Udělat něco šíleného

Naruto se vzbudil a hned cítil, že dnešní den bude něčím zajímavý, netradiční. Ne, že by se na první pohled něčím odlišoval. Vzduch byl normální a zpoza okna se linuly pořád ty samé obyčejné zvuky běžného života. Dokonce se ani nic nemělo dít, žádná mise, či alespoň trénink, kde by Kakashi-sensei předvedl nějakou novou vychytávku. Prostě normální den jako tolik jiných. Jen Naruto se probudil s chutí udělat něco šíleného. Tak šíleného, že toho později bude litovat, nebo se za to vynášet do nebe. Šílenějšího než pokreslení památníku, nebo ukradení tajného svitku. Třeba něco jako…
Narutovy zasvítily oči. Jasně, pozve na rande první holku, co uvidí. Sám si to vymyslel, sám si to odkýval a sám si to slíbil. Vyrazil ven, rychle a bez přemýšlení, ale to on vlastně dělal skoro vždycky. Vyběhl před dům a rozhlídl se kolem. Jediný, koho viděl, byla jedna stařena.
„Dobře, bude to někdo trošku mladší a koho znám!“ zamumlal si pod vousy Naruto a vydal se dál Konohou.
Přemítal, koho by tak mohl potkat. Sakuru, která by mu jednu vrazila, nebo by konečně řekla ano. Tenten s tou svojí roztomilou pusinkou. Řekla by ano a šla, nebo by na něj poštvala Nejiho. Co takle arogantní blonďatou krásku Ino?
Rozhlížel se kolem sebe, kterou z nich konečně uvidí. Pak si všiml na druhé straně ulice dívky s tmavými vlasy a očima ledu.
„Ahoj Hinato!“ zakřičel na ní přes celou ulici.
Trhla sebou a zčervenala. Rozběhl se k ní. Přece jí musí pozvat na rande.
„A…ahoj, Na…ruto,“ zakoktala a podívala se do země.
Tohle dělala vždycky, když ho potkala. Koukala si na špičky bot a něco si pro sebe mumlala. Mohla by to být hezká holka, kdyby zvedla hlavu a zbavila se části své stydlivosti.
„Co bys řekla na to, někam zajít?“ vypálil na ní bez rozmyšlení.
Zbledla, a pak zase zrudla. Narutovi to přišlo divné, jak pořád mění barvu.
„Ano!“ řekla až příliš dychtivě a opřela se o Naruta, jakoby snad měla omdlít a on ji měl podepřít.
Nečekal to, spíš se připravoval na facku okořeněnou chakrou, ale líbilo se mu to. Přivinul si ji ještě víc k tělu. Nebránila se. Nechala ho dělat, co chtěl.
Strávil s ní celý den. Mluvil o sobě, o svých úspěších, o svých snech a svých zážitcích. Hltala jeho slova nebo mu to tak alespoň přišlo. Ona moc nemluvila. Jen naslouchala a chodila opřená o jeho rameno.
Pořád měl chuť udělat něco šíleného. Políbil ji! Zlehka jí přiložil své rty na její. Ucukl a očekával její reakci. Pod očima se jí rozlila červeň, které se zbavila teprve před pár okamžiky a její pohled byl plný překvapení, vděčnosti a něčeho, co Naruto neuměl pojmenovat - nebo nechtěl.

Začalo se smrákat. Pozval ji na večeři. Koukala se na něj, jak dojídá pátý ramen. Takovým zvláštním obdivným pohledem a hlavně se zvednutou hlavou. Jako by se už nebála toho, že se na ni podívá a zhnuseně zavrtí hlavou. Taková Hinata by se mu mohla i líbit.
Přímo plál touhou dovést svůj šílený plán do konce.
„Hinato, musím ti ukázat něco u mě doma! Půjdeš se na to podívat?“ zeptal se jí před obchodem tou nejotřepanější frází, která snad v normálním životě nemůže zabírat. V Icha-Icha Paradaisu funguje vždy.
Podíval se jí do očí. Tam, jako by soupeřila přirozená stydlivost s obdivem. Narutovo sebevědomí ještě vzrostlo. Je úžasný!
„A…ano!“ zašeptala a znovu jí tvář pokryl ruměnec.
Dovedl ji až k sobě domů. V přítmí chodby se znovu odhodlal ji políbit. Tentokrát už vášnivě. Poddala se. Líbal ji na krk a pomalu z ní svlékal oblečení. Už chtěl dotáhnout to, co začal, až do konce. Možná by přestal, kdyby začala důrazně protestovat. Jenže mezi přerývanými nádechy zašeptané „ne!“ ani nevnímal.
Nevěděl jak, ale dostal se s ní až na postel a pak…

Probudily ho sluneční paprsky dopadající mu na tvář. Včera nezatáhl závěsy. Otevřel oči. Hinata ležela vedle něj na posteli a koukala se na něj s něhou v očích.
Když uviděla, že se probral, tak se usmála a zašeptala: „Miluji tě, Naruto.“
Něco bylo špatně. Ona ho miluje! To Naruto nechtěl. Když to byl úlet z šílenství, když to po celou tu dobu nebral vážně.
Zírala na něj ze vzrůstající obavou a čekala na to, co odpoví.
„Copak to nebylo jen chvilkové pobláznění, copak…,“ nedokončil větu.
Oči se jí naplnily slzami. „Naruto…!“ zavlykala.
Rychle vyskočila z jeho postele a vyběhla ven. Narutovi ještě dlouho zněly v uších její vzlyky.
Dlouho mu trvalo, než se vyhrabal z postele a vyšel z bytu. Tam už na něj čekala Sakura. Stála tam bez hnutí, opřená o sloup a zírala na vchodové dveře od jeho domu. Z toho pohledu mu naskočila husí kůže.
„Naruto, ty baka!“ řekla mu.
Z jejího tónu ho zamrazilo. Nebyl to ten žertovný tón, kterým ho často škádlívala. Pomalu vyslovovala jednotlivé slabiky. Z hlasu bylo cítit pohrdání a hlavně zklamání. Přikrčil se a zavřel oči v očekávání nejhoršího výprasku jeho života. Žádná rána nepřišla. Sakura se ani nehnula.
„Ublížil jsi Hinatě a ani nevíš jak,“ pokračovala smutně.
„Já ale nechtěl!“ vykřikl na obhajobu.
„Kdybych s tebou šla já, tak bys pak taky řekl ´já nechtěl´?“