Londýnská eskapáda - 3. kapitola - Tajemství Uchiha klanu

„U… utište se… Někdo vás uslyší,“ kvílela paní Sommersová. Postavy pro ni neznámého jména, původu, znalostí, ale známých rozměrů, se tísnily u jejího stolu. Začínala být zoufalá.
„Odneste si jídlo do pokojů,“ navrhla Ashley.
„Ne, tam ne!“ zamítla to rázně její matka.
„A jak to chceš řešit, když se nesnesou u stolu?“ vzdychla zrzka.

Na druhé straně Londýna probíhal rozhovor mezi Kimberly a její sestrou.
„A proč si sem někoho z nich nevezmeš?
„Naši by to nedovolili, dyť víš,“ mírnila černovláska svou mladší sestru Janett.
„Aspoň to zkus!“ žadonila.
„Nemůžu… au…“ Sáhla po značce a za okamžik už se v jejím pokoji zhmotnil Sasuke.
„Co zase chceš?“
Odpověděl jen jediné slovo. „Zástěra…“ začal, ale to už vzala Kimberly Janettina velkého plyšového medvídka a mrštila ho po Uchihovi nejmladším, přezdívaným „osina“.
„Né… Tibbse ne!“ fňukla sestřička a vyčítavě se na Sasukeho zadívala.
„Jdeš zítra do práce, tak bys měl být rád. Moc lidí takovouhle šanci nemá. A navíc… na ty tvý pubertální výlevy nikdo zvědavej není!“ rozkřikla se Kimberly.
Uchiha ji ignoroval a dál si vedl svou, než postřehl, že dívce narostly tesáky. Ta už si toho ale všimla také.
„Tohle bude speciální Kibovo jutsu,“ zavrčela. „A jmenuje se… rafnutí do zadnice!“ Skočila po Sasukem a ten raději zmizel, než by riskoval zásah do svého „krásného mladého“ těla. Pokojem se neslo už jen smutné pofňukávání Janett. „Já chci taky!“
Kimberly počkala, než jí zmizí tesáky, a pak se na sestru pohoršeně zadívala. „Nejsi už trochu stará na to, aby ses strachovala o plyšáky?“
„Každej snad může mít nějakej ten vrtoch, ne?“ odsekla Janett a šla zkontrolovat stav ubohého Tibbse.

Kimberly zaťala ruce v pěst. Od té doby, co Ashley položila telefon a Uchiha mladší se uklidnil, se u ní objevuje v tříhodinových intervalech.
„Ještě jednou sem přijde, tak ho zmlátím Juukenem, svážu do kozelce a nechám ho trčet v úložném prostoru mé zatuchlé postele!“
„Solidní pomsta,“ okomentovala to Janett.
„A tebe taky, jestli toho hned nenecháš!“ rozčílila se černovláska už naplno a v předtuše něčeho zlého, co by klidně nastat mohlo, se navrátila do svého pokoje.

Ashley ani nevzhlédla od rozehrané partie pokeru, který hrála se členy Akatsuki, když jí nad hlavou přeletěl Sasuke a dopadl na pohovku, z níž ho skopl Shikamaru.
„Si zase žaloval, co?“
„Jak to víš?“ zabručel mladík a v očích se mu zablýskl Sharingan.
„Děláš to poslední tři dny,“ houkla na něho zrzka.

Všichni oceňovali, že Tobimu se v zaměstnání líbí, ale brzy začal každému lézt na nervy. „A ta malá holčička ukázala na Tobiho a řekla: To je ale zrůda! Ale Tobi si to nenechal líbit, zatahal ji za cop a…“
„Prokázala by nám laskavost, kdyby tě pořádně nakopla,“ zavrčel Deidara. „A musíš o tom pořád žvanit? Baka!“ Ninja dal mužíčkovi pohlavek.
„Nějaká výchovná rada, která by zítra zabrala na mého všetečného bratra?“ přitočil se k nim Itachi.
„Kdybys ho tehdy býval zabil, nemusel by ses dneska ptát!“ odsekl otrávený blonďák.
„Pche! Moc vtipné!“ zlobil se Uchiha starší a vytáhl si z ledničky krabici s mlékem.

Nastal den, který všichni vítali a zároveň se ho báli. Bratři Uchihovi se měli zapojit do pracovního procesu. Sasuke pojal pojem práce po svém. Přidělenou práci dělal co nejdéle a nepřestával přitom po očku pozorovat Itachiho. Ráno si oba museli vzít čisté oblečení, které patřilo Ashleyinu otci, která to zamlouvala s tím, že její matka je taková, že nikdy nic nevyhodí. Bunda z lehkého materiálu, která zakrývala celá záda, Itachimu dobře posloužila. Sasuke si jako správný frajírek vzal jenom košili a kalhoty. Ostatní nad tím mávli rukou.

Itachi měl stále potřebu bedlivě sledovat svého bratra. „Moc se s tím loudáš,“ utrousil a začal skládat zboží do regálu.
„Hele, najdi si svoje!“ vyjel na něj Sasuke. Ještě několik minut se zahrnovali vzájemnými velice nelichotivými komplimenty, než Uchiha mladší položil zapeklitou otázku: „Proč jsi tehdy vyvraždil klan?“
Itachi chvíli neodpovídal. „To se dozvíš, až budeš starší,“ řekl nakonec.
„Grr! To není odpověď!“ rozčiloval se mstitel a díval se, jak bratr bere do ruky jinou zástěru, obtáčí si ji kolem pasu a tlumeně hovoří s jejich novým šéfem, který na ně před malou chvíli mával.
„Jste si jistý, že umíte porcovat maso?“ optal se ho plešatý chlapík v hnědém saku s jistou dávkou pochybnosti v hlase.
„Jen se dívejte a sledujte,“ pronesl Itachi svým typickým vražedným tónem hlasu a nastoupil za pult. Odsunul přebytečné potraviny, vzal jeden z větších kusů masa a sňal ze zad katanu, kterou šikovně schoval pod košili. Lidé v samoobsluze zděšeně vykřikli a s napětím sledovali, jak nový prodavač během několika vteřin naporcoval maso na stejně velké plátky. Zastrčil meč pod stůl a naskládal kousky masa pod sklo.
„Co… co to mělo?“ koktal stále ještě zděšený majitel obchodu.
„Ach, promiňte,“ jemným mávnutím ruky udělal omluvné gesto. „Patřím k potulnému spolku šermířů.“
K jeho překvapení následoval po těchto slovech bouřlivý potlesk. Sasuke opodál skřípal zuby a sípal: „Já tě dostanu, Itachi! Jednoho krásného dne tě dostanu.“