

Vycházím z jednoho z domů, které tu jsou. Zanechávám za sebou jen bolest a utrpení. Další oběť na pokusy. Stala se jí Mitarashi Anko z Konohy. Poslední vzpomínka na Konohu. Pokud přežije tuto noc, budu jí učit.Není sice moc extra, ale silná může být. Hlavně po mém tréninku.

Přežila to a já ji trénoval. Potom už mi na nic nebyla. Odkopl jsem jí. Měl jsem nový cíl. Dědice Sharinganu, Uchihu Itachiho.

Přidal jsem se k organizaci jménem Akatsuki z jediného důvodu. Byl jím Uchiha Itachi, který měl být mým dalším tělem. Byl silnější než já, proto jsem odešel. Chci se mu pomstít za každou cenu! Má cesta vede zpět do Konohy pro jeho mladšího bratra, Uchihu Sasukeho.

Povedlo se mi ho zaujmout a on šel se mnou a to se mi vymstilo.

Učil jsem ho různá jutsu a boj. Předčil mě, začínám pochybovat o tom, že se stane mým novým tělem.

Měl jsem s tím počítat. Porazil mě a já, jsem jen stín tiše procházející zeměmi, které zničil. Poslední zastávka před koncem mého života je Konoha. Procházím se tiše uličkami až se dostanu k hrobu svých rodičů. Skončí to tam, kde to vše začalo. Sbohem…